Šéf hnutí ANO a český premiér Andrej Babiš FOTO: Rada Evropské unie / se souhlasem
FOTO: Rada Evropské unie / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Představme si hypotetickou situaci: rok 2013, policejní zásah na Úřadu vlády, vyšetřování kolem premiéra Petra Nečase a Jany Nagyové, obvinění, mediální tlak. Premiér Petr Nečas však neodstoupí. Místo rezignace vystoupí před veřejnost a zahájí otevřený boj proti vyšetřovatelům (Róbert Šlachta), státním zástupcům (Ivo Ištván) a justici. ODS se semkne kolem svého předsedy a začne opakovat příběh o politickém stíhání. Zní to jako scénář posledních let české politiky. Jenže v roce 2013 to bylo prakticky nepředstavitelné.
Politická kultura tehdejší doby fungovala přes všechny nedostatky přece jen jinak. Když padlo obvinění, natož obžaloba, automaticky vznikal tlak na rezignaci. V případě Nečase dokonce ještě předtím, než byl obviněn. Nešlo jen o mediální očekávání – byl to i instinkt samotných politických stran.
Strany věděly, že skandál je může stáhnout ke dnu, a proto se často snažily problém rychle „odříznout“. Přesně to se stalo v případě premiéra Petra Nečase. Po aféře spojené s jeho tehdejší spolupracovnicí a později i manželkou Janou Nagyovou rezignoval během několika dnů. Nejen kvůli tlaku veřejnosti, ale i proto, že jeho vlastní strana neměla sílu ani vůli jít do otevřeného střetu se státem.
ODS rozhodně nebyla žádná nedělní dívčí škola, ale i se svými kmotry a kmotříčky fungovala jako klasická politická strana s relativně silnou vnitřní konkurencí. Když preference padají, začnou se probouzet sebezáchovné instinkty. Strana začne hledat nového lídra, distancovat se od problému a snaží se přežít. Loajalita k předsedovi má své limity.
U hnutí ANO je situace zásadně jiná. Politický projekt vytvořený a vlastněný jednou osobou funguje podle jiných pravidel. V případě Andreje Babiše nejde o standardní stranu s autonomními frakcemi a regionálními barony. Je to centralizované hnutí postavené na osobní autoritě lídra. Mnozí dokonce říkají na osobě „majitele“. V takovém systému nevzniká vnitřní tlak na výměnu předsedy – protože předseda je samotná podstata projektu.
To je první důvod, proč Babišova taktika funguje.
Druhý důvod je změna mediálního a politického prostředí. Od vzniku Babišova „protikorupčního hnutí“ se česká politika výrazně polarizovala. Místo obecného konsenzu o pravidlech politické odpovědnosti nastoupila logika permanentního konfliktu.
Babiš si pořídil média, která skandalizovala protivníky a jeho vyšetřování buď vytěsňovala, nebo prezentovala jako útok „starého systému“. V takovém rámci přestalo být trestní stíhání diskvalifikací – stalo se dokonce politickým kapitálem.
Třetím faktorem je proměna vztahu části veřejnosti ke státu. Nedůvěra v instituce, média i tradiční politické strany vytvořila atmosféru, kde je snadnější uvěřit, že policie nebo státní zástupci jsou součástí politického boje. Když politik tvrdí, že je stíhán účelově, značná část jeho voličů tomu začne věřit – nebo je jim to jednoduše jedno. Na téhle proměně veřejného prostoru se vedle Babišových médií podepsala i celková změna klimatu, spojená s digitální revolucí, rozmachem sociálních sítí a rozštěpením veřejného prostoru do názorových bublin, v nichž se daří šíření zjednodušených interpretací, dezinformací i silně polarizovaných postojů.
Hnutí ANO a jeho šéf jsou dítětem i spolutvůrcem téhle doby vymknuté z kloubů. Jeho přirozený oportunismus dokázal tohle toxické klima dokonale obrátit ve svůj prospěch, a proto ho také trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo politicky neoslabilo.
Případ Petra Nečase, nebo bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové, jsou dobrým připomenutím starší politické kultury. Oba někdejší vrcholní politici se roky soudili, ačkoli měli dost dobrých důvodů zpochybňovat legitimitu svých procesů. Jejich obrana probíhala u soudu, nikoli v permanentní kampani proti institucím s pomocí vlastních politických stran. Oba je to taky poznamenalo na duši – a Vlastu Parkovou i na těle. Je dobré si uvědomit, jak velcí zbabělci proti nim Andrej Babiš nebo Tomio Okamura jsou.
Co se tedy změnilo?
Ne nutně zákony nebo instituce, ale politická logika. Dříve byl skandál rizikem, které mohlo zničit kariéru i stranu. Dnes může být zároveň mobilizačním nástrojem. Z obvinění se může stát důkaz, že politik „bojuje proti systému“.
A hlavně se ukázalo něco mnohem cyničtějšího: v dnešní politice se vyplácí krást, lhát a kašlat na pravidla. Neodstoupit. Neomlouvat se. Nečekat na rozhodnutí soudu. Naopak – zpochybnit policii, státní zástupce i soudy a proměnit vlastní problém v politickou válku.
Tohle je skutečně nová doba. Doba, v níž se z odpovědnosti stává slabost a z útoků na instituce účinná politická taktika. Andrej Babiš a Tomio Okamura, jímž koaliční poslanci zajistili na příští čtyři roky imunitu, vyšlapávají cestu modelu politiky, který se může snadno stát novou normou. Pokud přestanou platit základní pravidla – že i politik je jen člověk podřízený zákonům a institucím – pak žádná demokracie nemůže dlouho fungovat.
