Ruský vůdce Vladimir Putin s maďarským premiérem Viktorem Orbánem FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KOMENTÁŘ / Viktor Orbán byl v evropské politice podstatně vlivnější, než by odpovídalo běžnému postavení premiéra ani ne desetimilionového Maďarska. Během šestnácti let v úřadu předsedy vlády se mu podařilo nejen vybudovat autoritářský a nesmírně zkorumpovaný systém doma, ale i síť spojenců za hranicemi, kteří se mohou bez politické a potažmo finanční podpory z Maďarska ocitnout v problémech.
Dopady Orbánovy porážky už nyní pociťuje i Rusko, ke kterému maďarský premiér vzhlížel a pomáhal proruským politikům po celé Evropské unii. Putinův režim se proto musí poohlížet po nových „trojských koních“, kteří by podobně jako Orbán rozkládali EU zevnitř a oslabovali jednotu západních demokracií v boji proti ruské hrozbě.
Nejlepší učedník
Orbánův vliv byl samozřejmě nejsilnější v bezprostředním okolí Maďarska, zejména pak v zemích s významnou maďarskou menšinou, kterou si maďarský premiér dokázal zavázat štědrými dotacemi do kultury nebo sportu. Mezi sousedy se stal nejvěrnějším Orbánovým spojencem a učedníkem srbský prezident Aleksandar Vučić, který do čela země nastoupil jen o čtyři roky po něm a nepokrytě se jím inspiroval při budování vlastního autoritářského systému. Vučić a Orbán se navzájem podporovali nejen před volbami, ale i v krizových situacích.
Maďarský premiér například vystoupil na podporu svého srbského protějšku uprostřed vlny masových studentských demonstrací a papouškoval Vučićovo obvinění z toho, že za nimi ve skutečnosti stojí „zahraniční aktéři“. Srbský prezident se pro změnu za Orbána letos postavil navzdory nepříznivým volebním průzkumům a zřejmě se podílel na přípravě falešné sabotáže plynovodu TurkStream, ke které došlo jen několik dnů před volbami.
Oba politici sdíleli vedle autoritářských metod vlády i stejné sponzory – Rusko a komunistickou Čínu – jejichž zájmy bezvýhradně zastupovali. V politické rovině to znamenalo především snahu podkopávat evropskou podporu Ukrajině, v hospodářské oblasti pro změnu Vučič s Orbánem bojovali za zachování dodávek ruských surovin nebo otevírali dveře kontroverzním investicím ruských a čínských společností.
V Maďarsku se tak například podařilo ruské státní společnosti Rosatom získat zakázku na stavbu nových bloků jaderné elektrárny, zatímco Číňané v Srbsku ovládli strategicky důležité doly na zlato nebo měď. Symbolem destruktivního čínského vlivu se pak v zemi stala zejména rekonstrukce železniční stanice v Novém Sadu, které se v listopadu roku 2024 zřítil přístřešek a zabil šestnáct lidí. Právě tato tragédie následně odstartovala sérii obřích protestů proti Vučićovi, kterých se na jejich vrcholu zúčastnilo více než tři sta tisíc lidí.
Nečekané přátelství
Mimořádně velký vliv měl Viktor Orbán i na slovenského premiéra Roberta Fica, kterému v roce 2023 dopomohl k návratu do čela vlády. Jak se totiž nyní potvrzuje, Orbán zavážel na Ficovu žádost na společnou hranici tisíce migrantů propuštěných z maďarských věznic a těsně před volbami tak zcela uměle vytvořil uprchlickou krizi, ze které mohl Fico těžit politické body.
Po znovuzvolení se pak slovenský premiér často stavěl za neposlušné Maďarsko zejména proti Ukrajině a oba dříve znesváření politici našli společné zájmy ve vztahu k Rusku. Především v symbolické rovině bojoval slovenský premiér za Putinův režim snad ještě vehementněji než sám Orbán, když opakovaně vyrazil do Moskvy a pravidelně se účastnil tamních oslav konce druhé světové války, kterým se po invazi na Ukrajinu drtivá většina demokratických státníků vyhýbala.
