Loď pirátské koalice v hlavním městě je zase o kus blíže svému definitivnímu ztroskotání. Primátor Zdeněk Hřib sice založil drtivou část své politiky na líbivých slibech, ale při rozmanitosti složení nejenom Pražanů, ale i vlastních koaličních partnerů, ne a ne sklidit vytouženou pochvalu. Nejinak tomu bylo, když před pár dny vyvěsil do čela magistrátu pestrobarevnou vlajku na znamení podpory začínajícího festivalu Prague Pride.

Hned mezi prvními se ozval koaliční zastupitel Jan Wolf (KDU-ČSL), který se před budovou sídla primátora vyfotil s potiskem kreslené rodiny na triku. S odkazem na fakt, že již dříve visela na místě duhové vlajky i ta Evropské unie nebo Tibetu, okomentoval svoje kroky následovně: ,,Je strašné, že k podobným věcem se propůjčuje primátor. To ho asi moc v Bruselu nepochválí. Ve Slavičíně asi zvedal pouze májku. Tedy snad.“

Zatímco se lidovecký politik snažil bouřit vody ve snaze zabránit údajnému utlačování tradiční rodiny, fakticky k žádnému podobnému útisku samozřejmě nedochází. Festival Prague Pride je populární a divoká kulturní akce, ovšem jestli doopravdy takovou měrou slouží k upozornění na nedostatky registrovaného partnerství, jako je informování o zdravotním stavu partnera v nemocni nebo majetkové vyrovnání, a zaslouží si tak přímou podporu magistátu, je na vlastním posouzení. Každopádně se nejedná o žádnou novinku, akce probíhá pod záštitou primátorů a primátorek již od roku 2015, kdy se do čela průvodu postavila Adriana Krnáčová.

Mnohem palčivějším problémem pirátů zůstává neschopnost řešit skutečné obtíže města. Tak jen namátkou, okruh se stále nestaví, sanitky čelí akutnímu nedostatku záchranářů, parkování v centru se blíží strategické hře a ceny nájmů vyhánějí rezidenty pomalu, ale jistě pryč z města. Takže mezitím, co Hřib vyvěšuje vlajky do čela majestátní stavby, samotné centrum patří zase o trochu více turismu a marketingovým tahům jejího současného vedení v podobě laviček pod jeho kancelářemi, kam si nepřijdou odpočinout ani zmatení turisti hledající magistrátní páternoster nebo stánek s trdelníkem.

Na druhou stranu se Hřib čas od času pokusí o nějaké to dobře myšlené silácké gesto, jako tomu bylo na sklonku uplynulého měsíce s odvoláním ředitele Pražské plynárenské Pavla Janečka, kterému dává za vinu značnou nehospodárnost během jeho působení v čele městské firmy. Všechno je ovšem stejně smeteno ze stolu, nikoli však opozicí, ale prvenství s kritikou si zde tradičně drží zbytek koalice. Čím dál více tak prosakuje na povrch programová a zájmová nesourodost celého projektu, který vznikl jako zbožné přání tří nejsilnějších stran (Piráti, Praha sobě a Spojené síly pro Prahu) po uplynulých komunálních volbách.

Pirátské stopy slona v porcelánu přitom tkví především ve změně kurzu oproti fungování její parlamentní odnože. Strana zkrátka dobře působí jako protestní uskupení s puncem novoty, jakmile ovšem dojde na samotné vládnutí, vykazuje značnou neschopnost a personální prázdnotu. Dále se stále neřeší spalování hliníkových a železných plechovek způsobující skutečné emise, ale radši se zruší plastové kelímky na společenských akcích, protože je to zkrátka lépe vidět na veřejnosti. Na zbytek bohužel nezbude čas ani prostor.

Občas si tak kousek mediálního prostoru ukradne šéf Spojených sil Jiří Pospíšil, aby svého partnera pokáral i oprávněně s tím, že je ovšem veřejným tajemstvím, jak moc si přál do čela Prahy usednout on sám. A když tak zrovna nefouká proti pirátské lodi vítr z Bruselu, ujali se toho nově právě lidovci. Paradox situace, kdy do duelů usedají členové stejné koalice, budiž českou raritou. Otázkou už tak jen zůstává, kolik času ještě zbývá do jejího finálního rozpadu.