Rudolf Hrušínský a moc. Před třiceti lety zemřel jeden z největších českých herců dvacátého století

Třináctého dubna to bude třicet let, co zemřel jeden z největších českých herců dvacátého století: Rudolf Hrušínský (17. 10. 1920 až 13. 4. 1994). Herců opravdu velkých, a přece neokázalých, neodvozených a naprosto „svých“, herců samorostů a originálů, a zároveň herců občanů – takových jsme v minulosti neměli mnoho. Napadá mě snad jedině Karel Höger, Dana Medřická, Vlasta Chramostová, Jan Werich, kdysi Hana Kvapilová, Eduard Vojan, Marie Hübnerová, Anna Sedláčková. Jenže právě takoví herci odjakživa přitahovali nejen pozornost publika, ale i pozornost moci…

luvíme o typu herce, který sám o sobě, aniž by v liteře textu měnil jediné slovo, vytváří po duchu vždy nové představení. S novými významy, akcenty a přesahy. I Hrušínský patřil k osobnostem, jež se stávají z perspektivy diváka hlavním a někdy i jediným důvodem, proč hru, film nebo inscenaci sledovat a opakovaně vyhledávat. Bez ohledu na tu či onu, progresivní, alternativní či konzervativní koncepci režijní, autorskou nebo dramaturgickou, na překlad, úpravu, hudbu, scénu, light design a další „externality“ — ty mohou být a někdy bývají diskutabilní. A hlavně přenosné. Zatímco Hrušínského herectví, přesněji, řečeno slovníkem jiného velkého samorosta a samouka, filozofa Josefa Šafaříka, ručení jeho osobností, je mimo jakoukoli diskusi. Při pohledu na Hrušínského se mi vždy vybavují i obdobná slova F. X. Šaldy, z nichž ostatně filozof Šafařík vyšel, slova o jediném nezbytném a nezpochybnitelném (unum ­necessarium) ze všech našich kritických soudů a kritérií: o pravdě osobnosti. Herecká osobnost…