Soupis majetku generalissima Josifa Stalina, který vznikl téměř okamžitě po jeho smrti 5. března 1953, by na první pohled svědčil o extrémním asketismu sovětského vůdce a potvrdil jeho nezájem o hmotné statky. Moc to ale neodpovídá tomu, co o jeho reálném životě víme. Jak na tom vlastně tento mocný muž byl, pokud šlo o bohatství?
Kdybychom vyšli z toho, jaký měl Stalin plat, nebylo to úplně špatné. Jeho oficiální mzda činila 10 tisíc rublů. Kvalifikovaný pracovník v Sovětském svazu vydělal desetkrát méně. V té době byly náklady na osobní vůz Poběda asi tak ve výši Stalinova platu. Jenže mít jen desetkrát víc než kvalifikovaná síla není na hlavu světové mocnosti zas tolik. Tato mince má ale ještě druhou stranu. Vést formálně velmi skromný a materiálně nenáročný život „otce národů“ bylo možné díky tomu, že mohl využívat množství různých privilegií. A on to také dělal.
Stalin měl v Sovětském svazu k dispozici asi dvacet venkovských sídel, dač, a to hlavně na mořském pobřeží: na Krymu, v Abcházii, v Soči. Josif Vissarionovič také na jedné takové dače nedaleko Kunceva nakonec zemřel.
Právě odtud pochází seznam věcí, které Stalinovi patřily. Jsou sepsané v dokumentu podepsaném šéfem tajné policie Lavrentijem Berijou z onoho večera 5. března, kdy byl generalissimus nalezen mrtvý. Dočteme se tam, že vůdce měl několik dýmek, šest bund, desatery kalhoty a vkladní knížku s devíti rubly. Žádné šperky a ani nic dalšího, co by mělo nějakou zvláštní cenu. Nenašla se ani žádná suma v hotovosti. Peníze se nenašly ani na žádné jiné dače, kterou Stalin během tří desetiletí obýval.
Existuje konspirační teorie, že Stalin byl nesmírně bohatý a že v den jeho smrti důstojníci otevřeli trezor v blízkém venkovském domě, kde údajně bylo přes 3,6 milionu rublů a velké množství peněz v cizí měně. Jenže neexistují žádné doklady o něčem takovém a není jasné, kam Stalin svůj plat vlastně ukládal. Neutrácel ani za běžné oblečení a obuv.
Podle vzpomínek příslušníka Stalinovy ochranky Nikolaje Vlasika se prostě v noci, když generalissimus spal, vyměnily šéfovy staré boty za nové. Stalin si ráno bez komentáře zbrusu nové kožené boty obul. Někdy se ovšem bez nějakého zjevného důvodu dožadoval svých starých a proděravělých bot.
Auto si samozřejmě také sám kupovat nemusel. Stalinovým oblíbeným vozem byl Packard 12, který obdržel jako dar od prezidenta USA Franklina Roosevelta. Právě toto auto používal na slavných spojeneckých konferencích v Teheránu, Jaltě a Postupimi. Během Stalinovy vlády byli sovětští výrobci automobilů pověřeni stavbou sovětské limuzíny, kterou by mohli používat nejvyšší představitelé. Během druhé světové války ZIS (továrna pojmenovaná po Stalinovi – doslova Zavod imeni Stalina) vyrobila takové auto: ZIS-110. Vůz pak byl přizpůsoben přímo pro Stalina a nesl název ZIS-115. Ačkoliv ho generalissimus používal, svého milovaného packarda se nikdy nevzdal.
Na co tedy Stalinův plat šel, to nevíme, a ani to, jestli se o něj vůbec nějak staral. Vůdce také mohl mít hodně peněz jako autor knih, které se vydávaly ve velkých nákladech v SSSR i v zahraničí. O Hitlerovi víme, že za svůj Mein Kampf dostával také velké honoráře. Nikdo se mu nikdy neodvážil připomenout, že by z nich měl platit daně. Stalin též podle svědectví současníků nijak nerozmazloval své příbuzné, ani děti, ani vnoučata. Těch 30 tisíc rublů, co se nakonec nějak našlo, si mezi sebe rozdělili potomci.
Dnes na tom vlastně nejsou v Rusku o mnoho jinak. Spekuluje se o tom, že prezident Vladimir Putin je jedním z nejbohatších lidí na světě, ale je obtížné to nějak prokázat. Sotva bude chudý, ale jeho peníze budou nejspíš rozloženy nějakým neviditelným způsobem za pomoci různých prostředníků na neznámých účtech. Možná se jednou zjistí, že taky neměl oficiálně skoro nic. Ani ty dýmky po něm nezbudou, protože nekouří. Snad nějaká kimona.
