Český premiér Petr Fiala (ODS) a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Vládní koalice ráda vystupuje jako důsledný zastánce napadené Ukrajiny. Populistická a extremistická opozice ji za tento postoj obviňuje, že prý dává na první místo Ukrajinu, před „našelidi“. Oba přístupy jsou však v konfrontaci s fakty neudržitelné – a debata, která se kolem nich odehrává, je jen ukázkou příliš bujné imaginace.
Tvrzení vlády o rozsahu podpory Kyjeva a odříznutí ruských vazeb vypadají pěkně do okamžiku, než zkontrolujete základní ukazatele. Například podíl ruské ropy na importu této energetické suroviny do České republiky se pohybuje kolem 65 % – je tedy vyšší, než kolik činil před válkou (kolem 50 %). Podobně ruský zemní plyn v únoru představoval přes 60 % všech dodávek. A pokud jde o dovoz ruské oceli, hodlá Praha žádat o výjimku ze sankcí až do roku 2028.
Za každou korunu vynaloženou na pomoc Ukrajině jich zaplatíme několikrát více do ruských prasátek, do kterých Kreml sahá při financování své agrese. Jestli je tedy tohle „důsledná“ a „zásadová“ podpora napadené země, raději ani nechci vědět, jak by vypadala podpora „nedůsledná“ a „nezásadová“.
Tváří v tvář skutečnému charakteru vytrubované podpory Ukrajinců pak působí kritika vlády ze strany populistů ANO a pestré sbírky extremistů naprosto nepřípadně. Pomáháme sice, ale jen tak, aby tím žádné významnější zájmy v ČR sebeméně neutrpěly. Kdo tedy tvrdí, že vláda je „ukrajinská“ a „dává přednost“ ukrajinským zájmům před českými, předvádí nejapné nesmysly.
Ve skutečnosti se Česku bohatě ekonomicky vyplácí i komunita ukrajinských uprchlíků. Vyděláváme cynicky jak na levných ruských dovozech, tak na neštěstí zničené Ukrajiny.
Tirády ANO a jeho spojenců tedy nejsou než šířením protiukrajinské nenávisti. Věcně jim neodpovídá nic: Žádná reálná újma „původního obyvatelstva“, žádné ekonomické ztráty, které nelze připsat širším dopadům Moskvou rozpoutaného konfliktu, žádné bezpečnostní riziko.
Lidé, jimž tolik vadí i to málo, co dnes pro Ukrajince děláme, nemohou uvést žádný relevantní důvod. Patří jim označení „šiřitelé ruských narativů“ – protože nic jiného opravdu nedělají.
Klausova transformace jako zakonzervování závislosti na Rusku
Proč se vládní prohlášení tak diametrálně liší od toho, co říkají ekonomické statistiky?
Jedním z důvodů je charakter polistopadové transformace české ekonomiky a následné uvíznutí země v pasti středních příjmů.
Ty části hospodářství, které byly preferovány privatizačními oligarchy, se nevyznačují právě působivými ukazateli, pokud jde o míru přidané hodnoty, energetické/materiálové efektivity nebo produktivity práce.
Ztratili jsme většinu předrevolučních finálních výrob, jejichž produkty adaptované na nenáročné východní trhy postupně ztratily konkurenceschopnost. Dodavatelské řetězce však v řadě případů bylo možno připnout k novým, zahraničním finalistům.
ČR dodnes zůstává obslužnou ekonomikou s malým podílem vlastních finálních výrob, které navíc často ještě z různých důvodů opouštějí českou kotlinu.
Vzhledem k malé míře zhodnocení materiálu a energií jsme mnohem více závislí na levných vstupech, než jak je tomu u některých jiných evropských ekonomik. Tato závislost představuje kouli na noze, která nás stále napůl drží na východě. V krizové době se pak materiálová a energetická náročnost mění přímo v lano, jež nás táhne směrem k Rusku. Levné vstupy totiž alespoň prozatím zajistíme buď z Ruska, nebo vůbec ne.
Doba, v níž žijeme, je zlomová – a nepřeje polovičatým, nedotaženým řešením. Nepřipadá v úvahu, abychom sledovali tzv. maďarskou cestu a namlouvali si, že také my můžeme hrát roli „mostu“. Žádný kočkopes tuto krizi nepřežije. Na výběr máme mezi jasnou integrací se Západem, nebo postupným propadáním do ruské vlivové sféry.
O tom, jak věci dopadnou, ale kromě voličských preferencí rozhodne také struktura české ekonomiky.
Green Deal není „šílenství z Bruselu“, ale poslední šance České republiky
Zatímco ve vládní koalici převažuje narativ „pokažené EU“, kterou by Česko mělo „krotit“, populisté a extremisté se staví jednoznačně proti celé unijní agendě.
Nářky nad „necitlivým“ projektem Green Dealu ovšem v praxi zakrývají nechuť k modernizaci a inovaci, jakési líné převalování se v posteli retroutopie českých devadesátek, kdy to „ještě šlo“. Ještě jsme se mohli formálně začleňovat do západních institucionálních rámců a souběžně zachovávat pupeční šňůru spojující nás s placentou postkomunismu.
Ve zpětném pohledu však jasně vidíme, že jsme žili ve vydluženém čase. Úsilí a práce, které jsme si ušetřili tím, že ekonomická transformace zůstala na půli cesty, se nám vrací jako bumerang hned v několika směrech.
Polovičaté transformaci vděčíme též za stagnující reálné příjmy a do prázdna padající otázky, kdy se české mzdy alespoň poněkud přiblíží rakouským a německým. Nízkopříjmoví u nás dávno nevolí demokratickou levici, která by prováděla systémově konformní ekonomickou politiku v jejich prospěch. Řadu let tito nízkopříjmoví tvoří základnu populistických a extremistických antisystémových stran. Přístupy zmíněných subjektů však slibují v dlouhodobém výhledu pouze prohloubené zaostávání české ekonomiky za vyspělými sousedy a zakonzervování nebo dokonce posílení ekonomických vazeb na Moskvu.
Pokud mají výrazy jako „česká suverenita“ vůbec nějaký význam, daleko spíše ho nabývají v souvislosti s energetickou a surovinovou efektivitou či mírou přidané hodnoty než mezi klaunskými postavami křepčícími v národním kroji odzemek na ruskou nebo čínskou notu.
Jakkoliv bychom si mnozí přáli opak, v politice ve skutečnosti neexistují rozhodnutí učiněná jednou provždy.
Budeme brzy muset znova rozhodovat, zda chceme patřit k západní Evropě – nebo je pro nás pohodlnější východňárství opřené o vazbu na Rusko.
Přitom i zdánlivě „čistě technická“ rozhodnutí, která stojí před českými občany a politiky, mají svůj zřetelný geopolitický rozměr.
