Piccola bestia, tak podle Dostojevského Evropané vnímají Rusy. Putin pověst nevylepšil

V roce 1907 vydalo nakladatelství Osvětové knihovny spisek F. M. Dostojevského (1821–1881) pod názvem Politické úvahy. Autor jej sepsal v letech 1876–1877. Fjodor Michajlovič Dostojevskij se nebál psát o Rusech i nelichotivou pravdu. Ve svých úvahách zmiňuje také osobní vzpomínku na svůj letní pobyt v jednom hotelu ve Florencii. V jeho pokoji se nečekaně objevil pavouk tarantule (piccola bestia) a on si uvědomil, že Evropané vidí v Rusech taky takového nebezpečného pavouka, který vzbuzuje obavy, strach a velkou nedůvěru.

Podle Dostojevského Evropa Rusku nevěřila, i když se mnozí Rusové snažili Evropanům podobat. Ve Francii načuchli socialismem, v Německu pragmatismem, v Anglii liberalismem, v Itálii okázalostí atd. Dostojevskij se ptá na to, jak jsou Rusové vnímáni. Jsou to Asiati? Jsou to Tataři? Jsou to mužíci s lahví vodky nebo bohatýrští cyničtí dobyvatelé? Vnímání Ruska nazývá autor východní otázkou. Jsou Rusové jen „potulové“ bez vlastní identity? Ruská síla se dosti často vydává špatnou cestou, v níž se promítají frustrace z nenaplněných ambicí. Jakou roli hraje v ruském příběhu pravoslaví? Není jen politickým nástrojem mocných? A není tomu tak i dnes, kdy se pravoslavná církev stala součástí plošné a drtivé (vylhané) putinovské propagandy?

I ve svém stěžejním díle Uražení a ponížení Dostojevskij nemilosrdně odhaluje krutosti a neřesti tehdejší ruské společnosti. Zrcadlo ruské společnosti nastavovali i Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809–1852), který byl původem z Ukrajiny, a také Anton Pavlovič Čechov (1860–1904). Co by asi velikáni ruské literatury říkali dnes na Putinovo běsnění? Rusko samo sobě dalo nálepku dirty, tedy značku „piccola bestia“. Restart do normálnosti nebude vůbec snadný, ne-li nemožný. Rusko je na black listu celého civilizovaného světa. Putinovo spoléhání se na čínského draka nemusí ruskému medvědovi vyjít. Propast, do které Putin zatáhl celou zemi, je hlubší a hlubší.

Západ si teprve nyní přiznává svoji pasivitu, toleranci a účelovost ve vnímání tzv. nových Rusů, kteří se v devadesátých letech s kupou peněz vydali dobývat svět. Řada z nich se rekrutovala z kágébáckých struktur či z rodin komunistických aparátčíků, případně platilo obojí. Z éry divoké jelcinovské privatizace získali zdroje, s nimiž mohli doslova cokoliv. Nakupovali v hotovosti nejluxusnější rezidence v Londýně, vily na francouzské Riviéře, ale i v Praze (kterou až do dnešních dnů považovali za sféru svého vlivu, s armádou svých trollů a bílých koňů) a v mnoha dalších místech, a to nejen v Evropě. A rozhodně nešlo pouze o nemovitosti. Mocní Rusové z bezpečnostních struktur (silovici) pak vyvezli z Ruska i svůj koncept hybridní války. Jejich apetit rostl, zkoušeli, kam až mohou zajít, koho a co si mohou koupit a získat na svou stranu.

Tehdy (po pádu železné opony) se nový Rus poznal podle pruhů Adidas, čím více pruhů, tím více Adidas, jejich tehdejší symbol Západu, kterým si ruský mužík (zbohatlík) hojil svoje dlouholeté mindráky. Vznikla nová hnací síla roztěkané ruské společnosti – spolčení oligarchů, jakýchsi postsovětských pohrobků. Jejich náčelníkem se stal bývalý kágébácký důstojník Putin. Ostatní mu platili desátky, a on je nechal loupežit za bílého dne. Jejich děti pak tvořily generaci nové zlaté moskevské mládeže. Korupce se povýšila na model existence. Suroviny tekly a s nimi i děngy do těch správných kapes vyvolených kumpánů.

Putinova válka je jeho cynickým zastíracím manévrem, kterým se snaží překrýt fakt, že obr na hliněných nohách se hroutí. Putin je náčelníkem gangsterů z barbarského Východu, těch, před nimiž varoval už ve druhé polovině 19. století F. M. Dostojevskij. Peklo přichází z Kremlu. Snad v Rusku převládne alespoň pud sebezáchovy, ale kdo ví. Do jejich hlav nevidíme. Často se říká, že když nejde o život, tak nejde o nic, jenže ono teď o ten život (respektive životy) opravdu jde, a to doslova za našimi humny.