Pobělohorská “doba temna” v podání docentky Čornejové má i světlé stránky

Bitva na Bílé hoře, Pieter Snayers (1592–1666) (commons.wikimedia.org/Volné dílo.)

Bitva na Bílé hoře, Pieter Snayers (1592–1666) | FOTO: commons.wikimedia.org/Volné dílo.

Ze známého díla Aloise Jiráska si převzala název své knihy Temno docentka Ivana Čornejová, která patří k nejlepším znalcům pobělohorské éry a jezuitského řádu v Česku.

Publikace Temno vydaná nakladatelstvím Paseka je stručnou historií kontroverzní pobělohorské epochy. Ke cti autorky sluší knize kritický nadhled, který se na faktech vypořádává se zažitým stereotypem, že období po bělohorské porážce v listopadu 1620 do vydání tolerančního patentu císařem Josefem II. v roce 1781 patří k nejtemnějším obdobím našich dějin.

Předností stručné knihy určené hlavně pro laické čtenáře, kteří se zajímají o české dějiny, je nadhled a vyhýbání se překonaným klišé o období úpadku.

(Týdeník FORUM)

Docentka Čornejová nepomíjí ani negativa, které toto období přineslo. Ano, docházelo k útisku protestantů. Císař a legitimní český král Ferdinand II. ve svém Obnoveném zřízení zemském vydaném pro Čechy v roce 1627 a o rok později pro Moravu uzákonil jako jediné povolené náboženství to katolické. Obyvatelé českých zemí se s ním museli srovnat ve víře, poddaným nic jiného nezbylo, šlechtici a svobodní měšťané královských měst si mohli vybrat, buď přijmout katolictví, nebo opustit zemi. To je ze současného hlediska samozřejmě špatně.

Jenomže 17. století neznalo náboženskou toleranci v nynější podobě. Je pravdou, že až do Bílé hory u nás žili společně katolíci a protestanti se zaručenou svobodou svědomí. To ovšem v té době byla v Evropě výjimečná situace a spíše snášenlivost z nutnosti. Ani jedna ze stran si dlouho netroufala definitivně vyřídit tu druhou.

Naopak ve většině zemí platila tehdy zásada Cuis regio, eius religio (čí země, toho víra) Augšburského náboženského míru Svaté říše římské národa německého z roku 1555 prosazená protestanty, kdy panovníci jednotlivých zemí mohli svým poddaným vnucovat náboženskou víru podle své vůle. Využívali toho jak katoličtí, tak protestanští vládci. Ferdinand II. se tak rekatolizací nedopustil ničeho neobvyklého. Když si saský kurfiřt Jan Jiří I. stěžoval na pronásledování luteránů v českých zemích, český král Ferdinand II. mu odpověděl, že ani kurfiřt ve své zemi nestrpí jediného katolíka.

FORUM 24 (Pavel Hofman)

Autorka připomíná, že rekatolizace neměla všude stejný průběh. Například jižní a jihozápadní Čechy byly již dříve z velké části katolické, tam byla mírnější. Nejosvědčenější metodou katolické reformace pak nebylo násilné nucení k vítězné víře, ale výchova mladé generace v katolickém duchu.

Ivana Čornejová nejdříve popsala jednotlivé události, například v kapitolách Bílá hora, Barokní stavitelství a komponovaná barokní krajina, Barokní učenost a krásné písemnictví. K nim pak přidala životopisy klíčových protagonistů té doby. Mezi nimi jezuity Bohuslava Balbína, Zdeňka Kašpara Kaplíře ze Sulevic nebo z druhé strany Jana Ámose Komenského. Zajímavé je i poukazování na neobyčejné rodinné příběhy té doby. Mezi popravenými z června 1621 byl také Kašpar Kaplíř ze Sulevic, zatímco jeho vnuk – již zmíněný Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic – konvertoval ke katolictví, podílel se na úspěšné obraně Vídně v roce 1683 a dotáhl to až na polního maršála. A takových rodinných příběhů, předkové bělohorští poražení, potomci na straně habsburských vítězů, bylo víc. Například i u Schlicků a Harantů z Polžic a Bezdružic.

Autorka zmiňuje obrovský rozkvět barokního stavitelství, umění a kultury. Naše města si nelze představit bez barokních skvostů, jakými jsou chrám sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně, břevnovský benediktýnský klášter, zámek v Jaroměřicích nad Rokytnou a mnohé další. Rovněž česká a moravská krajina by byly bez barokních prvků výrazně ochuzeny.

Ivana Čornejová rovněž vyvrátila tradované báchorky o úpadku školství v pobělohorské době. Vznikaly kvalitní městské nebo klášterní školy, na které navazovala v roce 1654 obnovená plnohodnotná čtyřfakultní Karlo-Ferdinandova univerzita, jež předtím zanikla za husitských válek. Na ní působilo mnoho vynikajících učenců, mezi nimi španělský filozof a teolog Rodrigo de Arriaga nebo lékař, filozof, matematik a fyzik Jan Marek Marci z Kronlandu.

Knize, která bez ideologických nánosů hodnotí pobělohorskou epochu českých zemí, nelze prakticky nic vytknout. Snad jen drobnosti, jako třeba na straně 18, kde je generál Buquoy označen jako velitel katolické ligy, přičemž přesnější by bylo velitel císařsko-katolické ligy, protože katolické vojsko tvořily dvě spojené armády, císařská a katolické ligy, coby spojenců Habsburků. To jsou však jen detaily, které kvalitu této přínosné publikace nijak nesnižují.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články