HISTORIE / Sociální demokracie prošla za svou bohatou historii mnoha turbulentními obdobími. Minulé, ale i nynější vedení je kritizováno za to, že jde na ruku antisystémovým silám a komunistům, což historicky připomíná vývoj strany po roce 1945. Od února 1948 už nebylo v podmínkách totalitní diktatury pro sociální demokracii místo, byla ve skutečnosti pohlcena komunisty, nikoliv sloučena, jak se občas tvrdí.

Sociální demokracie byla po roce 1945 jednou z povolených stran, které se sdružily do Národní fronty. Stejně jako po první světové válce se uvažovalo nějaký čas o tom, že vznikne jedna silná socialistická strana z národních socialistů, sociálních demokratů a KSČ. Tato velká strana měla být zárukou budoucích socializačních opatření, k nimž poválečná společnost inklinovala.

Myšlenka však brzy vzala za své, podobně jako tzv. socialistický blok, který byl v podstatě mrtvě narozeným dítětem. V sociální demokracii probíhal úporný boj mezi třemi křídly, antikomunistickým, jež vedl ministr výživy Václav Majer, středovým, které reprezentoval ministr průmyslu Bohumil Laušman, a konečně prokomunistickým či levým, které zastupoval předseda a první poválečný premiér Zdeněk Fierlinger.

Služebník Sovětů Fierlinger

Přítel Edvarda Beneše, diplomat a oddaný služebník Sovětů, který si nechal postavit vilu naproti prezidentovi v Sezimově Ústí, měl být zárukou toho, že pod jeho vedením bude strana úzce spolupracovat s KSČ. Jenže tato cesta se ukázala v prvních poválečných volbách v roce 1946 jako slepá ulička, protože voliči neviděli rozdíl mezi oběma stranami a hlas házeli právě komunistům, neboť slabší sociální demokracie stála v jejich stínu. Proto se sociální demokracie ve volbách umístila až na posledním místě, což vyvolalo ve straně silné tenze. Fierlinger byl podroben soustředěné kritice, kterou však dokázal prozatím ustát. V parlamentu měli po volbách komunisté a sociální demokraté křehkou většinu 151 křesel.

Nicméně je třeba říct, že Fierlinger se postupně dostal pod novou palbu kritiky, která vyvrcholila na XXI. sjezdu v listopadu 1947, kde se volilo i nové vedení. KSČ dělala vše pro to, aby Fierlingera v křesle předsedy udržela a za tímto účelem vyslala svého generálního tajemníka Rudolfa Slánského, aby na sjezdu intrikoval a „zajistil“, že tento scénář dojde naplnění.

Přičinlivý Slánský se sice snažil dostat jednotlivé delegáty na svou stranu, jenže pohořel. Delegáti naopak hodnotili jeho činnost jako rozvratnou a nežádoucí. Na předsedu kandidoval Bohumil Laušman, Majer věděl, že by byl těžko akceptovatelný, a tak do boje nakonec nešel. Laušman překvapivě i přes snahy KSČ zvítězil a stal se novým předsedou. Nemohl přirozeně vědět, že jen na tři měsíce, do února 1948.

Nespokojená KSČ

Výsledky sjezdu nemohly KSČ zdaleka uspokojit, hodnotila je tak, že se sociální demokracie přiklání ke spolupráci s nekomunistickými stranami a naopak se odklání od komunistů. V samotné sociální demokracii propukly nové prudké vnitrostranické boje, které aktivně živila KSČ. Vznikla levicová frakce Klub socialistické demokracie pod vedením Fierlingera, vybavená vlastním časopisem Směr. Jejím cílem bylo dosáhnout izolace Majerova křídla a přivést stranu opět k pevné spolupráci s KSČ, kde bylo podle Fierlingera její jediné možné místo.

V únoru 1948 došlo k vládní krizi, sociální demokracie se nepřipojila k demisím tří nekomunistických stran, i když byla vůči KSČ kritická kvůli bezpečnostním otázkám. KSČ se snažila monopolizovat bezpečnost a dosadit do vedoucích orgánů své lidi. Klement Gottwald, který se stal po volbách premiérem, nabídl sociálním demokratům těsně před vypuknutím krize možnost většinové vlády s KSČ, touto reorganizací svého kabinetu by tak vyšachoval ostatní strany. Laušman však nabídku odmítl. V průběhu krize se snažil lavírovat a nepokrytě čelil komunistickým výhrůžkám, že pokud sociální demokracie nepůjde s KSČ, bude nemilosrdně smetena.

Boj o Lidový dům

Události začaly gradovat, komunistické bezpečnostní orgány začaly zatýkat a obsazovat sekretariáty nekomunistických stran, ultralevicové bojůvky pak napochodovaly do Lidového domu, o jehož udržení statečně bojoval i Majer. Později v exilu vzpomínal na to, že byl doslova vykopán ven. Komunisté zvolili násilnou cestu řešení, jak přimět sociální demokracii k poslušnosti. 25. února 1948 přijal Beneš demisi odstoupivších ministrů a jmenoval novou Gottwaldovu vládu, v níž měli drtivou převahu komunisté a jejich nohsledi.

Do čela sociální demokracie byl znovu instalován za vydatné pomoci komunistů Fierlinger, Laušmanovi připadlo málo významné místo náměstka předseda vlády, později se stal ředitelem Slovenských elektráren v Bratislavě. Brzy emigroval a Státní bezpečnost ho v roce 1953 unesla z Rakouska. Laušman pak za dosud nevysvětlených okolností zemřel ve vězení v Československu.

Pro dvě dělnické strany už není místo

Po únoru 1948 bylo jasné, že pro obrozenou sociální demokracii není v podmínkách mocenského monopolu KSČ místo. Komunisté vždy zdůrazňovali ve své ideologii, že v jednom státě nemohou být dvě dělnické strany, nýbrž pouze jedna, a to KSČ. Ta hlásala, že je historicky nutné odstranit přetrvávající rozkol dělnické třídy poté, co se sociální demokracie v letech 1920-1921 rozštěpila, z její levicové frakce vznikla KSČ, a od té doby existovaly paralelně dvě strany, které bojovaly o voličskou přízeň. Sociální demokracie tak měla být oficiálně sloučena s KSČ do jedné velké dělnické strany a její představitelé, Fierlinger, Oldřich John nebo pozdější ministryně průmyslu Ludmila Jankovcová potom kooptováni do vrcholných orgánů KSČ.

Konec sociální demokracie

Nicméně o žádné sloučení se nejednalo, sociální demokracie byla ve skutečnosti pohlcena KSČ a ani nezměnila svůj název jako třeba v případě Polska, kde proběhl stejný proces a vznikla Polská sjednocená dělnická strana. Navíc „slučovací sjezd“, který proběhl v červnu 1948, byl v rozporu se stanovami sociální demokracie, předtím se měl totiž konat mimořádný sjezd, který by celý proces schválil. Nutno podotknout, že komunisté stejně nyní již bývalým sociálním demokratům nevěřili a pohlíželi na ně spatra. V 50. letech se pak s nimi konaly také exemplární politické procesy, v nichž byli odsuzováni k mnohaletým trestům.

Sociální demokracie tak přestala po mnoha desetiletích existovat a kontinuitu zajišťovaly exilové struktury. V nich figurovali například zmíněný Majer, Vilém Bernard, Blažej Vilím a jiní, kteří byli nuceni z Československa uprchnout před komunistickou perzekucí. Po pádu prosovětského totalitního režimu v listopadu 1989 se strana obnovila a začala nová kapitola v jejích bohatých dějinách.