Filip Turek a Petr Macinka (Motoristé sobě) s Robertem Šlachtou (Přísaha) FOTO: MICHAL RŮŽIČKA / MAFRA / Profimedia
FOTO: MICHAL RŮŽIČKA / MAFRA / Profimedia
KOMENTÁŘ / V eurovolbách poněkud nečekaně uspěla nahnědlá kandidátka využívající platformy bývalého „elitního“ policisty Roberta Šlachty. Krátce poté jsme byli svědky značného zájmu části české pravice o využití nového politického trendu. Oč však věcně jde? Co to tu v přímém přenosu sledujeme?
Na úspěchu Motoristů v čele s Filipem Turkem, který nepochybně brzy nechá traktoristu Šlachtu daleko za sebou, se výrazně podepsaly preference mladších, méně vzdělaných mužů z periferních oblastí České republiky.
Ponecháme-li ihned stranou záplavy ideologizujících povídaček, kterak za popularitu sympatizanta nacismu oblibujícího naleštěná vozítka „vlastně“ mohou fenomén woke a evropský Green Deal, můžeme přistoupit k věcnému zkoumání problému.
V České republice je in bojovat za zachování spalovacích motorů. Jsme v tom zřejmě světovým unikátem, neboť všude jinde si už uvědomili, že čas spalovacích motorů tak jako tak končí, a hodlají se vývoji technologie přizpůsobit. S dalším rozvojem elektropohonu a připravovanými průlomy v oblasti baterií brzy nebude existovat takřka nic, co by auto s fosilním pohonem dokázalo – a co by stejně nebo lépe nezvládl průměrný elektromobil.
Existovaly sice obavy ohledně cen elektromobilů, ale empiricky testovány tyto strachy neobstojí. V mnoha ohledech je navíc elektrický pohon jednodušší a může ušetřit ve vozidle dost místa, které dosud obsazovaly různé pomocné agregáty pohonných jednotek s nízkou energetickou účinností.
Jestliže elektroauta v případě potřeby mohou disponovat obdobným dojezdem jako auta se spalovacími motory a jejich ceny přitom rychle klesají, kde se vlastně nachází ona specifická odlišnost „spalováků“, za niž se v Česku tolika lidem stojí za to politicky prát?
Co vědci zjistili, nadšení nevyvolá
Jednou ze specifických vlastností elektromobilu je relativně tichý provoz. Málokterý vůz s benzínovým nebo dieselovým pohonem se dokáže alespoň částečně přiblížit provozním parametrům elektromobilu, je-li řeč o hlučnosti. Někteří zaujatí kritici ovšem právě proto tvrdí, že elektrická vozidla jsou údajně „nebezpečně“ tichá. Taková argumentace přirozeně nedává smysl nikomu, kdo musel více jak jednu noc spát v domě postaveném v sousedství dopravní magistrály. Omezení hluku z dopravy by mělo být univerzálně považováno za příspěvek k veřejnému blahu. Nebo snad ne?
Nemusí tomu tak být – například pokud se domníváte, že nic takového jako veřejné blaho stejně neexistuje. Pokud jste přesvědčeni, že svět tvoří jen soubor „silných jedinců“ schopných prosadit si svou, zatímco na ostatních ve skutečnosti vůbec nezáleží.
Pak může být naopak velkou výhodou „spalováku“, že dokáže vygenerovat nemalý hluk, k němuž se ani sebemodernější „elektrika“ nikdy nepropracuje. Jestliže ticho ve veřejném prostoru nevnímáte jako výhodu, co když ve skutečnosti rovnou považujete hlučnost za pozitivní?
Psycholožka Julie Aitken Schermer na vzorku více jak pěti set osob zjistila i pro ni překvapující skutečnosti. Do práce se pouštěla s představou, že lidé, kteří si protizákonně upravují vozy se spalovacími motory tak, aby bez tlumičů vydávaly co největší hluk, budou nejspíše „natvrdlými“ narcisty, kterým vůbec nedochází, nakolik svým chováním ostatní otravují.
Objevila však nakonec něco jiného. Pokud jste si ilegálním odstraněním tlumiče vyrobili co nejhlučnější auto či motorku se spalovacím motorem, existuje zároveň vysoká pravděpodobnost, že jste muž s vysokým skóre psychopatie a sadismu.
Jinými slovy, tam kde Schermer podle původního rozvrhu šetření předpokládala neschopnost vnímat negativní důsledky činů, zjistila nakonec, že tyto důsledky jsou starostlivě kalkulovány a vědomě se o ně usiluje.
Ti kdo jsou přesvědčeni, že je bezva na veřejnosti co nejhlasitěji pouštět plyny, velmi dobře vědí, že to některým lidem vadí. Cílem je zabrat si veřejný prostor jen a jen pro sebe – a odpůrce z něj nevybíravým způsobem vyštvat.
Sociální projekt řvoucího motoru
Abyste z veřejného prostoru někoho vyštvali elektromobilem, museli byste postupovat sofistikovaněji a přitom daleko méně efektně. Například byste mohli na odpůrce neustále symbolicky najíždět. Za to se však ve většině států stále ještě trestá. Naproti tomu technicky ilegální odstranění tlumiče výfuku v mnoha zemích včetně ČR dopravní policie ve skutečnosti neřeší. Snad se výjimečně pokouší delikventovi po dobrém domluvit, avšak bez hmatatelných výsledků.
Jestliže zvuk motoru připomíná rychlou palbu z opakovací brokovnice a nějaký ten válečný veterán trpící PTSD kvůli hluku nemůže v noci usnout, má to být podle fanoušků pojízdných fosílií jako Filip Turek úplně v pořádku. Například v Seattlu vám hlasité prdění na veřejnosti prostřednictvím upraveného vozu Dodge Hellcat za čtyřnásobného překračování povolené rychlosti dokáže zajistit až 700 000 followerů na Instagramu. A to už se vyplatí, co říkáte?
Tkanivo světa může být nakonec rozerváno na cucky drobnými činy krutosti a lhostejnosti, které donutí všechny ostatní kromě nadšeného pachatele a jeho obdivovatelů stáhnout se z veřejného prostoru. Bohužel však existuje dost lidí, kterým právě taková vize příštího světa imponuje. A nadto docela dost těch, kdo ji tentokrát nevolili ani za ni nehlasovali, se k ní cítí neodolatelně přitahováno a plánuje společnou budoucnost pod dohledem vrchního thymolinového páprdy.
Americká výzkumnice u studentů zjistila jasnou souvislost mezi zálibou v použití řvoucích vozů se spalovacími motory a takzvanou černou tetrádou (machiavellismus, kontrolující manipulace, psychopatismus a narcismus). Zároveň existují i výzkumy dokládající souvislost mezi psychopatismem a absencí schopnosti rozvinutého morálního zdůvodňování.
Jinak řečeno, za „tradiční motorismus“ vyhánějící lidi z veřejného prostoru bojují vesměs asociální morální mrzáci. Avšak dokonce i ve vládních stranách najdeme politiky, jimž tato specifická voličská skupina imponuje a hodlají ji učinit předmětem svého zájmu.
„Největší potupa je, když člověka pochválí blbec,“ tvrdíval básník Francois Villon. Sledujme tedy pozorně, koho že to dnešní blbci chválí.
