Koalice na pražském magistrátu se lehce zasekla při řešení personálních otázek. Ačkoliv Jan Čižinský a Jiří Pospíšil hovoří prioritně o hledání programových průniků, Pirátům záleží především na tom, abych jejich kandidát usedl do primátorského křesla. Stejně tak hodně dbá pirátský senátní kandidát Libor Michálek, aby získal místo v horní komoře parlamentu. Jak toho ovšem chce dosáhnout, rozum nebere.

Michálek se rozhodl, že vyzve svého soupeře ve druhém kole, Marka Hilšera, aby mu senátorský post přenechal. Má to být oplátka za to, že ho Michálek podpořil v prezidentské volbě, v níž se Hilšer vloni snažil stát se hlavou státu.

Podivná logika pirátského kandidáta ovšem koresponduje s tím, jak se zástupci této strany chovají. Funkce jsou pro ně evidentně důležité a k jejich získání zkouší použít zcela liché argumenty.

Třeba kandidát na primátora Zdeněk Hřib je zcela neotřesitelně přesvědčen o tom, že primátor může být pouze on, a arogantně o tom neustále mluví před novináři. Jeho logika, že strana v koalici, která bude vést magistrát, s největším počtem hlasů z komunálních voleb, je diskutabilní.

Piráti totiž mají stejný počet mandátů jako Praha Sobě a Spojené síly pro Prahu, bylo by tedy nejlepší, kdyby se na primátorovi dohodli. Takové jednání ovšem blokuje právě Hřibův přístup, ze kterého vyplývá, že se dohodnout nechce, protože primátorem má být podle jakéhosi jeho výpočtu pouze on.

Přitom jako jediný z možných kandidátů na „šéfa“ hlavního města nemá žádné zkušenosti s vedením velkého týmu, nezná komunální politiku a nerozumí vedení města. V tom má oproti Svobodovi, Pospíšilovi i Čižinskému velký handicap, který by se projevil velmi brzo.

Arogance, se kterou se ovšem Hřib i Michálek staví k politické soutěži, je ovšem varovným signálem. Jak může fungovat koalice, v níž se jeden z partnerů od začátku snaží diktovat ostatním? Příklad máme ve vládním kabinetu a skutečně to není hodné následování.