Ilustrační foto. FOTO: Pixabay/freshu
FOTO: Pixabay/freshu
Nadešel čas zahrát Pochod padlých revolucionářů. Píseň, kterou nás komunisté otravovali celé roky. Hrál se vždy, když skonal nějaký papaláš, jehož revolučním bojištěm byla kancelář, kde ničil životy druhých a dával si u toho kafíčko nebo nějaký pokrokovější nápoj.
Stoletá historie komunistů, kteří vystupovali pod dvěma značkami (KSČ, KSČM), ale byli to vždycky ti samí, dospěla zatím k poslední kapitole. Nebudou v parlamentu, sejdou z očí a sejdou z mysli. Škody, které tady sto let páchali, budeme ještě dlouho napravovat.
Poslední sloka zmíněné písně zní: Za každého z vás vstane tisíc jiných, každá smrt zmnoží odboj utištěných, to vašeho příkladu zásluha jest, za ni zazní vám pozdrav „Práci čest!“
Že by teď vstala tisícinásobná síla komunistů, se nám nějak nezdá. Popřelo by to všechny známé společenské i přírodní zákony. A to, jak soudruzi jistě uznají, by bylo proti vědeckému světovému názoru. Nepochybně se teď v komunistických řadách ozvou hlasy, které vyzvou k odhalení chyb a viníků. Jedni usoudí, že strana byla málo revoluční a zburžoazněla. Další objeví kouzlo kdysi zavrženého „sociáldemokratismu“ a třeba se pokusí zaplnit prázdné místo, které způsobil výbuch ČSSD.
Jenže kdo by jim tohle měl věřit? Jediný, komu to vyšlo, byli komunisté v jiných zemích, kteří měli větší smysl pro realitu, jako v Polsku nebo Maďarsku. Tam za sebou ale neměli dvacet let normalizace, která od komunistů vypudila hned na začátku poslední idealisty, kteří jinak skousli i dost děsné věci, ale invazi armád už ne. Vyhodili lidi, kteří byli třeba dlouho hodně zblblí, ale v jádru nebyli blbí. Gustáva Husáka a Miloše Jakeše vyloučili sice po skončení vlády jedné strany hbitě ze svých řad, ale zůstali tam ti, co byli úplně stejní.
Ta setrvačnost byla stejně mnohem větší, než jsme si mnozí po roce 1989 mysleli. Strašit tři desetiletí v demokratickém parlamentu, ztrácet přitom stále více jakékoli zábrany a pořád dostávat nějaké hlasy, to je na první pohled nepochopitelné.
Je to o něco pochopitelnější, když si uvědomíme, že v komunistickém Československu byl členem jejich strany každý desátý člověk, a připočítáme k tomu všechny jejich rodinné příslušníky. Pravda, po listopadu nastal hromadný úprk a zahazování rudých knížek, někteří se hbitě přeškolili na politiky pravice, ale ta mentalita u mnoha z nich zůstala. Zůstalo bolševické jádro tvrdé jako kámen a asi podobně myšlenkově pružné.
Příčiny úpadku KSČM nejsou jen vzdáleně historické. Straníci prostě přicházejí do let a strana se neobnovovala. Žádný komunismus – mládí světa. Sliby lepších zítřků dokázali lépe servírovat zkušenější a obratnější.
Zůstal už jen Kreml, ke kterému komunisté vzhlížejí, ať tam vládne kdokoli, třeba Putinova fašistická junta a miliardářští oligarchové. Jednoho takového oligarchu tady s jeho vládou udržovali sami při životě. Zaprodanost Kremlu došla tak daleko, že se čeští komunisté ani nejsou schopni zastat ruských soudruhů, kterým teď při pseudovolbách moskevské vedení při jasném volebním podvodu sebralo hlasy. KSČM má zřejmě smůlu. Kreml si může vybrat z celého spektra protidemokratických sil, komunisté už na to nemají monopol.
Komunisté odcházejí, protože jsou zbyteční. Skutečnému světu se nepřizpůsobili a utopie umí lépe slibovat jiní. V jistém slova smyslu ale nezapomenutelní jsou, to ano.
