ESEJ / Už přes třicet let skloňujeme některé pojmy, pro demokracii klíčové, jako například „občanská společnost“. Často si přitom ani nevšimneme, že jejich obsahy, médiím vesměs neznámé, žijí a úspěšně vegetují vedle nás a nezávisle na nás. Platí to dvojnásob o divadle. A trojnásob o divadle jako občanské aktivitě v podstatě nezničitelné, protože nezávislé na profesionálních institucích, a přesto pravidelně oslovující nemalý výsek společnosti.

Ne že by se to u nás nedělo v menší míře také, ale v obzvlášť odpudivé podobě vidíme nenávistné tažení proti občanské společnosti, její kultuře a nezávislým aktivitám na Slovensku, kde se to vůbec nejsurověji děje právě na divadle. Bezprecedentní byl příklad přímého fašistoidního vpádu hulvátského politického činitele na jeviště, který požadoval zákaz probíhajícího představení. Známé jsou i sprosté vyhazovy uměleckých šéfů klíčových institucí – od Národního divadla po Národní muzeum a Národní galerii. To vše je, obávám se, jen jedním z mnoha vrcholků ledovce, jenž se aktuálně usadil pod Tatrami.

Téměř každý nastupující totalitní režim nebo jeho klubající se tendence ohlásily se u nás likvidací nepohodlných divadel. Neblahý vývoj předznamenal už před německou okupací například úřední zákaz Osvobozeného divadla, a dva a půl roku poté, už za války, zákaz Divadla D 34. Po válce byly likvidovány jak „levicové“, tak „pravicové“ scény, bez ohledu na pravolevé nálepky. Do prostor prosperujícího divadla, ukradeného Vlastovi Burianovi, se po odvlečení principála do vězení nastěhovalo pod novou patronací Svazu přátel se SSSR Divadlo kolektivní tvorby, od počátku divácky krachující (to, že jeho šéf, soudruh Zdeněk Podlipný, hrál nedávno hlavní roli v nacistické rasistické agitce, úřadům kupodivu nevadilo).

Divadlo pod tlakem barbarů

Další obětí bylo i populární Divadlo Anduly Sedláčkové, ženy za okupace statečné, a po roce 1945 nespravedlivě zavržené (divadlo jí zabraly Revoluční gardy). Dále byly nemilosrdně likvidovány kabarety na Václaváku, mezi nimi i úspěšná divadelní scéna Jana Snížka, a také neméně úspěšné Nové divadlo Oldřicha Nového. Krátce po únoru 1948 byla navíc likvidována Opera i činohra 5. května, a vzápětí podobně končí i další scény, v první řadě divácky úspěšné Divadlo V+W sídlící U Nováků. Zvlášť trapným způsobem bylo zlikvidováno mezi mládeží oblíbené malostranské Divadlo satiry.

I když bolševický režim už později nestihl v zárodku zlikvidovat Divadlo Na zábradlí, Semafor, Večerní Brno a další malé scény, po srpnu 1968 a následné normalizaci si vše bohatě vynahradil. Vzdor protestům snad celého kulturního světa (Peter Brook, Arthur Miller, Samuel Beckett, Ingmar Bergman, Federico Fellini) bylo roku 1972 barbarsky zlikvidováno Krejčovo jedinečné Divadlo za branou. Zákazy jiných scén byly v téže době provázeny i drastickou kriminalizací (ostravské Divadlo Waterloo), kdy jednotlivé reprízy, což je teatrologická rarita, byly dodatečně kvalifikovány jako „opakování trestného činu“.

Následné několikaleté tresty odnětí svobody „natvrdo“ tvůrcům si svou manipulací a dalšími metodami nezadaly se stalinistickými praktikami padesátých let. Marné byly i v tomto případě opět protesty ze světa, například švýcarského dramatika Friedricha Dürrenmatta, jehož texty zlikvidované Waterloo (další trestný čin?) hrálo. Po těchto represích si už málokdo z divadelníků dovolil jakýkoli návrat ke „kontrarevolučním“ šedesátým létům.

