Ilustrační foto FOTO: Pixabay/fernandozhiminaicela
FOTO: Pixabay/fernandozhiminaicela
Živil jsem se tím, že jsem nechával v různých bizarních situacích nahlížet čtenáře a diváka do svého soukromí, skoro třicet let. A tak si toho soukromí dokážu opravdu vážit – více než lidi, kteří jej měli vždy. Když přišla pandemie, tak jsem se hned, jak to bylo technicky možné, sám a dobrovolně přihlásil do monitorovacího systému. Nejprve do mapy.cz, pak do e-roušky – dávno předtím, než to pražská hygiena rozesílala jako výzvu esemeskou. Ve hře je tolik – především to, abych nenakazil jiné – že jsem se toho kousku soukromí ochotně vzdal. Ale s úplnou samozřejmostí požaduji, aby mi to soukromí ihned, jak epidemie povolí, stát vrátil a bez ohledu na možné epidemické přínosy ty sledovací systémy zrušil.
Měl jsem doma online připojenou kameru už někdy v roce 2000, a na youtube dodnes najdete záběry z mé kolonoskopie. Měl jsem diváky nejen doma, ale i v řiti. Proto si ty kousky soukromí, co mi zbyly, střežím až žárlivě. Ale když se objevil koronavirus, ihned jsem si nainstaloval na iPad první aplikaci monitorující nakažené – ke mně jako první dorazila ta z mapy.cz – a po zahájení e-roušky jsem si dal do mobilu i tu. A občas se kouknu a s jistým uspokojením konstatuji, že jsem nikoho pozitivního nepotkal. Vzhledem k tomu, že v tomto počasí skoro nemůžu chodit, není divu. Ale občas jdu k lékaři nebo ouřad či poštu, a tak je lepší v tom systému být. Epidemie je zlá.
Jak jsem se filcoval
Filcuji se tedy dvojmo – a ještě, abych se přiznal, mám v ruce identifikační čip. Není bohužel s ničím spárován, stát to číslo nemá nikde zapsaný, takže až jej najdou v barelu louhu, ve kterém budu rozpuštěn, nepoznají podle kódu, že jsem v tom barelu byl na začátku i já. Ale přijde mi in jej mít. Protože monitorovaní jsme vždy a všude, tak proč na to konto nezískat nějakou pro ženy zajímavou vychytávku tipu čipu v ruce, která znásobí mou sexuální atraktivitu. Ale je to mimo jiné i výraz mého hlubokého přesvědčení, že anonymita a nedohledatelnost je v době mobilních telefonů náročný sportovní výkon. Takže vždy, když se dozvídám o nějakých dopadených mafiánech, tak si říkám, že lidé jsou nepoučitelní. Už moje babička věděla, že do telefonu se nic důležité neříká, protože gestapo poslouchá. Řada příslušníků naší nejen galerky, ale i vyššího organizovaného zločinu si dodnes neuvědomuje nejen to, ale ani to, že se s mobilem v kapse nechodí krást. Takže když si pak v nějaké soudničce čtu, jak si gang jel někam zločinně gangovat, a svolávali se na to mobilama, se kterýma v kapse pak jeli onoho nepřítele ztrestat, přijde mi to až líto. Stejně jako ty dvě prostitutky v Táboře, co si objednaly u zlatníka šperky, přišly si pro ně, před barákem mu zavolaly z na smlouvu psaných mobilů, že už jsou tady, vešly k němu, šperky a další zlato si vzaly, nezaplatily, uřízly mu hlavu, a pak se divily, že je za hodinu sebrala policie.
Nejezdívám si vyřizovat účty s nepřáteli a neřežu hlavy klenotníkům, takže jsem se nechal zapsat do monitoringu bez obav, že mi za to prokážou vraždu. Ale nepříjemný pocit – teď jim dávám kus svého soukromí zcela dobrovolně, ne že by mé odposlechy a monitoring pohybu povolil soud, já se k tomu přihlásil sám – jsem měl. Ale bylo to stejně jasně nutné, jako bylo nutné začít nosit hadr přes ksicht.
Rouška je fuj, e-rouška OK!
Když pak nastalo hromadné protirouškové disidentství, v souvislosti s e-rouškou a trasováním podle mobilního signálu / GPS jsem vůbec nechápal, proč tolika spoluobčanům tak vadí kus hadru přes ksicht. „Problémy s orální agresí!“, vysvětlila mi celkem věrohodně jedna hlubinně orientovaná psycholožka. Orální agrese je fajn, ale logy operátora a software vyhodnocující kontakty vašeho telefonu přes bluetooth mohou v dnešním světě – pro dostatečně buď paranoidního, nebo nelegálního jedince – znamenat o řády větší ohrožení. Když je paranoik, tak subjektivní, když je nevěrným manželem z bohaté rodiny se žárlivou manželkou, nebo má tak trochu ilegální byznys, může to znamenat i problém objektivní. Přesto odpor proti elektronickému sledování ke mně prakticky nedolehl, a při pracném vyhledávání jsem nenašel více než jedno procento odporu než odporu proti něčemu tisíckrát nevinnějšímu – roušce přes hubu.
To celé ukazuje, jak je protirouškové disidentství zástupným symbolem, spouštěčem celkové nespokojenosti, která nemá reálný podnět. Podnětem protirouškové hysterie je symbol, symbol omezení orální agrese – a to i přesto, že nadávat se přes roušku dá velmi pohodlně. Proti rouškám se opakovaně demonstrovalo. E-roušky a elektronické monitorovací systémy, které se při nevhodném vývoji mohou skutečně ohrožením stát, nenaštvaly ani ajťáky, natož lid.
Teď je to vynález spásy, po odeznění epidemie / pandemie by se však e-rouška mohla stát nástrojem zkázy. Nezapomínejme – potřeba kontroly ze strany státu není paranoidní představou, ale holou skutečností. Má-li kdokoliv pocit, že postmoderní společnost kamer a mobilů je něčím novým, nechť se začte do nějaké kvalitní knihy o historii japonských bezpečnostních složek po vzniku II. období šógunátu, začátkem 17. století. To, co se dnes chápe jako strašlivý zásah do práv – zákaz vycházení po 21. hodině – bylo za Tokugawů, do konce 19. století, pro japonský lid zdravou normou. V deset se zamkly ulice, a basta.
S menší než japonskou důsledností se o co nejvyšší kontrolu občanů snažily všechny totalitní režimy, od Hitlerova Gestapa po Stalinovu NKVD až po bezpečnostní složky severokorejského režimu. A – byť o mnoho levelů omezenější, kontrolovanější a civilizovanější – je potřeba kontrolovat občany zaznamenatelná u všech byrokratických systémů – tedy i v naší západní kultuře.
Nemusíme si dělat iluze o tom, že kdokoliv – i sebedemokratičtěji založený policista – má o podobné kroky a postupy zájem. Čím je společnost sledovanější, tím snáze se v ní dohledávají konkrétní jedinci, se kterými má moc nějaký problém. Třeba lidé, kteří přestupují zákon – zločinci. Ovšem stejně snadno se v takové situaci vyhledávají informace o lidech, kteří mají nějaký problém s mocí. Tedy – opozičníci, disidenti, nositelé moci nelibých názorů. Jedním slovem opozice.
A pak přijde mámení…
Jak epidemie skončí – jednak jistým „ochočením“ viru, který vytvoří méně zhoubné mutace, za druhé promořováním populace, a samozřejmě, dá-li Bůh, i vakcínou, situace se rapidně změní. Ten zásah do soukromí, který byl při pandemii zcela legitimní – třeba e-rouška – naprosto ztratí smysl a opodstatnění. Ovšem společností se prožene vlna mámení, která bude volat po prodloužení monitoringu. Mámení budou generovat dvě skupiny lidí: První – manipulativní a manipulující politici, kteří si uvědomí, jak obrovský nástroj jim možnost sledování populace přinesla. A ti přijdou, najednou zachváceni láskou k Národnímu Zdraví, jako první. Přijdou s iniciativou, že e-roušky a možná i další metody sledování podle mobilů, které se do té doby ještě začnou při trasování nakažených COVIDem používat, jsou vlastně výhra pro kondici národa. A že se takto dají do budoucna sledovat trasy šíření chřipky, žloutenky, a zcela určitě i kapavky. Takže proto – samozřejmě VÝHRADNĚ ze zdravotních důvodů – by bylo dobré nechat monitorování občanů běžet nafurt. Ať už přes bluetooth, tak i přes mobilní signál. Bude jistota, s kým se kde který kapavkář nakazil, a národ bude vzkvétat. Mnohem nebezpečnější skupinou, která přijde s tím samým požadavkem, budou dobře to myslící lékaři, epidemiologové, virologové a hygieničtí specialisté. Ti budou říkat to samé co politici – ovšem z přesvědčení. Právě o to budou nebezpečnější. Protože průměrný lékař si v podstatě nedokáže představit, jaké svině nalezneme mezi našimi politiky, a jak rádi by podobná data občanů měli k dispozici. Ne ti lékaři, ty svině. A společnost musí tyto tlaky ustát, a elektronický monitoring hned, jak pominou epidemické důvody, zrušit. V jiné než mimořádné situaci totiž oklešťuje demokracii.
Pokud je potřeba nakonec nějaký pádný argument: Nejlépe by se zabránilo šíření pohlavních chorob, kdyby u každé poskytovatelky sexuálních služeb byla při konzumaci služby nařízená registrace. Ať už nějakou aplikací běžící na mobilu, nebo jako EET. Pak by se při prvním náznaku, že je milostivá nakažená, prostě obvolali poslední návštěvníci a poslala by se pro ně sanitka, která by je odvezla do karantény na venerologii. Nejsem ani uživatel, ani fanoušek hampejzů. Ale taková představa mě přesto děsí. Nezrušení e-roušek po odeznění pandemie by nás posunulo do velmi podobné reality. Takže to musíme – my občané – ohlídat sami, a až přijde čas, e-monitoring prostě zrušit. Andrejovi melody makers s tím sami pospíchat nebudou.
