Počet obyvatel Ruska může do roku 2036 klesnout o deset milionů lidí

Na konci roku 2019 ruská agentura Rosstat zveřejnila prognózu, podle níž se v následujících letech počet obyvatel Ruska sníží o více než 10 milionů. Podle odhadů ministerstva se počet obyvatel v Rusku do roku 2036 může snížit ze 146,7 milionů v roce 2020 na 134,3 milionu.

Toto je pesimistická verze demografické prognózy. K dispozici je také optimistický scénář, podle kterého se počet obyvatel může naopak zvýšit na 150,1 milionu. Co je tedy pravděpodobnější? K tomu se v rozhovoru pro web Znak.com vyjádřil Anatolij Višněvskij, ředitel Demografického ústavu.

„V žádném případě to není nová situace. Ačkoli porodnost v Rusku, řekněme před třiceti, nebo padesáti, nebo dokonce před sto lety byla vyšší než nyní, dětská úmrtnost byla také mnohem vyšší, takže zůstatek byl nepříznivý. Generace ruských žen se navíc od generace narozené v roce 1910 neprodukují ve správném množství… I když jsou opatření demografické politiky úspěšná, bude nutné překonat obrovskou setrvačnost. To nelze provést za pět nebo deset let, pokud vůbec.

V praxi se používá mírně odlišný ukazatel, který měří porodnost ne reálných, ale takzvaných podmíněných generací. Bez dalších podrobností řeknu, že jsou na něj kladeny stejné požadavky: na 100 žen musí být nejméně 215 narozených. Do prezidentského nařízení z roku 2012 se plánovalo zvýšit toto číslo na 175. Zůstalo na této úrovni po dobu tří let a pak znovu kleslo, takže v nové vyhlášce z roku 2018 bylo sníženo na 170. Ale jak 170, tak 175 nejsou 215, což nestačí k překonání přirozeného úbytku populace. Ve skutečnosti jsme v roce 2018 měli 158.

Snížení počtu žen a nízká porodnost nutně vedou k poklesu počtu narozených. Na druhé straně stupnice je počet úmrtí. Tam je naopak pravděpodobné, že toto číslo poroste, což je dáno vlastností naší věkové pyramidy, tedy relativně vysokým podílem starších lidí. Tento podíl roste ve všech vyspělých zemích v souvislosti s obecným procesem stárnutí populace. K tomu musíme vzít v úvahu „vlnovou dynamiku“ počtu jednotlivých věkových skupin. Četné generace narozené v 50. a 60. letech, během poválečného růstu porodnosti nyní dosahují věku 60 až 70 let.

Dnes v žádné rozvinuté zemi, snad s výjimkou Izraele, není porodnost na úrovni reprodukce – 215 dětí na 100 žen. V žádné z nich tedy není přirozený nárůst, nebo nebude. Podle střední verze poslední prognózy OSN zveřejněné v minulém roce zůstanou v Evropě do poloviny 21. století v Evropě pouze dvě země, Švédsko a Norsko, kde zůstane aspoň malý přirozený nárůst. Nemyslím si, že se Rusko stane tou třetí zemí…“

Anatolij Višněvskij také říká, že vysoká porodnost v minulosti byla jen jednou stránkou, tou druhou byla vysoká úmrtnost. Ženy rodily hodně, ale dost dětí zemřelo a tak populace rostla velmi pomalu.

„Milovníci starých časů se často odvolávají na dávné doby, kdy ženy porodily mnoho dětí. Připomeňme si však, že Lomonosov napsal: ‚Kolik je těch nešťastných rodičů, kteří porodili 10 až 15 dětí, ale ani jedno nepřežilo?‘ Vysoká porodnost byla vynucená. To naštěstí dnes není nutné, děti téměř neumírají. To je něco, co konzervativci nechtějí vidět.“

Pak cituje něco z konzervativní vlastenecké rétoriky, která nemá velký vztah k realitě: „Nedávno nám z jedné vysoké tribuny vyprávěli o příkladu údajně hodném napodobení – o konstruktérovi zbraní Michailu Kalašnikovovi, který ‚strávil své dětství mezi osmnácti bratry a sestrami‘. Nejedná se o úplně přesné informace. Rodiče Kalašnikovovi skutečně přivedli na svět 19 dětí, ale 11 z nich zemřelo. Naštěstí Michail Timofejevič nebyl ‚mezi nimi‘. Samotný Kalašnikov měl pouze tři děti ze dvou manželství.“

Snížení počtu obyvatel a stárnutí populace představuje pro všechny země problém, protože z dlouhodobého hlediska komplikuje například kvůli průběžnému důchodovému systému financování životní úrovně starších lidí. V zemích, kde je různá míra porodnosti podle etnik, dochází také ke změně etnického složení obyvatelstva.