Nyní, třicet pět let po listopadu 1989, opět tyto tendence přibývají jak houby po dešti, a to včetně rehabilitací a omlouvání hrůz komunistických padesátých a sedmdesátých let – zde to byly spíše hrůzy morální, ale o to víc v myslích lidí trvalé.  A tyto tendence začínají být „košer“.

Mám-li najít společného jmenovatele pro všechna ta bizarní uskupení, Motoristy, Přísahy, komunisty, babišovce a Patrioty pro Evropu, tak bych je zahrnul pod heslo „Plnou parou zpět ke komunismu“. Ať už pochodují pod pravicovými, či levicovými fanglemi, vše i v globálním měřítku směřuje k „nápravě“ pádu totalitních režimů v Evropě, tedy k nápravě „největší geopolitické katastrofy 20. století“, jak pravil ruský diktátor Putin.

Malá mediální odbočka

Zatím to jde u nás, na rozdíl od Slovenska, pozvolna, ale ve hře jsou i zde média, zejména veřejnoprávní. Ta jsou ostatně svého druhu divadlem dneška. Metody, jakými generální ředitel Jan Souček, spolu se svými novinářskými posluhy (Aleš Borovan, Pavel Matocha) zahájil velké televizní zametání, se přiostřují s možností návratu agenta Bureše k moci. Jsou samozřejmě světlé výjimky, například nedávní Reportéři o pravomocném a prvním českém rozsudku ve věci střetu zájmů A. B. (ČT 1, 9.12. 2024).

Rád bych se mýlil, ale obávám se, že se tu i tak v médiích mete cestička k jejich ovládnutí budoucím vítězem. A když se nepovede třeba zrovna ČT 1 a ČT 24 zlikvidovat úplně, tj. postátnit nebo naopak zprivatizovat, tak aspoň lze už teď pomalu odstraňovat jednoho po druhém nepohodlné redaktory, moderátory a jejich relace. Snad v naději, že se vítěz smiluje a neučiní z nich další mediální divizi Agrofertu? Nevím.  

Je tu případ „padáka“ pro režiséra investigativního pořadu Nedej se (ČT 2), který prý hrubě porušil ta a ta pravidla a povinnosti zaměstnance. Vypadaly ty zprávy až hrozivě, jako pravidelný divák tohoto investigativního ekologického pořadu volám do redakce, a hle: Martin Marek navzdory tvrzení tiskové mluvčí ČT odnikud vyhozen nebyl a chystá normálně nové reportáže. Ta „výpověď“ je veřejně šířená lež, jejímuž smyslu nerozumím (že by snaha zastrašit jiné?). Režisér totiž, nejsa v ČT zaměstnán, jako externista být vyhozen ani nemohl.

Naordinoval si sám na jaře pár měsíců tvůrčího volna, a bude od ledna točit. A vlastně s ním ani nebyla přerušena spolupráce, kvůli nějakému vydumanému porušení čehokoli (druhá lež). Přesto to dokola papouškuje po tiskové mluvčí řada médií (vedle Mafry třeba Novinky.cz, Pavel Matocha aj.).

Režisér si pouze dovolil mít jiný názor na některé ekologické kauzy – což bylo vždy, vzhledem ke specifice Nedej se, dobrým zvykem. Nebyl sám, kdo kritizuje třeba parazitování státních úředníků na tragédii podzimních záplav. Podle nich za dvaadvacetileté zmeškání výstavby protipovodňových zábran nemohou politici, ale – Hnutí Duha. Toto házení viny na jiné bylo protistranou několikrát vyvráceno, na faktech i na přesném harmonogramu kauzy (těžko mohlo Hnutí Duha svým předloňským odvoláním zavinit dvacetileté zpoždění výstavby přehrady; navrhovalo pouze zvážit i levnější, rychlejší a stejně účinnou alternativu, bez složitého vykupování pozemků).

