Benátky, únor 2022. Do úzkých uliček padlo šero a kanály profukuje únorový vítr. Spěcháme kolem temného kostela svatého Mojžíše, jediného toho jména v Evropě, a zahýbáme do Calle del Ridotto. Spolu s námi tudy skáčou přes kaluže další lidé oblečení ve šlechtických úborech z 18. století, muži si přidržují na hlavách své bělostné paruky a třírohé klobouky, dámy si nadnášejí dlouhé róby, aby si je nešpinily o mokrou dlažbu. Všichni mají na obličejích masky či jen barevná zakrytí očí. Sám kráčím s důkladnou a pevnou maskou morového doktora s velmi dlouhým a hrdým zobákem, přes který špatně vidím, kam právě šlapou mé taneční střevíce.
V jednom z křídel starého paláce, který shlíží na vody širokého Canale Grande, sídlilo benátské kasino, oficiálně povolené samotnou Velkou radou Nejjasnější republiky a přestavěné na hernu v roce 1638. Otevřeli ji tehdy právě během karnevalu, aby zde dekadentní šlechtici schovaní pod maskami mohli utrácet velké částky. A spolu s nimi zde byly vídány také slavné benátské kurtizány, známé svými uměleckými sklony i širokým rozhledem. Nejslavnější z nich, krásná Veronica Franco, fascinovala bohaté muže již o století dříve svými básněmi i filozofickými texty. Tady se děly věci!
A dnes jsme tu my, celá skupina hostů, kteří si zaplatili vstupenky, a spořádaně čekáme v předsálí, až nás lokajové uvedou do sálů ke kulatým stolům. Vidíme, že tu jsou vesměs Američané, dva tři páry jsou z Francie, další jsou Němci. Jeden postarší elegantní…
Přečetli jste část exkluzivního obsahu
pro předplatitele .
Celý obsah je dostupný pouze pro digitální a kombinované předplatitele.
Pokud chcete mít přístup k celému článku, přihlaste se prosím.