Tisková konference Bidena a Merkelové k plynovodu Nord Stream 2 v americkém Arlingtonu (15. 7. 2021) FOTO: ČTK/Xinhua/Liu Jie
FOTO: ČTK/Xinhua/Liu Jie
Jak nedávno oznámili budovatelé plynovodu Nord Stream 2, projektu od samého počátku velmi sporného, po čistě technické stránce je stavba z 99 % hotova, a tak je možné potrubní přepravu spustit doslova do pár dnů či týdnů. Celá léta tu však byly překážky politické, jež, jak se zdá, definitivně překonali americký prezident Joe Biden a německá kancléřka Angela Merkelová.
Naposledy ve funkci kancléřky navštívila Merkelová Spojené státy – mimo jiné jistě proto, aby jako zkušená vyjednavačka urovnala tento několikaletý spor. A uspěla: také proto, že Biden si dobrých transatlantických vztahů váží víc, než aby jako jeho předchůdce Trump právě tuto stavbu neustále torpédoval, a navíc se jejím zablokováním pokoušel vytvořit lepší možnosti pro vývoz amerického zkapalněného břidličného plynu na starý kontinent.
Dohoda Biden – Merkelová
Přednosti celého projektu jsou jasné: kapacita „roury“ z Ruska do Evropy, vedoucí pod hladinou Baltského moře, se v kombinaci s původním Nord Streamem zdvojnásobí a oba plynovody budou schopné západním směrem dopravit přes 100 miliard kubíků ruského zemního plynu ročně.
Hlavní evropský garant projektu, tedy Spolková republika Německo, samozřejmě spoléhá na masivní dodávky ruského plynu mimo jiné proto, že ho využije jako přechodný energetický zdroj, který poslouží zájmům ambiciózního německého programu přechodu na v podstatě zelenou energetiku obnovitelných zdrojů.
Nord Stream 2 ovšem bude sloužit i zájmům dalších evropských zemí. Samozřejmě bude-li sloužit přesně tak, jak jeho současní advokáti předpokládají…
Jak Biden, tak Merkelová tvrdí, že současná dohoda o plynovodu Nord Stream 2 pomůže obhájit i zájmy dosavadních tranzitních zemí s již vybudovanými potrubními cestami, které svému účelu slouží desítky let.
Německá kancléřka dokonce Ukrajině, která je Nord Streamem 2 nesporně nejvíce zasažena, slibuje, že bude investovat 100 milionů eur ročně do oprav a modernizace její potrubní sítě a na její případné přebudování pro účely dopravy vodíku, který je dnes důležitou perspektivní energetickou surovinou.
Ekologická, nebo hříšná „roura“?
Že i přes podobné sliby německo-americkou dohodu ve společném prohlášení tvrdě zkritizovali ukrajinský a polský ministr zahraničí, se rozumí samo sebou. Nesouhlasné reakce se však objevují i ve Spolkové republice samotné.
Se zásadní kritikou celého projektu, jemuž bylo ve Washingtonu (až na zbylé technické detaily) víceméně definitivně požehnáno, okamžitě přišla třeba organizace ochránců přírody Deutsche Umwelthilfe a její předseda Sacha Müller-Kraenner. Podle toho je „projekt z hlediska klimatické politiky přímo prvotním hříchem“.
Za „obzvláště skandální“ Müller-Kraenner považuje okolnost, že „německá vláda dává zelenou největšímu evropskému infrastrukturnímu projektu spojenému s využíváním fosilního paliva zrovna v týdnu, kdy se značná část země mimo jiné i kvůli klimatickým změnám ocitá pod vodou“.
Podle tohoto německého ekologa jeho organizace „bude i nadále využívat všech právních prostředků, aby dokončení projektu a jeho uvedení do provozu zabránila“. Tolik poněkud idealistická představa, že tohoto podmořského mamuta se podaří neutralizovat, či alespoň ochromit, když mu přejí nejmocnější tohoto světa.
Nord Stream 2 jako nástroj ruského tlaku
A reakce Ruska? Dala se očekávat. Šéf Gazpromu Alexej Miller prohlásil, že Rusko je ochotno s Ukrajinou podepsat nové tranzitní smlouvy i pro příští léta. Jenže jak říká známý ukrajinský novinář Vitalij Portnikov: Jak často se stalo, že Rusko podepsalo smlouvy, které pak nedodrželo? Miller přitom zdůraznil, že „Gazprom vždy Nord Stream chápal jako ekonomický projekt“.
Poznamenává také, že jeho firma vždy vychází z ryze pragmatických úvah a ze zájmů zákazníka: bude-li tedy případná doprava ruského plynu přes ukrajinskou potrubní síť levnější a ekonomicky výhodnější, není důvod ji nevyužít.
Jenže! Nesmíme zapomínat na to, že realisticky vzato je nový plynovod (jak už bylo řečeno) těžká rána pro energetickou nezávislost Ukrajiny. Jakmile se Nord Stream 2 rozběhne, Ukrajina přijde o miliardy dolarů tranzitních poplatků a ruský tlak na tuto zemi, který je už beztak značný, se ještě dále zvýší.
O čemž ostatně svědčí nedávná slova prezidenta Putina na Petrohradském ekonomickém fóru: Tranzit ruského zemního plynu bude možný jedině v případě, že Kyjev změní svůj přístup k zahraniční politice, konkrétně když „pochopí, že je třeba přestat vyzbrojovat svou armádu“. Výmluvněji už se to snad ani vyslovit nedá…
Jsou Evropané bláhoví?
Závěrem jeden ryze praktický příklad z posledních dnů, který by Evropané měli mít na paměti: ruský Gazprom na přelomu července a srpna snížil dodávky ruského zemního plynu do hlavních evropských podzemních zásobníků v Rakousku, Německu a Nizozemsku.
Zároveň si neobjednal případné dodatečné přepravní kapacity v ukrajinské a polské tranzitní plynovodné síti. Řada západních politologů se na základě těchto faktů domnívá, že ruský holding tak chce Evropanům naznačit, jak je pro ně Nord Stream 2 důležitý.
Je tu samozřejmě jedna důležitá ruská domácí okolnost: z ruských podzemních rezervoárů bylo za poslední zimu odčerpáno rekordní množství zemního plynu – skoro 61 miliard kubíků.
Přinejmenším stejný objem je proto do nich třeba doplnit. Toto množství je přitom o čtvrtinu vyšší než v roce 2019.
Plán těžby zemního plynu pro rok 2021 ovšem Gazprom nezvyšuje, ale naopak ještě o něco snižuje. Nepříjemných překvapení by se tedy nemusela dočkat jen Ukrajina, ale i ta část Evropy, pro niž jsou ruské dodávky zemního plynu stěžejní.
Je jistě pravda, že důvodem vysoké poptávky po plynu je poslední extrémně tuhá a dlouhá zima, po níž následoval extrémně horký počátek léta.
Domnívat se ovšem, že by Rusko a jeho energetická politika nedokázaly kupříkladu těchto anomálií využít (či spíše zneužít), by byla čirá bláhovost. „Surovinový klacek“ z ruské strany jsme tu už před pár lety zažili. Teď jeho jméno zní Nord Stream 2.
Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus, v němž se podílí na přípravě pořadů „Názory a argumenty“ a „Den podle…“. Z ruštiny přeložil mimo jiné díla Michaila Bulgakova, Vladimira Sorokina, Eduarda Limonova či Sergeje Lukjaněnka.
