Zápas s démony a běsy. František Vláčil, ikona československé kinematografie, se narodil před sto lety

„Filmař a filozof“, „básník a vlk“, „geniální tvůrce“, „velký básník českého filmu“, „pan filmař“. Všemi těmito přízvisky a ještě mnoha dalšími obdařila kritika filmového režiséra Františka Vláčila (19. 2. 1924 Český Těšín–27. 1. 1999 Praha) při jeho odchodu z tohoto světa. Bez falešného obdivu a zdvořilosti – už za svého života se dočkal výjimečného respektu kolegů i diváků. A ne náhodou se jeho opus magnum, Marketa Lazarová, stalo v roce 1998, při výročí sta let domácí kinematografie, v anketě víc než půl stovky kritiků nejlepším česko-slovenským filmem.

Rodinné zázemí přitom téměř nic z jeho cesty na kinematografický Olymp nenapovídalo. „Byli jsme poměrně normální rodina,“ popsal sám ironicky její vztah k filmu. Otec byl legionář a voják z povolání, původně ovšem právník, František vyrůstal ve Frýdku-Místku a Brně, kde otec sloužil. Ještě jako maturant byl za války totálně nasazen nejprve v Kolíně nad Rýnem, pak zpět v protektorátu v Rájci-Jestřebí. Po osvobození se pod dojmem válečných zážitků sám přihlásil k základní vojenské službě a do roku 1947 absolvoval pilotní kurz a školu pro záložní důstojníky.

Hledání profese

Taky ovšem chtěl mít vojnu za sebou dřív, než najde své poslání, studentem byl ale vždy poněkud liknavým a nesoustředěným, opravdový zájem věnoval jen kreslení. To ho epizodicky přivedlo i na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, studia však vzápětí vzdal a v letech 1947–1952 absolvoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně dějiny umění a estetiku, s představou, že jednou bude třeba archivářem.…