Petr Placák: Filipův rudý fašismus

Printsceen ČT

Vojtěch Filip v OVM v neděli 3. května | FOTO: Printsceen ČT

Válka a rozvrat, zmar a smrt, svrab a neštovice, které jako sudičky z Apokalypsy stály u zrodu bolševické strany na konci 1. světové války, určily charakter celého komunistického hnutí, ať už se činilo v Evropě, v Asii, či v Latinské Americe. Od začátku si při tom komunisté konkurovali, a také vypomáhali, s fašisty a nacisty. Když se nacisté snažili legitimovat ve většinové společnosti, stavěli se být jejími ochránci před bolševiky, ti druzí zase před fašisty. Tato symbióza přetrvala rok 1945 – „fašisté“, jejich duch, pomáhají komunistům a jejich dědicům dodnes, i když si je vzal ďas (všichni oponenti Kremlu a jeho Putina jsou fašisté a na prvním místě oběti jeho agrese, viz Ukrajina).

Pokud ovšem nacisté měli s (žido)bolševiky poněkud zúžené pole manipulace, komunisté nadávali do fašistů všem bez rozdílu – byli to všichni ti, kteří se snažili brzdit kola dějin roztáčená komunisty. Z logiky věci pak na prvním místě reformisté, kteří usmiřovali dělnickou třídu se stávajícím systémem, místo aby ji radikalizovali. Skuteční fašisté, v radikalizaci a ve zhoršování věcí, v tom naopak byli košer.

Tento politicko-agitační prostředek – tedy nadávání do fašistů všem umírněným silám, založeným na konsensu, usilujícím o zlepšení stávajících poměrů – používali komunisté od začátku. Když v Německu na jaře roku 1920 připravovala nacionalistická pravice tzv. Kappův puč, Moskva zakázala německé komunistické straně podpořit generální stávku vyhlášenou na protest socialisty a odbory. Komunistický tisk psal, že se bolševici raději dohodnou s „čestnou“ nacionalistickou německou vládou než se sociálně demokratickými „zrádci“. V Itálii pak komunisté přispěli k vítězství Mussoliniho, když se terčem jejich nenávistných útoků stala socialistická strana.

Komunisté označovali sociální demokraty za „bojový prostředek velkokapitalistické diktatury“ a Kominterna vyhlásila boj proti „sociálfašismu“ na svém VI. kongresu v roce 1928 za oficiální doktrínu – komunisté měli na celém světě útočit na sociální demokraty jako na zvlášť nebezpečné nepřátele, kteří svádějí proletariát na scestí, rozuměj k reformismu. Stejně jako v Itálii Mussolinimu, pomohli komunisté v Německu k moci Hitlerovi. Kdyby v listopadových volbách roku 1932 komunisté se sociálními demokraty spolupracovali, mohli získat o půldruhého milionu hlasů víc než nacisté. Místo toho komunisté SPD napadali, útočili na sociální demokraty jako na „sociálfašisty“ a v době berlínské dopravní stávky v roce 1932 se komunisté spojili s nacisty v postupu proti sociální demokracii, která byla nejširší hrází proti nástupu Hitlera k moci.

Respekt mezi gangstery

I když se komunisté proti fašistům (nacistům) navenek vyhraňovali, ve skutečnosti měla totalitní hnutí – kombinace fanatických sekt a zločineckých gangů, které se maskovaly jako politické strany – k sobě blízko, formou, obsahem i společným cílem: zničením kapitalismu a liberálních demokracií, což měl být předpoklad k uskutečnění megalomanských projektů zcela nové společnosti založené na zcela nových základech. K tomu musel být zničen starý svět a jeho hodnoty.

Součástí světa totalit byly i reálně politické zájmy: po 1. světové válce spojoval německou radikální pravici a sovětské Rusko společný odpor proti „imperialistické“ Versailleské smlouvě. Když Francouzi během rúrské krize v roce 1923 zastřelili za sabotáž nacistu Schlagetera, zvláštní vyslanec Kominterny v Berlíně Karl Radek označil tohoto mladého nacistu za oběť francouzského imperialismu a vzdal mu hold jako hrdinovi.

