Režisér Petr Zelenka (filmy Knoflíkáři, Samotáři, Rok ďábla) v rozhovoru s Barborou Tachecí na Českém rozhlase Plus vyjádřil nespokojenost s tím, jak to u něj dopadlo s očekáváními, která měl ohledně kapitalismu a demokracie.

To podle něj neznamená, že by snad zatoužil po socialismu, který to byl. Zklamán ale je: „Socialismus mě zklamal velmi. Vyrůstal jsem v duchovním a morálním marasmu socialismu východního bloku. K tomu se nevracejme… Z těch dvou světů, zdá se, byl kapitalismus tím lepším a vyhrál. Ale právě to, jak ochotně se spolčuje s despotickými režimy, mně vadí. To, že se nepodařilo udělat rovnítko mezi kapitalismem a demokracií, i když se o to kapitalismus stále snaží verbálně. Naopak jsou v přímém rozporu…“

Na světě nevidí nějakou zemi, kde by byly demokracie, ale „určitě existují ostrůvky svobody, třeba na různých univerzitách“. Ideál demokracie podle svých slov „přímo nezažil“.

Největší zklamání jsou podle něj volby, protože jsou „málo často“.

„Na kapitalismu mi vadí, že se maskuje jako Bohem seslaný systém, který nepracuje s žádnou ideologií. Přitom je silně ideologický,“ říká.

To je celá řada tvrzení, která lze pochopit jako pocit, ale věcně vzato bojuje s tvrzeními, která nikdo znalý věci nezastává.

Tím základním problémem je vztah mezi demokracií a kapitalismem. Jak už psal třeba americký sociolog Peter L. Berger, ten vzájemný vztah není takový, že kapitalismus potřebuje demokracii, ale že demokracie předpokládá kapitalismus.

Na světě jsme měli a máme nedemokratické režimy, které kapitalismus mají. Tedy systém, který podle slovníkových definic vykazuje některé základní znaky: většina majetku je v soukromém vlastnictví, rozhodujícím výrobním faktorem je kapitál a rozhodujícím nástrojem přidělování zdrojů a vytvářením důchodů je trh, zásahy vlády do fungování tržního mechanismu jsou omezené, výrobní prostředky jsou v soukromém vlastnictví a pracovníci jsou osobně svobodní a mohou se podle uvážení nechat najímat od vlastníků kapitálových statků za mzdu.

To všechno můžeme mít a nepotřebujeme k tomu demokracii, jak ukazuje třeba příklad Číny. Na druhou stranu nelze mít demokracii, když lidé nemají žádný významný soukromý majetek a nelze svobodně směňovat statky. Kapitalismus je podmínka nutná a nikoli dostačující.

Problematické je i tvrzení, že kapitalismus se „maskuje jako Bohem seslaný systém“ Kapitalismus, stejně jako každý jiný „-ismus“, není nějaká bytost, zloduch, který by se mohl maskovat. Je to určitý systém vztahů. Není Bohem seslaný a nikdo ho snad za nic takového ani nevyhlašuje. Považuje se spíš za zhruba nejpřirozenější uspořádání lidských vztahů, kdy lidem něco patří a svobodně směňují věci a služby a platí, že něco je za něco. Tohle je potřeba si uvědomit, když někdo proti tomuto uspořádání navrhuje nějakou alternativu. Alternativy působí přitažlivě, protože srovnávají něco nedokonalého, co existuje, s něčím dokonalým, co ovšem existuje jen v lidských představách. V takovém srovnání musí reálná podoba společnosti vždycky prohrát.

Tolik k věci. Pak je tu ovšem ten Zelenkův pocit, že něco nefunguje. Ten je oprávněný, protože skutečně něco nefunguje. Oživení různých extremistických sil v mnoha zemích světa ukazuje, že lidé mnohdy nemají dojem, že by jejich zájmy někdo politicky reprezentoval a dožadují se svržení stávajících mocenských elit. Je otázka, nakolik je tento dojem oprávněný a jestli je vůbec možné takové zastupování, které by mohlo většinu lidí uspokojit.

Problém je v tom, že lidé mají mnoho zájmů a některé se navzájem vylučují. Lidé třeba od státu požadují vysokou úroveň služeb, ale nechce se jim platit vysoké daně. Chtějí dálnice, ale nelíbí se jim, když mají vést poblíž jejich bydliště. Jsou nespokojeni s výší starobních důchodů, ale pokles porodnosti působí, že na ně nemá kdo vydělat, protože peníze na důchodce se utrácejí průběžně, lidé si je neukládají na nějakou pomyslnou hromadu, ze které si pak budou ve stáří brát. Chtěli by řemeslníky, ale sami se řemeslo nevyučili a nehodlají do učení poslat své děti. Takto by se dalo pokračovat.

Problémy současného systému by se daly popsat jako potíže s dostatečnou kontrolou moci, aby nebyla zneužívána a aby se vykonávala aspoň trochu efektivně. (Geniálně efektivní nebude nikdy, protože o cizí zájmy se lidé starají méně vášnivě než o své vlastní.)

V rámci demokracie mohou samozřejmě probíhat dost podstatné změny, je třeba například zrušit povinnou vojenskou službu, snižovat daně a byrokracii, otevřít prostor pro technologické inovace, změnit volební systém. Každé opatření má za následek zamýšlené i nezamýšlené důsledky.

Pocit, že politický systém kulhá za změnami doby, jaké přináší vývoj (demografické změny, internet, možnosti kontroly člověka „chytrými“ kamerami, umělá antikoncepce, terorismus, fundamentalistická náboženská hnutí, ohrožení životního prostředí, nové civilizační choroby), je založen na faktech. Politický vývoj bude mít ale vždycky zpoždění a frekvence voleb a posouvání věku pro oprávněnost volit na tom mnoho nezmění.

Není proto potřeba hned Petru Zelenkovi a dalším nadávat, že se nějak cítí. Faktem ale je, že žádný jiný systém, než jsou ty, které jsme v historii poznali, neznáme. To neznamená, že není možný, ale to, že na základě všeho, co víme a můžeme vědět, není jasné, jak by měl vypadat. Některé promyšlené návrhy existují, třeba různé verze totality nebo anarchismu a podobně, ale je otázka, jak k životu v nich donutit lidi, kteří na sobě takový experiment nechtějí nechat dobrovolně podniknout. Platí tedy pořád zásada, že je dobré nerozbít lampu dřív, než víme, čím lepším budeme dál svítit. Jinak bude výsledkem jen tma.