Mezi pragmatismem a nacionalismem. Před třiatřiceti lety vznikla Občanská demokratická strana.

Málokterý prognostik by asi očekával, že v tak rovnostářské společnosti s dlouhou komunistickou minulostí, uvyklé po desetiletí na paternalistickou roli státu — jakou byla česká společnost —, získá nedlouho po pádu komunismu dominantní postavení politická strana odkazující se na klasický britský konzervatismus. ODS ale zaujala voliče právě antikomunistickou rétorikou, oslavou bohatství, jež bylo za socialismu vždy podezřelé, a zdůrazňováním osobní odpovědnosti jedince za svůj život. Vzhledem k tomu, že česká společnost měla významnou tradici levicové kulturní avantgardy a po II. světové válce přijala vládu komunistů ze všech sovětských satelitů snad nejochotněji, bylo na úspěchu ODS něco nadějného.

Základní problém, který ale nelze ODS klást za vinu, spočíval v tom, že česká společnost žádné konzervativní tradice neměla, a český konzervatismus tedy neměl na co navazovat. Zatímco britští konzervativci stavěli na přirozeném respektu k řádu a autoritám, postavení rodiny, na víře a morálce, tyto kategorie byly zcyničtělé, pochybovačné a mravně zdevastované české společnosti spíše k smíchu. Po čtyřiceti letech budování socialismu a dvaceti letech normalizace byla česká populace převážně ateistická, rozvodovost byla jedna z nejvyšších v Evropě a o nějakém respektu k autoritám se nedalo mluvit. Český konzervatismus v podání ODS se proto soustředil na materiální otázky, tedy na zbožštění soukromého vlastnictví a ideál bohatství.

O stavu české společnosti svědčí i skutečnost, že zde existovaly i jiné strany hlásící se ke konzervatismu, jako například ODA nebo KDS, které – podobně jako Britové — kladly větší důraz na právo a řád nebo na náboženství, ovšem…