NÁZOR / Regres, návrat do dětského myšlení, je tradičním příznakem neurózy nebo zaujetí závislého postoje. Někdy jsou takové regresy finančně výhodné – například když básník ve svých dílech dává najevo dětinskou oddanost diktátorovi či totalitnímu režimu. Jaké jsou příčiny regresu, při kterém v normální demokratické společnosti někdo píše hanobící rýmovačky na své politické neoblíbence, však netuším. Přesto jsem takové dílo na českém facebooku nalezl.

Na facebookové stránce Andrej Babiš premiérem se objevila novinka: v řeči vázané sepsaný hejt proti Vítu Rakušanovi. Aby nedošlo k omylu, je k ní zveřejněn nakreslený Rakušanův portrét nevalné umělecké kvality. Zamyslel jsem se – může to někdo myslet vážně? Opravdu v roce 2024 někdo složí baladu o tom, že je ministr vnitra padouch, a myslí to vážně? Tak jsem napsal autorovi: Je prosím dílo vážně míněno, nebo jde o sarkasmus? Odpověď přišla záhy: „Je to vážně míněný sarkasmus dávkovaný epigramatickou formou, který si bere na paškál nemravné chování papalášů. S pozdravem Marek Řezanka.“

V takovém případě samozřejmě dílo stojí za analýzu.

Mizerův pád

Revoluční poezie s příchodem demokracie zjevně nevymřela. Porovnejme si baladu proti Rakušanovi se staršími veledíly angažované revoluční poezie. Zde verše pana Řezanky:

Byl jednou lotr, parazit,

jenž myslil, že vše může,

a nemá, na co narazit,

když jiné sedře z kůže.

Ten lotr mířil nahoru,

když postoupil, tak výše.

Ať jiní plují na voru,

ať jiným kručí v břiše.

V revoluční tradici…

Nyní se podívejme na historické konsekvence. Báseň hanící Víta Rakušana navazuje na nejlepší tradice angažované poezie, které holdovali ideologové dělnické třídy již od Velké říjnové socialistické revoluce. Když zemřel soudruh Vladimir Iljič Uljanov ⁠–⁠ Lenin ve vší soudružské uvědomělosti na syfilidu, napsal někdo –⁠ myslím Vladimir Majakovskij, ale nevím jistě, už je to padesát let, co mne tu básničku učili ⁠–⁠  následující optimistické poselství:

Lenin teď víc než dřív,

žije a bude žít,

jsa naším svědomím,

silou a zbraní.

Když pak zemřel soudruh Josef Vissarionovič Džugašvili – Stalin, plakali i čeští básníci:

On, vítěz, vztyčen nad Letnou,

na věky bude pomáhati Praze.

Takhle lkal Vítězslav Nezval. Když pak odešel na věčné plenární zasedání Strany také soudruh Klement Gottwald, dokázal Milan Uhde jeho osobnost dokonce provázat s tradičním symbolem Slovanstva –⁠ lípou:

Ověnčen kvítím první slávy

hospodář tiše usíná,

jak lehá otec ustaraný.

A pevně stojí jeho lid.

Do bitev půjde Gottwald s námi,

vzbudí ho těžká vůně lip.

Velkorysý Pavel Kohout dokázal odbavit oba mrtvé soudruhy paušálně, v jedné básni najednou:

Ať v našich srdcích strážní ohně planou,

tak jak nás tomu učil řadu let.

Na každou ránu odpovíme ranou!

Za Gottwalda a za Stalina vpřed!

A stejně hromadně vyřídil úmrtí obou jmenovaných soudruhů Vilém Závada:

Za ranou rána dopadá

jak v palbě kanonýrů.

Po Stalinovi Gottwalda

vyrvala z fronty míru.

Nelze už ani plakati.

Hořké je každé slovo.

Ruce a rety zaťaty.

Žal těžší nad olovo.

Kuliové kuli kulí

Ale zpět k aktuální baladě o padoušství Víta Rakušana. Autor Marek Řezanka má na co v české literární tradici navázat a jeho verše skutečně působí poučeně. V druhé polovině balady píše:

Tu lekli se ho gauneři,

a rychle pikle kuli.

Na mizeru se zaměří,

a není třeba kulí.

Verš kuli ⁠–⁠ kulí je doslova klenot českého jazyka. Připomíná absolutní verš používaný v básnickém díle Járy Cimrmana, ovšem dokonalosti poetického jazyka fiktivního velikána zatím nedosahuje. Zatímco verš Nehrů – Nehrů známý z literárního odkazu Cimrmana je skutečně absolutní, v Řezankově rýmu kuli – kulí přebývá jedna čárka nad I. Poradím mu tedy také v rýmech, co dál:

Už to jenom stačí

trochu dopilovat,

Řezanka se dotkne

Cimrmanových pat.

Svaly se provalí

Pojďme do finále Řezankova eposu. V závěru básně se neváhá uchýlit k emotivním vulgaritám:

Tak skončí lotr protřelý,

tak končí každá špína.

Dokud se šmejdi ochrání,

tak se nic neprovalí.

Až když se v bitce poraní,

zradí je vlastní svaly.

Ale po těch vulgaritách najednou dojde básníkovi dech. K mnou očekávané výzvě k hlavy ablaci neb ke kastraci či defenestraci Víta Rakušana balada nedospěje. Báseň končí blátivě a nekonkrétně, snad výzvou k návštěvám posilovny. Takže prosím fanouška Andreje Babiše Marka Řezanku: znovu a lépe!