Václav Klaus a Miloš Zeman. FOTO: Pavel Beneš / Týdeník FORUM
FOTO: Pavel Beneš / Týdeník FORUM
Publicista František Kostlán ve svém eseji na téma společenského formování polistopadového Česka vytkl několik zásadních charakteristických milníků novějších českých dějin, utvářejících náš dnešek. Při odkrývání kořenů současné morální krize politiky si mimo jiné všímá, jak obecné povědomí o tom, co je správné, etické a zavazující, co společně utváří vyšší nomos (zákon) lidského spolužití, bylo v průběhu moderních českých dějin opakovaně relativizováno a rozkládáno zásahem autoritářských režimů i kontroverzemi polistopadové transformace. S traumaty i zločiny našich novodobých dějin jsme se nevyrovnali a vytvořili jsme tím podle Františka Kostlána schizofrenní systém, kde demokracie je jen stafáží a kde nadále přežívají patologické rysy a figury, známé z dob (nejen) normalizačního režimu.
Nedomnívám se, že by takové závěry byly nesprávné. Mám ale za to, že popisují pouze jednu stranu mince. Tu druhou František Kostlán svým předpokladem, že „přes třicet let nové doby mělo na naše uvažování slabý vliv“ nezáměrně a mimoděk přehlíží. Jsem naopak toho názoru, že během těch třiceti let se v českém prostředí ustálily některé neoliberální myšlenkové vzorce, které dlouhodobě rámují charakter veřejné debaty na politická a sociální témata a k dotčené morální krizi tím přispívají neméně zásadním způsobem.
Prvenství politiky versus prvenství ekonomiky jako dělicí linie politických dějin
Uvedu ale problém obecněji, stručným teoretickým a historickým úvodem. Spolu s americkou politoložkou a historičkou dějin sociálně demokratického hnutí Sheri Berman se domnívám, že ideové směry a tendence lze v zásadě dělit do dvou kategorií podle toho, zda jejich klíčovou myšlenkou a pojítkem je tzv. prvenství politiky (primacy of politics) nebo prvenství tržních vztahů a ekonomie (primacy of economics). Mezi politické proudy, které staví na primátu politiky se řadí některé druhy sociálně laděného angažovaného křesťanství, zvláště pak ale celé sociálně demokratické, progresivní a levicově liberální hnutí.
Vyloučit nelze ani některé směry anarchistického politického myšlení. Jednotícím znakem směrů této kategorie je aktivně pěstovaný smysl pro komunitu, společenství, solidaritu, veřejný zájem a obecné dobro či jednoduše smysl pro komunitární rozměr společnosti. Tento smysl je důsledně vztahován k evropské humanistické tradici, k jejím reformačním i revolučním kořenům. To je podstatné, neboť míra důrazu na humanistické prameny odlišuje demokratická komunitární hnutí od těch nedemokratických, od nacismu a fašismu a marxisticko-leninského komunismu.
Politické ideje, které společenskou doménu staví v prvé řadě na ekonomické podloží, vyvozují z tohoto závěru různá politická angažmá. Marxistům se sociální realita jeví jako definovaná třídním panstvím a útlakem, určená typem převládajícího výrobního způsobu. Liberálům se jako nepřijatelná jeví jakákoli společnost, která by usilovala o omezení volné tržní spolupráce svobodných lidských jedinců.
Varianty obou ideových směrů disponují v různé míře porozuměním pro doménu komunitárních hodnot, jak je patrné i na příkladu revizionistického marxismu a reformního komunismu po roce 1956. Vycházejí však současně z předpokladu, že tyto hodnoty jsou především konstruktem, nadstavbou, důsledkem zpětné intelektuální reflexe. V každém případě by však neměly stát v cestě materiální a vědecké analýze svébytně chápané ekonomické reality.
Prvenství politiky a prvenství ekonomiky v českých dějinách
České a slovenské dějiny 20. století lze interpretovat mimo jiné i ve smyslu souvislé obrany komunitárních politických hodnot, které jsou přinejmenším od poloviny 30. let v souvislosti s celoevropskou krizí hodnot opakovaně zatlačovány do defenzivy. Nejednou se tak děje právě s poukazem na nutné prvenství ekonomických vztahů.
Samostatnou kapitolou je v tomto smyslu už snaha o nastolení stavovského korporativního státu po Mnichovu, a to pod imperativem ekonomické a geopolitické nevyhnutelnosti. V letech 1945–1948 zase střet marxistického historického materialismu s nejrůznějšími formami prvenství politiky (národněsocialistickým, křesťanskosociálním a sociálnědemokratickým) určuje charakter krátké třetí republiky. Po únoru 1948 v československé společnosti triumfuje stalinský a sovětský ekonomismus diktatury proletariátu, a to se známými tragickými důsledky.
Toto prvenství trvá víceméně až do 60. let, kdy se vlivem reformních (komunistických) intelektuálů Zdeňka Mlynáře, Františka Šamalíka, Michala Lakatoše a dalších dostává do popředí otázka „legitimity socialistického systému“ a s ní i problém prvenství politiky jako nutnosti hledání a hájení společenského zájmu. Tato aspirace byla – opět v důsledku geopolitických strategických zájmů – narušena invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. I v následném normalizačním období však skupina chartistických „samozvanců“ hájila etický smysl politiky proti ekonomizující a byrokratické diktatuře husákovských mocenských aparátů. V nesnadných podmínkách represe vzniká v ekumenickém prostředí Charty 77 občanský rozměr politické komunity a spolu s ním i programové koncepty tzv. nepolitické politiky, paralelní polis či levicové programy samosprávné komunitární společnosti.
Sametová revoluce a selhání politického
Listopad 1989 byl šokem pro státní moc, společnost i disent, i když s odstupem let je pozvolná koroze státního socialistického systému hodnocena systematičtěji a v souvislostech. Znovunastolení veřejného politického života v posametovém Československu nicméně i tak probíhalo improvizovaně. Bylo poznamenáno skutečností, že obnova politických sil, které vycházejí z principu primacy of politics, se dařila jen velmi těžko. Svůj podíl na tom měla i převládající globální tendence. Od 70. let probíhala v západním světě demontáž poválečného sociální státu a na obzoru už se rýsovala prezidentská kampaň v USA roku 1992, jejímž triumfujícím sloganem se stalo Clintonovo „The economy, stupid“. Související důraz na osobní úspěch, konkurenceschopnost a soutěživost komunitárnímu smyslu politiky příliš nepřál. A to mělo – spolu s řadou faktorů vnitřních – klíčový vliv i na českou politickou scénu.
Kupříkladu zcela selhal pokus o obnovu bývalé národně socialistické strany. Někdejší strana Edvarda Beneše, Milady Horákové a Petra Zenkla měla přitom zejména po květnu 1946 znatelně nakročeno k osvojení některých prvků anglo-amerického sociálního liberalismu a pokrokářství (inspirována rooseveltovskou politikou Nového údělu, britským fabianismem i soudobými sociologickými trendy).
Nevyužití tohoto potenciálu mělo za následek, že v české společnosti nevznikla po roce 1989 politická síla, která by například po vzoru amerických Demokratů spojovala patriotický, pokrokový a levicový program a její neexistence vyklidila pole různým fašizujícím populistickým projektům.
Velmi diskutabilní se stala i obnova sociální demokracie. Probíhala ztěžka a staronová ČSSD už zdaleka nebyla stranou takových intelektuálních osobností, jako byli svého času Josef Macek nebo Emanuel Rádl. Straně chyběl někdejší silný kulturní i lidský kapitál a na bývalý společenský a myšlenkový kredit mohla navázat už jen velmi omezeně, zatížena toxickým populismem zemanovců.
Tendence k prvenství politického je jako „starost o duši“ a obecné dobro vlastní i křesťanskosociálnímu směru politiky. Česká katolická a lidovecká intelektuální scéna byla záhy po válce otevřena myšlenkám francouzského komunitárního personalismu. Jeho prostřednictvím si osvojovala radikální filosofickou a sociálně kritickou vizi, odmítající ve jménu katolického pojetí lidské komunity ideje „bezbožného“ a na okamžitý profit zaměřeného liberalismu, i ekonomizujícího marxismu.
Ještě roku 1948 vydalo nakladatelství Vyšehrad pod názvem Místo pro člověka Mounierův Manifest personalismu v překladu třebíčského gymnaziálního profesora a katolického spisovatele Rudolfa Černého – jenže únorový převrat pronikání francouzských inspirací pro radikální katolickou politickou akci samozřejmě zamezil a porevoluční KDU-ČSL se logicky hlásila spíše k vyprofilovanému proudu evropské křesťanskodemokratické politiky než ke kritické a komunitární pozici katolického disentu a levého katolicismu. Ani na křesťanském ideovém pólu se tedy obnova komunitárního smyslu politiky po roce 1989 nedaří.
Obnova prvenství politického jako úkol
Aby měla česká posametová společnost vůbec šanci vyrovnat se s traumatickou minulostí a vtisknout své transformaci onen vyšší nomos, o němž píše František Kostlán, musely by na české politické scéně už na samém počátku 90. let výrazně uspět síly, které staví prvenství politiky jako svoji osu a základ.
Jenže takové síly zde reálně buď neexistovaly nebo byly velmi slabé. Hájení principu primacy of politics se tak ujímaly drobné skupinky intelektuálů, publicistů či aktivistů. Nejednou i prezident Havel. Jeho role v této obhajobě je nicméně sporná, vymezená rolí jeho nadstranického prezidentského úřadu i jeho vlastním profilem liberálního intelektuála
Namísto očekáváné a nutné obnovy komunitárního smyslu veřejné služby a primátu politiky nastává po listopadu 1989 obměna dvou ideologických systémů, jež oba z různých motivů a příčin stavěly na první místo ekonomické vztahy. Zajištění veškerých běžných právních záruk i volného trhu pomáhalo spolu s principiálním antikomunismem nových politických elit zakrýt skutečnost, že v nových demokratických kulisách došlo na úrovni nejvyšší politiky v podstatě jen k záměně jednoho druhu ekonomického determinismu za jiný. Vzhledem k okolnostem navíc v této obměně hráli klíčovou úlohu ekonomičtí odborníci, kteří už před listopadem 1989 působili v expertních strukturách socialistické státní správy a jako takoví disponovali nástroji i vzděláním pro tzv. transformaci.
Za souběžné absence komunitárních politických hodnot je přitom sám pojem transformace coby autentického sociálního přerodu sporný. Spíše by bylo na místě hovořit o „přepólování“ výkladového rámce, nástrojů a pojmů v rámci jednoho ekonomizujícího diskursu. V tom také spočívá jistý typ paradoxní kontinuity mezi režimem normalizačním a polistopadovým i zdroj současné etické vyprázdněnosti a bezradnosti české politiky.
V průběhu 90. let tehdejší ministerský předseda Václav Klaus jako dominantní představitel „ekonomismu“ setrvale kritizoval „antiziskovou, antibusinessovou a antivýkonovou“ filosofii humanistických a moralistních intelektuálů, vůči níž prosazoval svou reálnou a pragmatickou koncepci, orientovanou na podporu osobních ambicí a výkonu. Jako thatcherista českého střihu se Klaus netajil názorem, že pracovní výkon spolu s úsilím o vlastní zájem a finanční profit je tou opravdovou hodnotou, kterou rád stavěl do protikladu k údajně iracionální a příliš abstraktní filosofické logice humanistů.
Zcela ve smyslu thatcherismu a neoliberalismu viděl Klaus sám sebe jako obhájce svobodné tržní společnosti proti společnosti komunitární. Jeho role jako politického myslitele byla nejednou ironizovaná, je ale nutné podtrhnout, že velmi jasně vycházel z myšlení klasických i novodobých liberálních intelektuálů, jako byli Ludwig von Mises, Friedrich von Hayek a Milton Friedman. Jejich myšlenkové podněty přitom převáděl do vlastního výkladového schématu a v této přenesené podobě napomáhal jejich aklimatizaci v českém prostředí.
Za podmínek vyvážené souběžné koexistence primátu politiky a ekonomiky by to nebyl problém. Každý z těchto podnětů by byl tím, čím ve skutečnosti je – hypotézou, která jako taková je otevřena zpochybnění a kritice. Absence komunitárního smyslu v české polistopadové politice však rovněž oslabila sklon české společnosti k průběžné kritické sebereflexi. Chyběla rovnováha, typická pro společnosti s dlouhou kontinuální tradicí demokratického vývoje. Díky absenci komunitárního rozměru politiky a společenské kritiky mnohé z těchto předpokladů nerušeně narostly do rozměrů nezpochybnitelných pravd a určujících mantinelů české politické diskuse a tuto pozici si nárokují dodnes.
Bylo by dle mého zásadní chybou, pokud bychom negativa našeho polistopadového vývoje přičítali výhradně nevyrovnání se s vlastní minulostí a faktu, že náš polistopadový právní a politický systém umožnil přežívat a znovu vyrůstat normalizačním strukturám. To je jen jedna polovina pravdy. Ta druhá polovina je taková, že obecný princip prvenství ekonomiky, směs libertariánství a konzervativního populismu, založených na tvrzení, že „neexistuje nic takového jako společnost“ (Margaret Thatcher) vytvořil s neřešenými myšlenkovými relikty normalizační minulosti toxickou směs, která stále znovu otravuje české politické klima.
Svým jednostranným důrazem na egoistické sledování individuálních ambicí byl tento princip živnou půdou pro zvláštní typ populistických politických podnikatelů Babišova typu.
Babiš není jen dědicem estébáckých praktik, ale i odchovancem české odrůdy thatcherismu a neoliberální politiky. Rostl díky neoliberálnímu krédu neřízených ambicí a výkonu. Tepnou jeho úspěchu je i princip prvenství ekonomie. Tuto tepnu lze přetnout pouze jediným způsobem. Totiž kultivovaným a setrvalým rozvíjením komunitárního smyslu politiky. To je jediný způsob, jak společnost může znovu najít svůj ztracený nomos.
Ondřej Holub je historik, působí na Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, zabývá se dějinami politického myšlení, zejména problematikou reformního komunismu a českého národního socialismu v mezinárodní srovnávací perspektivě.