Obě vlády navíc aktivně donášely Rusku informace z jednání v rámci Evropské unie a lobovaly za zrušení sankcí uvalených na ruské oligarchy nebo banky. Spolupráce ve prospěch Moskvy upozadila dokonce i historické spory včetně snahy slovenské vlády zneužít Benešovy dekrety k dalšímu vyvlastňování půdy, proti kterému se dnes hlasitě vymezuje Orbánův nástupce Péter Magyar.
Babišova spojka
Blízko měl k Orbánovi také Andrej Babiš, který se od něj nechal podpořit v prezidentské kampani a spolu s ním založil proruskou frakci Patrioti pro Evropu v europarlamentu, do které se v jednu chvíli chystal vstoupit rovněž Ficův Smer. Po návratu do premiérské funkce si navíc za šéfku Úřadu vlády vybral slovensko-maďarskou manažerku Tünde Barthu, která je podle maďarského investigativního novináře Szabolcse Panyiho lidmi z Orbánova okolí považována za „chytřejšího Andreje Babiše“ a působila jako spojka mezi oběma premiéry.
Bartha se už delší dobu pokouší do českého prostředí zavádět prvky orbánovského politického stylu, například ve formě ustanovení „dne vlajky“ nebo vyhrocené prezidentské kampaně postavené na kontrastu Babiše bojujícího za „mír“ a Petra Pavla, který by údajně zavlekl Česko do války s Ruskem. Ne náhodou Tünde Bartha v roce 2024 obdržela maďarský rytířský kříž za „neúnavnou práci pro rozvoj a zlepšování maďarsko-českých vztahů“, který převzala přímo z rukou tamní prezidentky.
Ze sousedních zemí naopak Orbán ztratil klíčového spojence v Polsku, kde měl přitom dříve mimořádně blízké vztahy s konzervativní stranou Právo a spravedlnost (PiS). Šéf PiS Jaroslaw Kaczynski se dokonce pokoušel maďarský model napodobit v Polsku, když jeho vláda postupně ovládla veřejnoprávní média, pokusila se převzít kontrolu nad soudy nebo začala v politickém boji zneužívat státní podniky.
Mocné duo Orbán-Kaczynski se však nenapravitelně rozpadlo po plnohodnotné ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022, která pro Polsko znamená existenční ohrožení, zatímco Maďarsko v ní zpočátku spatřovalo dokonce příležitost pro opětovné získání části území ztracených po první světové válce. Tradiční polsko-maďarský tandem se proto nejspíš podaří obnovit až Magyarovi, který také na svoji první zahraniční cestu zavítá právě do Varšavy.
Proruská internacionála
Orbánův vliv sahal i daleko za hranice střední Evropy a dosluhující maďarský premiér se stal jakýmsi kmotrem proruské krajní pravice. Mezi politiky, kteří vzhlíželi k Orbánově schopnosti koncentrovat moc, patří třeba vůdce italské Ligy Matteo Salvini nebo šéfka francouzského Národního sdružení, Marine Le Penová.
Na stejné vlně se původně nacházela i současná italská premiérka Giorgia Meloniová, ta se ovšem postupně s Orbánem rozešla v řadě zásadních témat – od americko-izraelské války s Íránem až po ruskou agresi proti Ukrajině, kde se Meloniová jednoznačně staví na stranu napadené země. Orbán získal velký vliv také na politiky Trumpova hnutí MAGA, zejména pak na izolacionistickou, silně křesťansky orientovanou část této koalice, která blouzní o spojenectví s Moskvou proti Číně.
Zvláště Trumpův klíčový poradce Steve Bannon se po skončení prezidentova prvního mandátu pokoušel o rozšíření spojenectví mezi krajně pravicovými populisty po celém starém kontinentu a Orbána v tomto projektu považoval za „most mezi Evropou a USA“. Sám prezident Trump i viceprezident Vance se pak letos intenzivně zasazovali za Orbánovo znovuzvolení, což představuje dost možná první případ v moderní historii, kdy se Spojené státy a Rusko pokoušely ovlivnit volby ve prospěch stejného kandidáta.
