Pražský studentský summit není žádná hra. Cílem akce je být v simulaci světové politiky co nejrealističtější

„Tak vám dám takhle badge, aby věděli, že patříte taky k nám,“ říká mi mladý muž od stolku, na kterém leží desítky jmenovek s určením, kdo kam patří. Právě jsem vstoupil do prvního patra Kongresového centra Praha a začal nasávat atmosféru již devětadvacátého ročníku Pražského studentského sum­mitu, v jehož rámci studenti středních a vysokých škol z celé republiky simulují fungování světových institucí, jako jsou Rada bezpečnosti OSN, NATO, G20, WHO a mnoha dalších. Kdo by si ale mys­lel, že jde jen o nějakou hru, šeredně by se zmýlil.

„Ke vzniku Pražského studentského summitu se váže taková legenda,“ řekl mi na naší schůzce ještě před konáním samotné akce Michael Douša, student práv a letošní hlavní koordinátor celé akce. Před 29 lety byli totiž studenti pražské Vysoké školy ekonomické nespokojeni s tím, jak tehdejší Rada bezpečnosti OSN rozhodovala o dění ve Rwandě, které vyvrcholilo skutečnou genocidou. Rozhodli se tedy, že si uspořádají vlastní zasedání, na němž si zkusí nasimulovat, zda nešlo rozhodovat lépe. „Ve finále pak zjistili, že by to, kdyby v těch pozicích skutečně byli, lépe udělat nedokázali. To byl pro ně tak silný zážitek, že se rozhodli, že ty emoce a zkušenosti předají dál. Tak vlastně vznikl tehdejší Pražský model Spojených národů, jenž se po asi deseti letech přeměnil v Pražský studentský sum­mit, který známe dnes,“ dodal ještě Michael a poznamenal, že to vlastně…