Po tornádu v Hruškách: Babiš se vyfotil a odjel, dobrovolníci a neziskovky kmitají na místě

Tak jsem se po pěti dnech vrátila z Hrušek. Když člověk vidí v TV záběry z obcí zasažených tornádem, neumí si realitu představit ani z desetiny, píše Petra Žižková. Přinášíme její osobní pohled z místa.

Můj pohled na to peklo tam? Babiš si tam přijel udělat pár fotek, a víc ho nezajímá. Už pro něj ti lidé neexistují. Beztak asi nebudou mít náladu jít k volbám, že. Proč se o ně zajímat. Nějak ale zapomněl, že je premiérem všech, tedy i občanů těchto obcí. Stát nechal ty lidi zasažené tornádem na holičkách. Naprosto. Snad si to u voleb uvědomí.

Dále čtěte

Koncert PRAŽSKÝ VÝBĚR SYMPHONY oslaví 30 let bez sovětských okupantů. Pokřtíme na něm Týdeník FORUM

Redakce internetového deníku FORUM 24 pořádá spolu s partnery jedinečnou akci: Koncert Michaela Kocába, Michala Pavlíčka a Českého národního symfonického…

Bez dobrovolníků by tam vůbec nemohli existovat. V polní kuchyni je potřeba denně minimálně 6 až 8 lidí, protože tam vydají denně kolem 300 až 500 porcí obědů a večeří. Místním, kteří nemají kde vařit, dobrovolníkům, řemeslníkům, vojákům, hasičům. Někdy ráno se tam ale třeba sešli jen dva dobrovolníci. Suroviny, ze kterých se vaří, také dodávají dobré duše. Prostě tam někdo přijede autem, složí pytle brambor a odjede. Jiný zase přiveze klobásy, pomáhají prostě lidé lidem.

Lidé z neziskovek tam lítají také denně. Charita, Armáda spásy apod. V pátek mě tam jeden místní, asi osmdesátiletý pán, fakt rozbrečel. Když jsem mu točila Birell k obědu, pořád se omlouval, že nás s manželkou obtěžují. A že jsou strašně vděční, že tam jsme, že by to bez nás nezvládli. Chodí na každý oběd a večeři. Bylo mi strašně. Říkala jsem si, že já se vrátím do svého nedotčeného domova v Hradci. On má z domu staveniště. Jeho pokora byla neskutečná. Ti lidé nás tam strašně potřebují.

Denně je potřeba na střechách a stavbách mnohem víc řemeslníků, než jich tam je. Lítají od domu k domu, musí řešit, kde to hoří víc. Nemůžou pokrýt všechna místa. Mnozí z nich se tam vrací opakovaně, stejně tak do té polní kuchyně. Latě a cihly podávají vyčerpané ženské, odbíhají tam i holky z kuchyně a pak zase chybí tam. Jádro kuchyně už je tam šest týdnů. Nemohou si odpočinout.

Obrovsky si jich vážím. Tolik šíleného stresu, shánění proviantu, dřiny… Řemeslníci také nemají šanci na oddech. I když už lidé dostali peníze, třeba od Člověka v tísni a jiných neziskovek, a mají na materiál, je tam prostě málo řemeslníků. Spaní i jídlo je zdarma také v azylovém vlaku pro dobrovolníky. Naštěstí. Jeho správce je také dobrovolník. Žádný komfort, ale stačí.

V polní kuchyni je potřeba pomoc pořád, pomoc je potřeba i přímo v tom vlaku. Uklízet, chystat snídaně, večeře. Hlavně jsou potřeba ti řemeslníci. Všude je prostě potřeba mnohem víc lidí, než tam je. Takhle to absolutně nemohou stihnout dát do podzimu do pořádku. V tomto případě nevěřte, že se vše zvládá a lidí je dost. Není. Neselhali lidé ani neziskovky. Selhal premiér, prezident a stát.

Vy se tedy, pane premiére, dál foťte při volební kampani s občany obcí, kde se nic neděje, snad se Vám usíná dobře. Já jedu v pondělí zase na týden do Hrušek. Věřte mi, že jsem potřebná víc než Vy.