Lukašenkův režim postupuje proti vlastním občanům tvrdě. FOTO: RFE/RL
FOTO: RFE/RL
Jsem Husákovo dítě. Ročník 1978. V mnoha ohledech považuji naši generaci za šťastnou. Podivnost totalitního světa jsme vnímali jen dětskýma očima, nebyli jsme už vystavováni zkouškám charakteru, nemuseli jsme se rozhodovat, zda pro kariéru obětujeme čisté svědomí. Ale přesto nějaké vzpomínky máme.
Na telefonáty tety, která emigrovala v roce 1968 do USA. Na podivné cvaknutí v telefonu. Na rozlepené dopisy. Na černé auto před panelákem, když tetu v roce 1988, po dvaceti letech, poprvé pustili na návštěvu Československa. Na rodiče lékaře, kteří do strany nevstoupili a s kariérním postupem se mohli rozloučit. Na šeptání a větu „tohle nikde neříkej“. Na zapnuté rádio se svobodnými stanicemi a otcův komentář „ty kur… to zase rušej…“. A taky si pamatujeme tu změnu. Radost doma. Slzy babičky, která už nevěřila, že se toho dožije. Na dobrou náladu, euforii, radost. Svět se otevřel, a to doslova.
Nejen že se otevřely životní perspektivy a táta se stal primářem i bez stranické legitimace. Otevřely se hranice a naše generace to doslova hltala. Už na gymplu jsme cestovali, jak a kam to jen šlo. Jakmile nám bylo osmnáct, tak jsme bez peněz, ale šťastní, prostopovali Evropu. Za sedm dní z Kolína na Gibraltar. Bláznivá, opojná, neopakovatelná svoboda. Studovali jsme v cizině a získali tak důležitý náhled na vlastní zemi zvenku. Zamilovali jsme se do svobody a formovalo nás to na celý život. V osobním i pracovním životě, v pohledu na politiku, na liberální demokracii. Máme v sobě pocity těch, kteří jako první mohli. A chtěli. A nechtějí se vracet tam, kde bylo jejich rodičům mizerně…
A taky nás to dovedlo k tomu, že neumíme být lhostejní. Lhostejní k bezpráví, k zakrváceným demonstrantům na ulicích v Bělorusku. Rozumíme těm odhodlaným výrazům v jejich tvářích, té jiskře v oku, touze po změně, po normálním životě. Třískat lidi za jejich názor není normální a žít v diktatuře taky ne. Diktatura není normální. Totalita není normální. Svoboda se nedá vykoupit jistotami a klidem. Svoboda je základním předpokladem osobního štěstí.
Znám o osm let staršího kluka, který byl na Národní. Stál proti těm komunistickým mlátičkám, brutálním vykonavatelům totalitní ubohosti. Měl strach, bolelo ho to, ale především ho to příšerně naštvalo. A tohle naštvání, tohle vzepření se nenormálnosti (protože mlátit lidi prostě normální není, stejně jako falšovat volby a krást lidem jejich život) může každou diktaturu porazit. A my jako národ, který dostával od různých nenormálních, brutálních šílenců reprezentujících ideologie zla po hubě opakovaně, máme přece povinnost se ozvat. Vyjádřit podporu, jasně, nahlas, jednoznačně, bez kličkování.
Podporujeme svobodné Bělorusko! Podporujeme právo lidí na protest a jiný názor. My jsme si na to zvykli, považujeme to za normální (a ono to přece normální je), té skvělé výsady svobody využívají u nás samozřejmě i ti, kteří demokracii nenávidí. Ale to je právě její kouzlo. Dává svobodu všem, dává nám možnost nesouhlasit, jít na náměstí s transparentem a nedostat za to obuškem. Nebuďme, prosím, lhostejní. K Bělorusku, k touze lidí po svobodě, po svobodných volbách, po životě podle jejich představ, ne podle představ šíleného diktátora. Lhostejnost se totiž historicky nevyplácí.
Nebuďme lhostejní ani k tomu, co se děje u nás. Ke všem tendencím nám svobodu brát. Omezit ji. Sledujme politiku, politiky, ale i média. Braňme základní demokratické instituce. A tleskejme a radujme se ze všeho pozitivního, co se daří. Máme svobodu jen krátkých třicet let a v našich geografických podmínkách je to spíš historická výjimka. A taky… zkusme respektovat odlišný názor, jakkoliv to může být mnohdy těžké. Protože to je základ svobody, o kterou stateční Bělorusové právě bojují.
Autor je předseda Starostů a nezávislých.