Hnutí Duha konstruktivně navrhovalo, a to i na obrazovce, třeba podobně vysoký suchý poldr, tedy hráz (to slovo však, zdá se, politici svorně nenávidí, i když se mi i jako laikovi zdá, že mu neporozuměli). Tím, jak ty polopravdy kolovrátkově opakují (s populistickým dovětkem „Běžte to teď těm zatopeným lidem říci!“), politici nevědomě (?) naplňují dvě neblahá pravidla: 1) zloděj křičí chyťte zloděje, 2) stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Všechny tyto polopravdy i nepravdy bych koneckonců mohl brát jako jiný názor. Jenže v tom bylo pro mne jako kritika médií něco daleko ohavnějšího: zcela viditelná a časově měřitelná servilita moderátorek a moderátorů veřejnoprávních i privátních, ve prospěch politika proti osamělému odborníkovi (ať jím byla křehká ředitelka Hnutí Duha Anna Kárníková, nebo Jaromír Bláha či Matěj Hollan). Postupy, jaké předváděl například v TV i-DNES Vladimír Vokál, ale bohužel i zkušené veřejnoprávní moderátorky jako Karolina Koubová, zkrátka všichni, kdo se neodvážili ministrovi skočit do řeči, zatímco svorně utínali vstupy jeho oponentů po prvých větách, mi asociovaly počátky normalizace.

Havlíček a občanská společnost

A všimněme si: dnes si činovník ani nemusí přinést do studia argumenty. Stačí do řeči oponenta od počátku vrtět hlavou. A servilní moderátor či moderátorka hned utne oponentovi řeč: „Ale pan ministr vrtí hlavou…“ Argument jako hrom! Dostanu-li se kdy do jakékoliv veřejné debaty, což naštěstí nehrozí, už vím: netřeba babišovsky drze skákat do řeči – přijdu tam od počátku jen vrtět hlavou. A dostanu pokaždé slovo okamžitě. Pravda, musím být nejprve ministr.

Nechme však média médii, a vraťme se k divadlu jako k věčně probublávajícímu prameni občanské kuráže ve společnosti. Je tu jedno řešení, „jak z toho ven“, a ukázal to v teorii i v praxi už před dvěma sty lety Karel Havlíček Borovský. Ten je pro nás mimořádně aktuální z mnoha důvodů. Nejenže varoval před geneticky zažraným ruským imperialismem a před jakýmkoli bratříčkování s ním. A to navzdory většinovému panslovanskému přesvědčení obrozenců (tehdejších i dnešních).

Havlíček je aktuální i proto, že přišel jako první s konceptem občanské „nepolitické politiky“, jak ji z jeho aktivit a statí přesně definoval jeho interpret a pokračovatel T. G. Masaryk. Pro Havlíčka tento koncept, v němž klíčovou roli hrálo právě divadlo, představoval možnou cestu v situaci odlivu demokratických sil a potlačení občanských svobod po roce 1848 (první novodobá „normalizace“).

Postavme politiku na pevnější, totiž etický fundament, opakoval Havlíček (a po něm třeba Masaryk): „Není dvojí mravnosti, všeliký čin, všeliké konání, také politické, je buď mravným nebo nemravným… Lhát pro stranu nebo pro vlast je tak lež, jako lhát  pro svou kapsu…“

Havlíčkova tzv. nepolitická politika (pojem byl později, už se záporným znaménkem, ahistoricky přišit na triko Havlovi), tedy politika nezávislá na každodenních politických otřesech, měla etický, nikoli utilitárně stranický fundament. A klíčovou roli jak u Havlíčka kritika, myslitele i satirika, tak později u Havla, esejisty a dramatika, hrálo právě divadlo.

Tento koncept ožívá dnes spontánně opět, a ožívá vlastně vždy, když společnost je pod nějakým tlakem, komerčním či mocenským, a zařídí se po svém, nezávisle na politice. A to zejména v divadle, včetně scén amatérských. Všude tam roste z podhoubí „zdola“, nikoli úředním rozhodnutím „shora“. Roste jakoby „jen“ pro vlastní potěšení, pro radost z kreativity. Ale také i z jakéhosi „hoře z rozumu“, z holé nemožnosti, při pohledu na neradostnou realitu, nedělat divadlo. V duchu Gogolova vyznání: Je nemožné dnes nedělat satiru.

Vivat Verdis!

Ne náhodou právě Havlíček Borovský a jeho fiktivní pravnuk, dnešní inženýr Tomáš, s nímž si Borovský píše, jsou protagonisty zatím předposlední, a možná vůbec nejlepší hry brněnského důsledně amatérského, a ještě důsledněji nehereckého souboru Veroničího divadelního souboru. Hra se jmenuje Křeč svatého Vladimíra aneb Sci-fi výlet tunelem času z Moskvy do Brna (2023).

