Tři princezny - Sára Černochová, Dorota Šlajerová a Josefína Marková FOTO: Česká televize / se souhlasem
FOTO: Česká televize / se souhlasem
ROZHOVOR / Advent míří nezadržitelně k vánočním svátkům. Čeká nás tradiční porce nevyžádaných zážitků: předvánoční stres, dárky na poslední chvíli, obžerství. A také nezbytné televizní pohádky. Možná vám je zpestří jedna netradiční. Jmenuje se Tři princezny a natočil ji Tomáš Pavlíček, který loni zabodoval s Janem Vejnarem černou komedií Přišla v noci. Pokud vám připomene některé jiné pohádky, nebude to náhoda.
Příběh Tří princezen je trochu naruby. Zatímco princ sedí na zámku, osud království berou do svých rukou princezny, dokonce hned tři. Jak se točí netradiční pohádka v televizi, která to obvykle chce mít tradiční?
Scénář napsali Hana Cielová a Zdeněk Jecelín, já se do ní snažil dát živost a atmosféru. Točit kamerou z ruky a pracovat s dekompozicí, mít proměnlivé lokace, trochu netradiční kostýmy, dynamicky stříhat. Hudba ne orchestrální, ale víc moderní. Náročnější byla i míra stylizace hereckého projevu, nechtěl jsem ho přepálit, a zároveň nebýt tolik civilní. Točilo se mi dobře, ale s velkým respektem a odpovědností. S vědomím, že nedělám pohádku jen pro sebe, ale pro velké spektrum diváků.
V pohádce jsou tři princezny, každá jiná. Bylo těžké najít představitelky? Mimochodem, zrzavou jsem si překřtila na českou Kidmanku.
Zase tolik ne, i když casting byl velký. Viděli jsme asi tři sta dívek. Ale měli jsme dost času, hodně mi pomohla castingová režisérka Mirka Ježdíková. Zjistil jsem přitom zajímavou věc: jakmile přišly pětadvacetileté holky, ztrácely hravost a dětskou nevinnost, která mi u pohádky přijde důležitá. Naše tři herečky – Sára Černochová, Dorota Šlajerová i Josefína Marková – jsou kolem dvacítky. Kdyby byly jen o pár let starší, už nemají ten pel. Já potřeboval skloubit dětinskost, hravost, typově vyhraněné charaktery, které vygenerují navzájem dobrou energii a humor. Občas se stane, že máte dobrý typ herce, ale nemá cit pro komické načasování. U nich tří jsem nabyl dojem, že to zvládají nejlépe. A pokud jde o Sáru, tak jste mě pobavila – i nám asi po dvou dnech natáčení došlo, že máme na place malou Kidmanovou. S tou kudrnatou rusou hřívou byla při správném nasvícení úplně jasná.
Jak se s humorem popasoval syn Ivana Trojana Josef? Většinou hrává vážné postavy.
Obsadil jsem ho bez zkoušky, vím, že je mimořádný talent. Ale je pravda, že pak jsem si říkal: „Ty jo, vlastně nevím, jestli bude i vtipný.“ Na schůzce s ním jsem pak k velké úlevě zjistil, že to umí. Jako by na podobnou příležitost čekal. Hraje v pohádce takového submisivního prince-badatele a moc ho to bavilo. Na place si nějaké věci sám přidával, hlášky a situační gagy. Před setkáním s Mortanou se ptal: „Co kdybych přitom zakopl?“ A hned to předvedl. Udělal to skvěle. Tak říkám: „Zvládneš to ještě patnáctkrát?“ Zvládl.
Když se člověk na pohádku dívá, naskakují mu jiné – občas je připomínají i lokace. Třeba Adršpašské skály, kde se točil Třetí princ. Byl to záměr?
Scénář byl kompilací různých pohádek, to jsem si uvědomil hned zkraje. Řekl jsem si, že z toho udělám přednost. Neodkazovat na konkrétní pohádku, jen si s tím pohrát a něco záměrně zdůraznit. Aby to diváky bavilo. Třeba boj se sluncem byl odkaz na Souboj Titánů, ve Skryjských jezírkách si zase princezny vzaly hole a mně se líbilo, že vypadají, jako když pochodují hobiti, tak jsme to tam nechali. Přízračné skály jsme točili v Tiských stěnách, ale ano, je tam scéna připomínající Adršpach, kde pobíhal při natáčení Třetího prince s ruční kamerou Antonín Moskalyk. Prostě tu skalní citaci přiznáváme. Mimochodem, kdyby se v tom chtěl někdo vyloženě šťourat, tak je tu i epizodní obsazení Annette Nesvatbové a Jiřího Rendla – jako odkaz na komedii Přišla v noci, kterou jsme natočili s Honzou Vejnarem.
