O krizi demokratického leadershipu a ufňukaných mesiáších ze střední Evropy

Země svobodného Západu jsou v posledním desetiletí paralyzovány problémem, který můžeme označit jako krizi demokratického leadershipu. Ruku v ruce s tímto fenoménem jde i o krize demokratického občanství. Demokraticky zvolení představitelé se vyhýbají nepopulárním činům, aby neohrozili své znovuzvolení, a proměňují se v otroky průzkumů veřejného mínění a politického marketingu čili v populisty. A občané? Raketově roste skupina obyvatel, která vědomě rezignuje na individuální občanskou zodpovědnost a chce být obsluhována státem. Dychtivě vyhlíží mesiáše, který by ji „osvobodil“ od břemene svobody. Už to nemusí být nový Hitler, slibující zářnou budoucnost: dnes stačí vůdce-bavič, poskytující davu „chléb a hry“, anebo vůdce-ničitel, nabízející pomstu a destrukci demokracie bez budoucnosti.

Jak rychle bují krize demokratického leader­shipu a občanství, vidíme v klíčové zemi západní civilizace, ve Spojených státech amerických, kde hrozí, že se prezidentem opět stane narcistní hochštapler Donald Trump. Ten chválí čínského diktátora Si Ťin-pchinga jako „skvělého chlapa“ a „nejmocnějšího čínského prezidenta za posledních sto let“, a ukazuje tak, že sám netouží po leadershipu demokratickém, nýbrž spíše autoritářském.

Trumpovi imponuje síla neomezená demokratickými institucemi a procedurami. Vždyť i krvavého ruského diktátora a válečného zločince Putina komentuje jako „génia“ a „silného vůdce“. Nadto po neúspěšném atentátu na svou osobu přijal Trump svatozář obživlého mučedníka, který slibuje, že americké prezidentské volby na podzim 2024 budou poslední, pak už nebudou vůbec třeba.

Ambivalentní „státnické“ figury, byť nikoli tak primitivní a vulgární jako Trump, najdeme i jinde na Západě,…