Ruští bolševici skrze Radeka navázali spojení s německými nacionalisty, z jejichž řad se rekrutovali první nacisté, a tlačili na německé komunisty, aby se postavili na jejich stranu. Německá pravice zase oceňovala, že Stalin vrátil bolševismu nacionální podstatu. Za Výmarské republiky němečtí nacionalisté hlasovali společně s komunisty v řadě otázek týkajících se mezinárodního postavení Německa a německá pravice byla nejstabilnější oporou proruské zahraniční politiky Berlína.

„Mezi námi a komunisty neexistuje spřízněnost politická, nýbrž intelektuální,“ prohlásil Mussolini směrem ke komunistům v italském parlamentu v roce 1921. „Stejně jako vy i my pokládáme za nezbytný centralizovaný a jednotný stát, jenž ode všech vyžaduje železnou disciplínu, jen s tím rozdílem, že vy docházíte k tomuto závěru prostřednictvím konceptu tříd a my prostřednictvím konceptu národa,“ vykládal s teatrálními gesty Mussolini a vyznal se ze svého obdivu k otci ruských bolševiků: „Lenin je umělcem, který pracuje s lidmi, jako jiní s mramorem a kovem.“

Na sjezdu ruských bolševiků v roce 1923 Mussoliniho doplnil Bucharin: „Pro metody fašistického boje je charakteristické, že si více než kterákoli strana (fašisté) osvojili zkušenosti ruské revoluce a uvádějí je do praxe. Posuzováno z formálního hlediska, tj. z hlediska techniky jejich politických postupů, jde o plné uplatňování bolševické taktiky, a to speciálně taktiky ruského bolševismu: ve smyslu rychlého shromažďování sil, energických činů co nejpevněji stmelené vojenské organizace, ve smyslu vypracovaného systému nasazení sil, jejich registrace a distribuce, mobilizace apod., a bezohledného zničení nepřítele v případě potřeby, a pokud to vyžadují okolnosti.“

Podle nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse se nacismus s komunismem shodoval „ve všem, s výjimkou internacionalismu“. My ovšem víme, že internacionalismus byl pro bolševiky instrumentální nástroj jejich politiky stejně jako nacionalismus, jak to dobře věděl ruský filosof Berďajev, který nahlédl podstatu komunismu lépe než kdo jiný. Podle něj se stalinismus, tj. „komunismus budovatelského období zvolna přeměňuje ve svérázný ruský fašismus. Má všechny osobité rysy fašismu: totalitní stát, státní kapitalismus, nacionalismus, vůdcovský princip a jako nezbytný základ – militarizovanou mládež… Stalin už byl vůdcem-diktátorem v dnešním fašistickém smyslu.“ Francouzský historik François Furet k tomu jen dodal: „Německý národní socialismus stále více připomínal sovětský ‚socialismus v jedné zemi‘.“

Válečná kolaborace s nacisty

I když pomineme všechny dobové mocenské šachy, sovětsko-nacistický pakt ze srpna 1939, známý jako pakt Molotov-Ribbentrop, který stál na počátku 2. světové války, rozhodně nespadl z nebe.

Po napadení Polska, tohoto podle sovětského ministra zahraničních věcí „nestvůrného zplozence Versailleské smlouvy“, z jedné strany nacisty a z druhé Sověty prohlásil sovětský ministr zahraničí Molotov ve svém projevu z 31. října 1939 na adresu Francie a Anglie, které po útoku nacistů na Polsko vyhlásily třetí říši válku: „Je nesmyslné, nýbrž i zločinné vést takovou válku, jakou je válka za ‚zničení hitlerismu‘ maskovaná falešnou vlajkou boje za ‚demokracii‘.“

Když se spojenecké nacistické a sovětské jednotky setkaly v Brestu, uspořádaly slavnostní přehlídku pod hákovými kříži a srpy s kladivy a po Deutschland über alles následovala Internacionála, zatímco nacistické SS a sovětská NKVD si rozdělily úkoly a pustily se do své krvavé práce. Jako první měly být jejich rukou nedílnou zlikvidovány polské elity – armádní důstojníci, učitelé, kněží, soudci, úředníci, podnikatelé, sedláci, polská aristokracie… Sověti na obsazených územích vybudovali koncentrační tábory a začalo zatýkání. NKVD sbírala své oběti v noci, mučila je a pak je třídila na ty, kteří byli popraveni (zavražděni), a ty, kteří šli do vězení nebo do transportu. Katyň byla jen špička ledovce.