Přiznám se, že mě potěšilo, že postavy mluví přirozeně a že neprzníte češtinu přihlouplým šišláním. Jak moc jste řešili jejich jazyk?
Debata o tom byla veliká. Kdy mají princezny mluvit spisovně a kdy hovorově. Mou touhou bylo, aby film byl hodně hovorový. Princeznám jsem dovoloval běžnou mluvu, co to šlo, koneckonců jsou to holky na dobrodružné výpravě. Ale někde jsem musel vyjít vstříc kreativní producentce. A přitom jsem se snažil držet jednotný styl. Snad to vyšlo.
Zlou královnu hraje Klára Melíšková a zjevně si ji užila. Občas mi přišlo, že si krade pohádku trochu pro sebe. Bylo těžké uhlídat její živelnost?
Ona je živel. Při prvních zkouškách u stolu s Michalem Isteníkem, který hraje jejího rádce, jsem musel tu vypjatou zlovolnost stopnout, přišlo mi to moc. Jeli jsme to civilně. Ale pak si oblékli kostýmy a najednou byl její vyhrocený výkon přesný. Člověk si tu hranu herectví jako režisér pořád osahává. Mimochodem, i oni dva si některé hlášky přidávali. Michal Isteník chytá v jedné chvíli holuba a původně ho měl jen lapit do sítě s pár slovy. Přidal si sekvenci „Pojď holoubku, pojď, já jsem hodnej. – A už nejsem hodnej, už jsem zlej!“ Smáli jsme se všichni.
Ještě drobná poznámka. Jak se dostaly do filmu lázně pro horníky? Plánujete promítání na Ostravsku?
Můj nápad to nebyl, i když leccos jsem do příběhu dodal. Ale asi takhle: pohádka se vyráběla v ostravském studiu, a tak je věrná kromě jiných i tamním divákům. Navíc v příběhu hraje roli hornická šachta, takže to má jistou souvislost.
Jste vlastně autorský režisér. Neměl jste během téhle práce chuť napsat si pohádku sám?
Já to už jednou zkoušel a odložil. Ona to není žádná legrace, protože narážíte na pravidla fikčního světa. Když na to divák kouká, musí pochopit, jak kouzla fungují a kde jsou hranice. Ty musí nastavit autor a já se na to necítím. Měl jsem rozepsaný dětský upírský film, jmenoval se Nepijte nám krev a musím přiznat, že mě úplně vysál.
Co by podle vás nemělo v dobré pohádce chybět?
Love story, dobrodružství, kdy se poráží nekalost, stopové množství humoru. Není nezbytné, ale já jsem rozhodně pro. Samozřejmě překonávání zla. V ideálním případě i možnost dotknout se věcí, které zažíváme a jsou nám blízké a nad nimiž nám dává nadhled. V téhle pohádce je třeba jemně naznačeno, že válka není řešení. Řešení je spolupráce.
Všimla jsem si, že máte i slabost pro oheň. Měl jste ho v Chatě na prodej, Přišla v noci, Tři princezny taky řeší jednu debatu u ohně. Je to pro vás nějaký zásadní rituál v komunikaci mezi lidmi?
To mám, to je pravda. I když v Přišla v noci hoří jen v krbu, vidíte, tam jsem táborák nedal… Pokec u táboráku mám rád, probíhají tam věci dojemné a doslovné. Jako v zásadní scéně filmu Sama Peckinpaha Divoká banda: „Hele, já ti něco řeknu, my tam pojedeme a podle mě je to past. Brzo nás obklíčí a je velká šance, že asi nepřežijeme. – Chceš něco říct? – Jo. Já bych to jinak nechtěl.“ Tady je řečeno všechno.
Mimochodem, princezny řeší u ohně něco, co považuju taky za důležitou součást pohádek: strach. Myslím, že aspoň na minutu by ho v každé pohádce měl dětský divák zažít. Jako dítě si pamatuju všechny temné momenty, které spoluutvářely silnou atmosféru. Trochu té hrůzy pomáhá, příběh se vám pak zaryje hlouběji. Dodnes si vybavuju, jak v pohádce S čerty nejsou žerty Karlu Heřmánkovi jako Luciferovi ve tmě žlutě svítily oči, brrr. Myslím, že pohádky nemají být za každou cenu úplně bezpečné a uhlazené. Ani život takový není.