Veronika je ekologický časopis a zároveň sdružení přírodovědců při oficiálním Českém svazu ochránců přírody (ČSOP). Letitým protagonistou jejich eko-divadla je Mojmír Vlašín, přírodovědec, ochranář a divadelník, který se spolupracovníky (Josef Ferenc, Michal Franek, Pavel Klvač) a s řadou dalších neherců a nehereček, organizuje pravidelné divadelní večery, většinou v Huse na provázku.

Kvality zmíněné Vlašínovy ruské sci-fi koláže nejsou jen v citacích Havlíčkových drtivých soudů o ruském imperialismu, jež nechtěně aktualizoval svou invazí Putin (ve Vlašínově hře Ras-Putin). Důležité je, že hra nejprve cituje i z Havlíčkova upřímného obdivu k velikosti všeho, co v Rusku v prvých dnech viděl. O to věrohodnější jsou pak jeho konečné ortely, kdy považuje prozíravě pro Čechy za daleko nebezpečnější ruský než německý imperialismus.

Pravidelnou součástí VERDIS večerů bývá i „dražba nesmyslů“. Tento dada-rituál se stává nakažlivou performancí. Sám jsem zažil, že vášeň z dražby nesmyslů, moderované Vlašínem, vás okupuje natolik, že koupíte proti své vůli i totální pitomost, například knižní škváry z padesátek, projevy Gottwalda, Nejedlého aj. Dada bývá ostatně průvodním znakem všech Vlašínových her o ochraně přírody a sisyfovské marnosti ochranářství, tváří v tvář vlivnějším ničitelům. Připomenu zde Vlašínových pět stádií ochranáře: optimista – pesimista – cynik – alkoholik – notorik (VERDIS naštěstí přidal šesté: humorista).

Verdis uvádí satiry aktuální (z posledních let například český sitcom Hacienda na Stříbrné řece (2022),  těžící z nedořešené aféry otravy ryb v Bečvě, anebo Příliš velká Cena aneb Jak šla pohádka do háje (2016) o zhoubě Mrštíkovy krajiny z Pohádky máje dotovaným motorismem. Hry jsou zároveň nadčasové, například poslední kus Gaia vrací úder aneb Rada moudrých hledá řešení, za pomoci AI (2024).

Naším specifikem, říká Vlašín, je i to, že „řádně citujeme, protože kdyby někdo zjistil, že určité pasáže jsou kradené, mohl by protestovat. A tak samy postavy na jevišti uvádějí zdroj, ze kterého je příslušná část vykradena. Tím se krádež legalizuje na citát“.  A důsledně se na scéně čte – kdo bude přistižen, že text umí nazpaměť, bude bez milosti vyloučen. Text v ruce je jakýmsi stálým „zcizovacím efektem“, z něhož by sám Brecht měl radost. Letos vyšel už druhý sborník Vlašínových her (po Pro-Eko-Hrách z roku 2016 jsou to čerstvě Pro-Eko-Padáky z letoška).

Tu knihu jsem uváděl záměrně v různých anketách jako jednu z knih roku. A to proto, že ukazuje, jak Vlašínova dramatická produkce má vzestupnou tendenci. Vedle skvělé parafráze Havlíčkova Křtu svatého Vladimíra je to právě zmíněná Gaia (2024), která prostřednictvím IT specialisty závěrem „vrací úder“.

Při pohledu na bizarní hádku historických osobností, v níž se Rada moudrých (mj. Gándhí, Váchal, Plinius, Thoreau, Morgenstern, Čapek, náčelník Sedící Býk) zvrtne v Radu bláznů, hru parodicky utne. „Jsem džedája, rytíř Řádu mystické síly. Svojí rozežraností chcete zničit planetu a ani Rada moudrých neví, jak to zastavit (vytáhne světelný meč): Lidská průmyslová civilizace, táhni do pr*ele!“ A když světlo zhasne a herci odejdou, sejme kapuci a zhasne meč: „Tak to bychom měli, teď ještě znovu nahodit operační systém…“

Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.