GLOSA / Člověk se vždycky děsně těší na Ukrajinu. A potom se hrozně moc těší zpátky. Pro dobrovolníky vozící tam pomoc to má ještě třešinku na dortu. A ta se jmenuje překonání hranice mezi EU a UA. Většinou jde o hororové zkazky. Ty ale nejsou vhodné pro děti, ani pro citlivější dospělé.

Češi již téměř zapomněli na to, jaké horory zažívali při překonávání hranic evropských zemí dříve, než začal platit schengenský režim. Existuje ale skupina obyvatel naší země, kteří tento historický moment zažívají i v dnešních dnech. Řeč je o českých (a dalších) dobrovolnících, kteří vozí pomoc na Ukrajinu.

Dále čtěte

Dojemný vzkaz Čechům od chirurga z dětské nemocnice u Kyjeva: Bez vás bychom nefungovali

„Vláda bojuje o přežití národa a není schopná nám dodávat zdravotnický materiál, v objemu, který potřebujeme. Nebýt dárců a dobrovolníků…

Dostat se na Ukrajinu není jen tak. A to ani v případě, že tam lidé vezou humanitární pomoc. Na nějaké přednostní koridory zapomeňte. Budete stát ve frontě stejně jako každý jiný smrtelník. A těch je. Koneckonců i šéf SPD Okamura se podivoval nad tím jak rušný život panuje v ukrajinsko-polsko-slovenském příhraničí. Čtyři hodiny čekání jsou nicméně standard. Dvě hodiny, luxus. Osm hodin, i to se stane.

Nade všemi těmito procesy bdí totiž jako pomyslný Buddha polsko-slovensko-ukrajinský celník. Ten poslední má flintu, ale všichni jsou zvědaví. Požadují papíry. A požadují papíry, které vedly k sepsání těchto papírů. Dobrovolníci se ale nedají zadarmo. Sepisují papíry. Sepisují, sepisují, sepisují, jen by mohli přivést pomoc napadené zemi.

Jenomže, ouha! Papíry nikdy nejsou zcela bez poskvrnky. A celník úřaduje. „Tady vám to neodbavíme, musíte na jiný hraniční přechod o padesát kilometrů dále. Vystupte si, vy ne, pane. Stojíte ve špatném pruhu. Počkejte si. Couvněte,“ varuje. Pasy, ceduličky, deklarace lítají takovým tempem, že se zrodil mýtus tzv. „zlaté bumážky“. Je to listina umožňující projet s její pomocí rychlým pruhem a bez čekání. Jenomže je tu jeden háček. Taková listina neexistuje. Ten pruh je pro diplomaty. Ne pro dobrovolníky.

Mezitím se dobrovolníkům vaří krev. Celník je koneckonců chlap se samopalem, který by mohl odvádět podstatně lepší práci na té druhé části ukrajinských hranic, třeba u Charkova. Nebo u Sumy. „Ty pojedeš. Sbal si nádobíčko. Za pár dní budeš na frontě,“ adresují v kabině vozu celníka, zatímco hodiny čekání naskakují.

Objektivně platí, že ukrajinští celníci nemohou pouštět vozidla bez podrobné kontroly. Kdyby jejich polští kolegové našli v autě něco nezákonného, náležitě jim to omlátí o hlavu. Byl jsem ale také svědkem situace, kdy půvabná slovenská celnice nechala ukrajinskou rodinu vyházet do koše svačiny, protože obsahovaly „zakázaný“ salám.

Dále čtěte

Opilý výsadkář se v noci potácel v centru Kyjeva. Za elitními jednotkami až do srdce Ukrajiny

REPORTÁŽ / Namol opilý voják přechází mezi zákazníky restaurace a přisedá si k nim. Vysvětluje. Je hlučný. Nakonec vytáhne z…

A tak, zatímco zuří válka, čeští dobrovolníci sepisují lejstra. A lejstra, aby zdůvodnili sepisování těch lejster. Už dávno přestali věřit na zlatou bumážku. Viděl jsem je, jak kráčejí pěšky pět kilometrů, protože jim auto zabavili celníci. Strávil jsem osm hodin ve čtyři ráno na přechodu, protože se rozbil systém. Viděl jsem autobus plný žen a dětí, jak vystupuje ve dvě hodiny ráno na přechodu a mámy kolébající mrňata uprostřed noci hodiny vsedě na obrubníku.

Nene, být celník, to není jenom tak. Pokaždé se velmi těším na Ukrajinu. A pokaždé se velmi těším zpět.