Podle Klause disidenti nezbořili komunismus. V podstatě je to od něj drzost

Reuters

Bývalému prezidentovi Václavu Klausovi se podařilo provokativní větou otevřít veřejnou debatu, jak vlastně došlo před třiceti lety ke změně režimu. Zda se jednalo o vítěznou revoluci, která má své hrdiny, anebo zda se komunismus sám zhroutil.

Klaus v rozhovoru pro Novinky pravil: „…komunismus byl už slabý, neschopný a nechtějící se bránit. To přece nebylo žádné naše vítězství nad komunismem, to byl pád komunismu. Jak jinak si lze vysvětlit totální nečinnost institucí komunistické strany, vlády, policie, armády, Lidových milicí? Nic se přece nestalo, systém se prostě rozpustil. Vím, že to hodně lidí, kteří chtějí být hrdiny sametové revoluce, nechce slyšet, ale bylo to tak.“

Celý rozhovor je nadepsán titulkem „Klaus: Disidenti komunismus nezbourali, sesypal se sám“. Vzhledem k tomu, že si exprezident dal celý tento rozhovor na svůj web, tak tento titulek autorizoval, třebaže vůči disidentům vyostřená věta takhle v textu nezaznívá. Deník Právo má prostě svůj tradiční úhel pohledu a editor dobře ví, jaký aspekt má zvýraznit. Navíc to skvěle ladí s naší novodobou atmosférou, která převrací póly.

Kdo je tedy opravdu vítězem a kdo nás tehdy osvobodil? Komunismus sám svojí neschopností? Klausovo vyjádření má dvě roviny: Tou první je popis fakticity. V tomto ohledu se Klaus neplete, když zdůrazňuje vnitřní neschopnost samotného režimu tehdejší KSČ. Je také správné, abychom si nyní, při kulatém výročí návratu svobody, netvořili falešné legendy. Do značné míry nám svoboda spadla do klína, s čímž souvisí i to, že ji nyní nedokážeme lépe bránit.

Pak je tu ale ještě druhá rovina. A to je účel Klausova sdělení. Když totiž někdo v posledních dvou letech vlády KSČ seděl v Prognostickém ústavu Československé akademie věd, má bohužel jasný důvod zdůraznit, že opoziční aktivita komunismus neporazila, a tudíž pasivita vůči režimu měla vlastně stejný efekt.

Prognostickému ústavu se mimochodem říkalo Jakešova věštírna a jeho posláním bylo hledat cesty, jak reformovat nereformovatelnou ekonomiku socialismu. Pro tehdejší stav společnosti je typické, že realističtí ekonomičtí experti z tohoto ústavu v jeho poslání nevěřili a smáli se i samotnému názvu. Subjektivně mohli mít pocit, že hledají skulinky, jak do rigidního systému socialismu vnést nějaké prvky přirozené racionality, ale bohužel to nebylo zvnějšku moc poznat. Sám Klaus vystoupil před revolucí v rakouské televizi a varoval před unáhlenými tržními reformami a mohl přednášet na univerzitě v Linci. V podstatě je to drzost, když se právě on hlásí k větě, že disidenti nezbourali komunismus.

Bankrot sovětského systému vlády stranické byrokracie byl samozřejmě důsledkem strukturální mrtvolnosti a neschopnosti tohoto režimu konkurovat demokratickým zemím. Nelze ale od této stagnace a mocenského úpadku oddělit související proces jeho nabourávání zevnitř i zvnějšku. Sovětský mocenský systém utržil první velkou ránu ještě v éře, kdy působil jako silný a neporazitelný. Byla to volba polského kardinála Karola Wojtyly papežem katolické církve. Jan Pavel II. odvedl zcela zásadní práci při nastartování procesu, který pád komunismu přivodil. Komunisté měli zoufalý vztek, když na mši v Krakově dorazil milion lidí. Svoji roli pak sehrálo masové hnutí nezávislých polských odborů Solidarita, které se komunistům nepodařilo zničit ani zavedením válečného stavu.

Každý, kdo v zemích východního bloku aktivně vystupoval proti komunistické diktatuře, přispěl svým dílem k jejímu pádu. Snižovat jejich roli je naprosto nemístné. Charta 77 a další opoziční iniciativy v Československu napomohly tomu, že v naší společnosti existovalo vědomí, že žijeme v hanebné diktatuře. Disidenti pomohli společnosti si uvědomit, že daný stav věcí není v pořádku. Kdyby tu nebyli, situace společnosti by byla ještě mnohem horší a nedůstojnější.

Vedle vnitřních oponentů se pak o likvidaci sovětského impéria zasloužili státníci svobodného světa, kteří zastávali vůči východnímu bloku jasný a nesmlouvavý kurz. Ronaldu Reaganovi se podařilo Sovětský svaz utahat v závodu zbrojení a ukázat mu jeho slabost.

Při výčtu těch, kdo přispěli k pádu komunismu, nelze zapomenout na paradoxní postavu posledního vůdce sovětských komunistů Michaila Gorbačova. Jistěže spustil proces s nechtěnými důsledky, ale je třeba mu přičíst k dobru, že katastrofální stav sovětského bloku nazřel a neuchýlil se až na výjimky k nejtvrdším zásahům proti osvobozovacímu hnutí. Komunistická Čína takový zásah provedla a tamní diktatura stranické byrokracie trvá dodnes.

Snižování role disidentů a širokého občanského hnutí je nespravedlivé, jakkoli si uvědomujeme celkový kontext bankrotu sovětského systému. Kdyby se do čela listopadových demonstrací nemohli postavit disidenti s vysokým kreditem, který pramenil právě z jejich aktivního odporu vůči diktatuře, tak by se vývoj v naší zemi neubíral směrem k demokracii západního střihu. Ani samotný Václav Klaus by pak neměl na co navázat či vůči komu se vymezit, těžko by mohl převzít větší část Občanského fóra a vybudovat silnou politickou stranu, kdyby tu předtím nebyla politická struktura, kterou založili disidenti, ať už jejich programové cíle byly jakkoli vágní či iluzorní.

Režim Milouše Jakeše by se po pádu berlínské zdi nepochybně zhroutil. Bez spontánního vystoupení občanů a bez následného vedení disidenty by se však Jakešův režim nejspíš proměnil v režim nějaké pragmatičtější části komunistické strany a Státní bezpečnosti. Nejspíše by stát už tehdy převzali lidé typu Andreje Babiše nebo Františka Čuby z úspěšných Slušovic, tedy technokrati z komunistické nomenklatury. Možná by se dohodli s některými ekonomy z prognostického ústavu. Ale spíše by to byl jen Valtr Komárek než Václav Klaus.

Buďme vděční lidem, kteří aktivně vystupovali proti komunismu. Je jistě nadsazené říkat, že Václav Havel, Charta 77 nebo třeba studenti z Národní porazili komunisty. Zároveň ale každý, kdo aktivně usiloval o osvobození od diktatury, přispěl k tomu, že si stranická byrokracie KSČ nemohla najít novou formu své vlády a musela jít od válu. Protikomunistická opozice sama o sobě nezbořila komunismus, ale rozhodně přispěla k jeho pádu a především určila mnohem jasnější směr k demokracii. To je světlá stránka našich dějin a je nesmyslné ji snižovat a zpochybňovat a tím obhajovat občanskou pasivitu. To má totiž důsledky i pro dnešní dobu, kdy o část naší svobody právě přicházíme spolu s tím, jak tu znovu zvedají hlavu síly, které měly navždy zůstat po právu poražené.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner