Ministerstvo financí pod vedením Ivana Pilného a Andreje Babiše (oba ANO) se zjevně snažilo před volbami stlačit dluh, a to i za cenu toho, že si následně budeme muset půjčovat dráž. Na problém upozornil časopis Respekt.

Andrej Babiš se chlubil snižováním státního dluhu, které se povedlo vládě Bohuslava Sobotky. Jenže o zásluze vlády moc mluvit nelze.

Zpočátku byl dluh snižován při rostoucích dílčích dluzích (čili ročních deficitech). Bylo toho dosaženo rozpouštěním rezervy, kterou předešlé vlády zanechaly na horší časy, kdy si budeme muset půjčovat draho (a ještě k tomu třeba budeme peníze urgentně potřebovat, např. na odstranění škod po přírodní či jiné katastrofě apod.).

Vláda Mirka Topolánka zanechala ke konci roku 2008 našemu státu rezervu ve výši 78 miliard korun, a ačkoli následně, za úřednické vlády Jana Fischera, rezerva klesla o 20 miliard, skončila na konci roku 2012 za vlády Petra Nečase na 140 miliardách.

Vláda Bohuslava Sobotky však rezervy rozpustila a navzdory hospodářskému růstu (který je nutně pouze přechodný) úplně kašlala na jejich tvorbu. Můžeme vést diskuse o tom, jaká výše rezerv je optimální, ale není správnou strategií vůbec nemyslet na budoucnost a pouze si zlepšovat aktuální „čísla“ (výsledky hospodaření, resp. čisté příjmy). Babiš společně s vládou si tak o desítky miliard vylepšil roky 2014 a 2015.

Jenže co pak? V roce 2016 už neexistovaly prakticky žádné rezervy, které by bylo možné „sníst“. Naštěstí pro Babiše nám zrovna v roce 2016 byly propláceny desítky miliard z fondů Evropské unie. Vláda s takovými příjmy mohla předem počítat a evidentně s nimi opravdu počítala.

Plnění státního rozpočtu za rok 2016 tak skončilo ve velkém přebytku, ale výhradně právě díky penězům z EU. Bez nich bychom skončili na nule. Vláda však navíc výrazně utlumila investice a mohla si opravdu extrémně levně půjčovat. Jinak bychom skončili navzdory rostoucí ekonomice       p hlubokém propadu. Levným půjčkám pomohla jednak momentální fáze hospodářského cyklu, ale jednak také Česká národní banka, protože oslabovala českou korunu a znehodnocovala tak naše úspory.

Vládě nelze upřít efektivní hospodaření s krátkodobě volnými (bezprizorními) vybranými či vypůjčenými penězi. Na druhou stranu je vybraná metoda hospodaření spojená s poměrně vysokými riziky. Stejně tak nelze vládě upřít dobrý výběr daní, ale zrovna v roce 2016 se jednalo zejména o dobrý výběr sociálního pojištění a daní z příjmů, což bylo způsobeno především rostoucí ekonomikou, nikoli opatřeními, jako byly on-line pokladny či kontrolní hlášení. U DPH pak není otázkou ani tak lepší výběr i díky těmto vládním (Babišovým) nápadům, jako spíše zda to stálo za zničení rekordního množství živnostníků (jak ukázal průzkum společnosti CRIF) i za ztráty v hospodaření řady venkovských prodejen (o nichž informovala ČTK), které z principu nemohou platit vysoké daně. Kde nic není, ani „finančák“ nebere.

Vláda však nadmíru utrácela, a tak jí nestačily vybrané daně, nestačilo jí, že ekonomika roste, a nestačilo jí, že ušetřila desítky miliard na levných výpůjčkách a v důsledku zanedbávání investic.

Pak přišel rok 2017. Ekonomika naštěstí stále rostla. Jinak však vláda zjistila, že nemá rezervy, peníze z EU a zanedlouho už nebude mít ani levné půjčky. Zbylo jí jen další osekávání investic. Vlastně je tu ještě jedna možnost. Co nejlevněji si půjčovat. To však znamená mimo jiné půjčovat si jen na krátkou dobu.

Vláda musela počítat s tím, že se už během letošního roku začnou zvyšovat úroky. Nevyužila však poslední možnosti k přípravám na horší budoucnost. Vylepšila si tak před volbami účelově (nebo snad pouhou náhodou, pokud je hloupá) své výsledky a přitom hned po volbách přišly horší časy, jak upozornil Respekt. Jak už jsme vás informovali, zdá se, jako kdyby bankovní rada ČNB rovněž vyčkávala s nutným zvyšováním úrokových sazeb (čili s tlakem na zdražování úvěrů) až na své první řádné zasedání po volbách.

Děkujeme, vládo!