Ve východním Polsku, okupovaném Sověty, byli muži utloukáni k smrti jen kvůli zlatým zubům a ženy znásilňovány s vědomím, že to velení Rudé armády toleruje. Během února 1940 bylo ze svých domovů vyhnáno 140 tisíc Poláků, naloženo do dobytčáků a odvezeno do gulagů. V dubnu 1940 je následovali polští Židé. Během několika málo měsíců bylo ve čtyřech vlnách deportováno bezmála 300 tisíc polských občanů. Zatčení a výslechy postihly dalších cca 200 tisíc osob. Z postižených tvořili skoro 60 % obětí Poláci a 20 % Židé – zbytek pak byli Ukrajinci a Bělorusové.

Sověti v tom měli před nacisty náskok – vraždili Poláky už před válkou, stejně jako Ukrajince, Rusy a další národnosti. Zavraždění 110 tisíc občanů polské národnosti v letech 1937–1938 společně s deportací obdobného počtu osob mělo charakter genocidy, která změnila národnostní strukturu v západních oblastech Sovětského svazu. Před válkou byl v SSSR zabit každý třetí Polák branného věku, jejich ženy a děti byly za účelem odnárodnění poslány do koncentračních táborů nebo sirotčinců. Ještě „v době míru“ „vyrobili“ komunisti v SSSR 550 Lidic, a to byl jen zlomek obětí Velkého teroru kombinovaného s řízenými hladomory.

Jestli někdo v souvislosti se zřízením řeporyjského pomníku vlasovcům, kteří na konci války padli při obraně Prahy před jednotkami SS, mluví o jejich předchozí kolaboraci s nacisty, a přitom tvrdí, že to byla Rudá armáda, která Prahu osvobodila, tak proti tomu je dobré podotknout, že Rudá armáda napáchala ve spolupráci s nacisty v letech 1939–1941 zvěrstva mnohonásobně větší.

Pokud dnes někdo interpretuje sovětsko-nacistickou válku z let 1941–1945 jako vyhlazovací boj Germánů proti Slovanům, tak k tomu je nutno podotknout, že Stalin měl na svědomí víc životů z řad slovanského obyvatelstva, než měl Hitler. Sověti vedli válku proti obyvatelstvu SSSR léta před Hitlerem – proti celým národům, a na prvním místě proti zemědělcům, jejichž enormním vysáváním bolševici hradili industrializaci země.

Filipovo gestapo

Když se na chvíli zastavíme v poválečném Československu, tak to byli komunisté, kteří na příkaz Moskvy odstavili domácí protinacistický odboj od jakéhokoli vlivu a rozhodování. Když se pak dostali v únoru 1948 k moci, tak první, co udělali, bylo, že obnovili sovětsko-nacistické spříseženství ze srpna 1939 – začali pronásledovat zbylé protinacistické odbojáře, ze západu stejně jako z východu, z Květnového povstání stejně jako ze SNP. Vyhazovali je z armády, zavírali je, mučili a popravovali v návaznosti na nacistické gestapo, SS a bolševický NKVD.

Jestli dnes lidské, politické a kulturní podsvinče, předseda KSČM a spolupracovník komunistické tajné politické policie Vojtěch Filip označuje ve státních médiích agresivního ruského impéria, okupujícího Krym, za fašisty představitele demokratické samosprávy, kteří nechali z pražských Dejvic odstranit ruský imperiální patník v podobě sochy maršála Koněva, který byl v Praze v roce 1980 vztyčen jako výraz tuzemské posrpnové kolaborace se sovětskými okupanty, je to přesně ve výše uvedeném duchu nacisticko-sovětského spříseženství proti slušnosti, hrdosti, vlastenectví, kultuře a cti – proti světu, který chtěli komunisté, s využitím nacistů, vyhubit coby komunistickým kolchozním lánům nepřátelský plevel.

Tato komunistická veledrzost by měla konečně vyprovokovat akci ke zrušení strany, jejíž název Komunistická strana Čech a Moravy zcela jasně naplňuje paragraf trestného činu Založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle trestního zákoníku ČR.

Vyšlo v Babylon Revue.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner