Ilustrační foto FOTO: ČTK/AP/Justin Tang
FOTO: ČTK/AP/Justin Tang
Měl jsem před volbami ty nejhlubší obavy – obavy z policejního státu, směrování k Rusku, výstupu z NATO, Czechzitu spojeného s prázdnými obchody s jídlem a nekonečnými frontami na benzin. Stach, že do redakce Fóra jako kdysi do Vokna vtrhne policie pod nějakou bizarní vymyšlenou záminkou, že šéfredaktora přejede auto, že dvě smažky odpřisáhnou, že ode mě koupily perník, kolegu Jandourka obviní čtyři ministranti, že je dvanáct let poté, co ukončil činnost duchovního, v sakristii znásilnil, a budeme sedět pěkně všichni spolu. Kromě Pavla Šafra, který bude mrtvej.
Před volbami jsem měl strach i z hladu důchodců a likvidace svobodných univerzit. Když dopočítali výsledky voleb, měl jsem euforii jak v roce 1989, když se stal Havel prezidentem. Vyhráli jsme. Zastánci hnědého zla a gulášového zla spolu mohou utvořit truckoalici bez pravomocí, slušní lidé vyhráli, a to důležité si mezi sebou dohodnou.
Podívejme se, co by měli především začít dělat Piráti, kteří chtě nechtě jsou reprezentanty mladých.
Minimálně ve věci kdysi mé, a od roku 2009 zcela oficiálně jejich „legalizační agendě“ Piráti úplně ztratili glanc. A teď se jim krutě vymstilo, jak se vypořádali s jednou ze svých volebních vábniček – legalizací marihuany. A jak hanebně zanedbali zlé trable jednoho z mála jejich kandidátů do velké politiky Roberta Veverky, šéfredaktora Legalizace.cz.
Piráti zradili lesní zvěř
Piráti mají jako ztělesnění mládí hájit svobodu, hlídat ji a protestovat, je-li narušována. Nedělali to a prohráli po zásluze. Promiň, Roberte, že si dělám infantilní srandičky z Tvého příjmení Veverka, promiňte, pane kandidáte na senátora za Piráty Roberte Veverko. Známe se dvacet let, tak mi to odpusť. Když přišli Piráti do relevantní politické hry a dali si legalizaci rekreačního užívání konopí do programu, s nesmírnou radostí jsem se vzdal své nejmenované funkce mluvčího myšlenky legalizace marihuany v ČR. Vysvětlovat dvacet let dokola větu „k zákazu marihuany není žádný důvod, proto je potřeba ji legalizovat a její prodej zdanit,“ je fakt nuda. Tak ses, jak se legalizace stala legitimní politickou agendou Pirátů, ujal funkce mediální části té agendy. Nedělal jsi jako já aktivismus po večerech jako melouch, ale skloubil jsi ho s mediální částí legalizační „agendy,“ díky které Piráty volili doslova VŠICHNI mí známí, co je volili, s prací na full time job. Tebou vedený časopis Legalizace – byť, přiznávám, jsem nebyl čtenář, jen jsem si každý rok či dva časopis ze zvědavosti prolistoval, jak svou práci děláš – jsi celý svůj profesní život dělal výborně.
Pirátskou stranu postihl po nástupu do RL (v rané ajťáčtině „real life“, to, co není na netu, ale okolo uživatele počítače v realitě) zlým a zapšklým starcem Zimbardem popsaný syndrom „odpojených mužů“. Jejich životní zkušenost formovaná, jak je u jejich generace standardem, internetem, narazila na dlažební kostky pražských ulic. A neobstála. Od počítače vymyšlené sociálně inženýrské modely nefungují, ani když jde o tak elementární úkol, jako je rekonstrukce pár ulic. Pirát primátor nastolil v Praze stav, kdy invalidní důchodce ocení, že stejně nemůže chodit. Stran legalizace přednesli – alibisticky, jaks říkal, dle hlasování členů přes internet – zcela nereálný návrh, že když dealer policistovi řekne, že vám dal 30 gramů skunku zadarmo, tak je to legální.
Udělali si čárku, že formálně odbavili slib z programu, a jediný, kdo ve věci „legalizační agendy“ něco dělal, byl Robert Veverka. Vydával časopis Legalizace. A už měl první stání v trestním řízení. Těsně před volbami. Soudí ho za všech 60 čísel, která za deset let vydávání tištěného subkulturního časopisu vydal. Je obžalován z šíření toxikomanie tiskem, a hrozí mu až pět let vězení. Nějaký šikovný mládenec, kterému našli kvantum rostlin konopí (na kila marihuany, musí fakt hodně hulit, jestli to bylo pro vlastní potřebu), vypověděl, že se k tomu rozhodl na základě četby časopisu Legalizace. Piráti se jej nijak – natožpak masivně – nezastali, ale jejich voliči Robertovu causu znají. A všimli si, že si jí Piráti nevšimli.
Můj kamarád Pavel B. byl 14 let v Africe jako takový „technický pracovník české ambasády“ s diplomatickým pasem, ale často úkolován odvozem čtyř beden z letiště či (jinak v Africe nedosažitelné) k okamžité opravě auta. Přivezl si gigantickou sbírku luxusních – pravých – afrických masek. Jeho (čtvrtá) žena, řečená Skřítek, se jich bála, a tak je měl všechny zavřené v jedné místnosti panelákového bytu, kde po návratu žili. Naposledy jsem s ním mluvil, když mu bylo nějak kolem sedmdesáti. Jednou nadával, jak nemají peníze, a jestli až bude nejhůř, tak jestli ho napojím na nějaký starožitníky. Slíbil jsem, že ano.
Několik let poté volal Skřítek – neměli stejná příjmení a já ji znal jen jako Skřítka. Byla k smrti vyděšená, strašně věděla, že asi dělá něco neslušného, ale strašně mi potřebovala říct, abych jí sehnal marihuanu. „Já o tom nechci mluvit do telefonu. Bylinky.“ „Skřítku, co ti je?“ „Mám rakovinu plic.“ Nadiktoval jsem jí dvě adresy. Jednak onkologii v Brně na Žlutém vršku – kde mají s léčením onkologických onemocnění konopím největší a určitě nejdelší zkušenosti – a pak adresu serveru Robertovy Legalizace. Ona nepotřebovala jen trávu, ale i milion informací, že se – jako slušná a velice spořádaná sedmdesátnice s trvalou ondulací – nedopouští tím, že se bude konopím na předpis léčit, něčeho špatného. A Robert mimořádně zodpovědně časopis nesměroval na „hulení“, ale na celou škálu oblastí, kterých se konopí týká. Včetně léčebného konopí, včetně rozhovorů s generálem Frydrychem, šéfem Národní protidrogové brigády. Nevím, kolik toho konopí užívala – jen mi volala, jak si všechno přečetla, s panem primářem z Brna se domluvila, a vše je OK.
Uplynul čas, zavolal Skřítek, plakal, a že potřebuje, aby si někdo odvezl ty masky. Pavla zabila mrtvice, a ona se jich bez něj bojí, tak je zamkla. Dal jsem jí číslo na starožitníka. Za týden zavolal její syn. Chtěl číslo na starožitníka. Skřítek umřel. Měli se s Pavlem fakt rádi.
Takže když nějakého gentlemana ten časopis, který rozhodně nevyzýval ke komerčnímu pěstování marihuany, přivedl k úspěšnému zasazení x sazeniček, já kdykoliv před soudem uvedu jméno Pavla B. a údaje o něm. Nevím, kolik toho konopí Skřítek užíval – jen mi volala, jak si všechno přečetla, s panem primářem z Brna se domluvila, a vše je OK. Ano, i literatura může k trávě přinést, u mě je za to zodpovědný Ludvík Aškenazy, který ve své knize Černá bedýnka u fotografie černé ženy s jointem píše „žlutá žárovka svítí do rána, marihuana, marihuana, a postel, postel dávno nestlaná, marihuana…“
Zakážeme poezii? Chce snad někdo v době, kdy je legální zveřejňovat Hitlerovy projevy a jeho koncept „rasy,“ trestat časopis o rostlině příbuzné chmelu? Piráti před sebou mají až symbolický úkol zhostit se problematiky, kterou propagovali, a alespoň Robertovi přidělit či zaplatit právníky. Bez Legalizace by tam neměli ani ten malý hlouček poslanců, který jim voliči vymezili.