Nevhodní nástupci
Ztráta Orbána je pro Rusko mimořádně bolestivá a od drtivé volební prohry se spekuluje o tom, který z jeho „pohrobků“ se stane příštím moskevským trojským koněm. Logickým nástupcem by byl samozřejmě prezident Vučič, který v Srbsku vytvořil nejvěrnější kopii orbánovské „neliberální demokracie“ – navíc bez nutnosti ohlížet se na mantinely nastavené členstvím v NATO a Evropské unii.
Ovšem právě fakt, že Srbsko dosud není přes veškerou Orbánovu snahu v Evropské unii a ke členství má zatím velice daleko, dělá z Vučiče v očích Moskvy druhořadého politika. Nemůže totiž blokovat například sankční balíčky proti Rusku, pomoc Ukrajině nebo případné rozšiřování EU či NATO a nemá ani přístup k citlivým informacím.
Pro Putina je tedy mnohem zajímavější Ficovo Slovensko, které se nicméně potýká s katastrofickým stavem veřejných financí a souběžně vzestupem občanské společnosti. Na Slovensku zbývá do parlamentních voleb pouze něco málo přes rok a politická dynamika hraje po Orbánově porážce do karet opozici – zvláště pokud se jí podaří alespoň částečně sjednotit.
Pozitivní úlohu by mohla paradoxně sehrát i Maďarská aliance, která měla dosud právě díky Orbánovi blízko k Ficovu Směru. Od Magyarovy prohry se však její lídr sbližuje se slovenskou opozicí a mimo jiné nedávno vyloučil spolupráci právě se Směrem a potažmo i s fašizující stranou Republika.
V nadcházejících volbách by mohl příklon Maďarské aliance k opozici pomoci k Ficově porážce, a to zejména pokud by se tato strana reprezentující zhruba desetinu slovenského obyvatelstva maďarského původu spojila s jiným uskupením a nemusela se bát, že znovu nepřekročí pět procent nutných pro vstup do parlamentu.
Ficovu schopnost věrně sloužit Rusku bude tedy komplikovat vnitropolitická situace, rozpočtové problémy, blížící se volby a ostatně i nestabilní koaliční vláda, která se opírá jen o těsnou parlamentní většinu a několik mimořádně nestabilních poslanců. Po maďarských volbách se ostatně Slovensko neodvážilo stát v cestě klíčovému balíčku finanční pomoci Ukrajině, přestože se předtím přidalo k Orbánově vetu, což naznačuje Ficovu neochotu příliš dráždit evropské partnery bez podpory zvenčí.
Bulharský scénář
Roli odcházejícího maďarského premiéra pravděpodobně nedokáže hrát ani Babiš, přestože by si to zvláště jeho koaliční partneři jistě přáli. Staronový český předseda vlády má nicméně byznysové zájmy v Maďarsku, které by jej mohly motivovat spíše k udržování přinejmenším korektních vztahů s Magyarem, a příliš otevřeně proruské kroky v Česku čelí odporu veřejnosti a mohou snadno vyvolat další masové demonstrace.
Větší naděje Moskva pravděpodobně vkládá do nedávného vítěze bulharských voleb, exprezidenta a příštího premiéra Rumena Radeva, který má za sebou dlouhou historii proruských postojů a důležitou součástí jeho volební kampaně bylo zlepšení vztahů s Ruskem. Radev bude bezpochyby v roli premiéra lobovat za obnovení dodávek ruské ropy a plynu, ani on však není v ideální pozici stát se novým Orbánem.
Bulharsko je zdaleka nejchudším členem Evropské unie, který je nesmírně závislý na evropských dotacích a nemůže si tedy dovolit držet zbytek sedmadvacítky pod krkem. Tamní politická scéna je navíc pověstně nestabilní (za posledních deset let se v Bulharsku uskutečnilo sedm parlamentních voleb), a přestože získala Radevova strana překvapivě vysokou podporu, dá se očekávat, že ji brzy začnou oslabovat korupční skandály. Skutečného trojského koně, který by se mohl jako Orbán opírat o takřka neotřesitelný režim doma a léta budovaný vliv v zahraničí, tak Moskva nejspíš stále ještě vyhlíží.
