Místopředsedkyně Evropské komise Věra Jourová poskytla v minulých dnech rozhovor prestižnímu německému časopisu Der Spiegel, v němž velmi ostře kritizuje aktuální poměry ve dvou zemích Visegrádské čtyřky – v Polsku a v Maďarsku. Obě země nazvala křehkými demokraciemi. Na Polsku jí vadí zejména reforma justice a v Maďarsku se jí nelíbí hlavně to, že média píšou tak, jak to vládě vyhovuje. Věra Jourová má specifické portfolio pro hodnoty a transparentnost. To je u nominantky Babišova ANO samo o sobě dosti pikantní souhra okolností.

Příběhy Polska a Maďarska nejsou totožné a jejich podrobné analýzy by ukázaly kořeny dnešního stavu.

V Polsku dnes dominuje politická formace Právo a spravedlnost (PIS) veterána polské politiky Jaroslawa Kaczyńskeho. Má v Sejmu i Senátu polského parlamentu většinu. Dlouhodobě usiluje o finální fázi dekomunizace polské justice. To bylo a je hlavním motivem reforem justičního systému v Polsku. Poláci zaujímají nesmlouvavý protiruský postoj a jsou nejsilnějším spojencem USA v Evropě. Všechny aktuální procesy na polské politické scéně i ve správě země vycházejí bezpochyby z politického půdorysu. Polsko si je vědomo své váhy velké a dnes prosperující země. „Hříchy“ dnešního Polska nejsou dány naplňováním nějaké byznysové objednávky či zneužíváním moci. Mnohé se nám nemusí oprávněně líbit, ale vždy je to věcí dialogu a věcných argumentů. Polské hodnoty i transparentnost jsou srozumitelné a legitimní. Zpochybňovat Polsko jako právní stát je nepatřičné.

V Maďarsku vládne již od roku 2010 politická strana Fidesz (Maďarská občanská unie). Má dokonce ústavní většinu a jednobarevnou vládu. Viktor Orbán Fidesz založil již v roce 1988 jako protikomunistické studentské hnutí. Od liberálního základu se v posledních letech vzdaluje a převtěluje se do polohy autoritativního vládce. Nemá ve svém pragmatismu žádné předchozí limity. Nevadí mu blízká spolupráce s Ruskem i Čínou. Maďarsko si v ekonomické oblasti vede slušně, a to jeho pozici potvrzuje. Maďarská média působí téměř výlučně v souladu s oficiální vládní politikou. To je odlesk dominantní pozice jedné strany. Nemusí to být vždy řízený a regulovaný proces, často se žurnalisté do své závislosti dostávají i z existenčních pohnutek a v tom případě funguje spolehlivě jejich autocenzura.

Na Polsku i Maďarsku je jistě co kritizovat. Jejich dnešní vlády však reprezentují politické subjekty, které prošly v uplynulých dvou dekádách (v případě Polska) a dokonce tří dekád (v případě Maďarska) mnoha politickými zápasy. Polská strana Správo a spravedlnost se hlásí k polskému tradicionalismu v úzkém sepětí s polskou katolickou církví. Maďarský Fidesz vychází z maďarského národního konzervatismu. Jejich vlastenectví je autentické a není produktem účelového politického marketingu. Za úvahu jistě stojí fakt, nakolik absolutní moc deformuje otevřenou politickou soutěž, půdorys parlamentní demokracie a možná i základní principy právního státu. Moc prostě chutná a ta absolutní chutná absolutně. Je však zřejmé, že by ani v Maďarsku a ani v Polsku nemohl vládnout bývalý komunista, registrovaný spolupracovník komunistické tajné policie, člověk jiné národnosti, a navíc lídr podnikatelského projektu bez elementárního hodnotového ukotvení.

Věra Jourová má v Evropě na starosti právě ty hodnoty a k tomu ještě transparentnost. Možná by se mohla podívat i na svého nedávného šéfa Andreje Babiše. Třeba by si pak mohla všimnout toho, že je aktuálně trestně stíhán z dotačního podvodu, že jej vyšetřují orgány EU v souvislosti s jeho bezprecedentními střety zájmů, že se toto téma opakovaně řeší na plénu Evropského parlamentu, že je kolem něj x dalších nedořešených kauz, jako je například story fiktivní reklamy jeho byznysového impéria a mnohé další. Paní Jourové vadí, že maďarská média píšou tak, jak to vyhovuje vládě. A jak píšou u nás média, která patří přímo předsedovi vlády anebo jeho spřízněným oligarchům? A u mnohých dalších funguje princip autocenzury stejně jako v Maďarsku. Paní Jourová by se mohla podívat i na transparentnost mnohých českých úřadů a institucí, které nepokrytě straní Babišovi a jeho Agrofertu. Nevidí to? Nechce to vidět? Nemůže to snad vidět? To ví asi jen ona sama. 

Babišova politická divize Agrofertu má podle posledních průzkumů veřejného mínění podporu více než 30 % voličů, kteří deklarují, že v příštích parlamentních volbách půjdou volit. Těch je něco přes 60 % ze všech oprávněných voličů. To znamená, že k vítězství stačí Babišovi to, že jej volí každý pátý občan ČR s volebním právem. To číslo je neuvěřitelné, ale zdaleka nedosahuje hodnot vítězů voleb ve zmiňovaném Polsku či Maďarsku. A to se vůdce se svým propagandistickým týmem velmi snaží. Flexibilně se přizpůsobuje momentální poptávce, kterou často nejprve sám se svými lidmi stvoří. Nemá žádné hodnotové či ideologické mantinely, jako podnikatelskému projektu jde hlavně o vlastní výnosy a benefity. Tomu je podřízeno vše. Slíbí všechno všem a vrství na sebe haldy iluzí a manipulací včetně kejklování s čísly o skutečné kondici země. Je trudným obrazem naší země, že mu to každý pátý Čech baští. Proletariát volí oligarchu… Jenže i v tomto případě bude platit, že každá hra má svůj začátek i konec. Jsem zvědavý na pozdější reakce místopředsedkyně Evropské komise pro hodnoty a transparentnost. Pochybuji, že si někdy přizná, že slouží ďáblovi, který devalvuje hodnotu země, kterou dočasně uchvátil. Evropská unie má pro něj smysl jen do té doby, dokud to sype Agrofertu. A pak? Pak je možné úplně všechno, v té naší české křehké polodemokracii. Až někdy zase uslyší Věra Jourová evropskou hymnu Ódu na radost, tak bych jí doporučil, aby se kriticky a odpovědně zamyslela i nad zemí, z níž pochází (nejde jen o našeho premiéra, ale třeba i prezidenta…). Již včera bylo pozdě.