V souvislosti s případem Alexeje Navalného se do evropských médií opět výrazněji dostává téma ruského autoritativního režimu. Pokud však chceme Rusko doopravdy pochopit, musíme ho sledovat dlouhodobě. Dobrým vodítkem jsou v tomto směru státem kontrolovaná média a jejich propaganda. Témata, která v uplynulém roce ovládala ruský mediální prostor, dobře odkrývají metody, jež východní mocnost uplatňuje vůči Evropě a ve vztahu k celému okolnímu světu. Vláda totiž (v souladu se známou Gerasimovovou doktrínou) používá média jako nástroje informační manipulace a hybridní války proti Západu.
Ruská propaganda během celého roku zobrazovala život v Evropě jako život plný hrůzy a strachu. Primárním cílem takového narativu je přesvědčovat ruskojazyčného diváka o tom, že v Evropě panuje chaos, který je neustále posilován populistickými a spikleneckými politickými elitami. Média to interpretují jako vnitřní problém demokracie. Rusko média naopak portrétují jako ostrov stability pod uvážlivým vedením Vladimira Putina. Zrcadlení tohoto obsahu na západních dezinformačních webech má pak za cíl působit na občany západních zemí, vyvolávat zmatek veřejnosti a snažit se podporovat nepochopení občanů pro domácí politiku.
Samostatnou kapitolou se v roce 2020 stalo téma boje proti koronaviru. V médiích se často objevovali experti zpochybňující účinnost samotného očkování, což hojně přebírají dezinformační weby (včetně těch českých), které mají zvýšit míru vakcinační skepse. Terčem útoků ruských médií se stávají také vakcíny amerického původu – s tím, že se neustále zdůrazňuje pro Evropu výhodná možnost spolupráce s Ruskem a nakupování vakcíny ruské. Zprávy o píárových akcích firmy Pfizer běží spolu se zprávami o masivním růstu protestních hnutí v Evropě. V reportážích o protestech proti anti-covidovým vládním opatřením ruská média stále častěji používají termín „covid-disidenti“, tak jako v pořadu „Hlavní zprávy“ (большие вести) z 18. 11. 2020. Podle pořadu „60 minut“ z 3. 12. 2020 se Spojené království nákupem vakcíny od firmy Pfizer stalo pokusnou laboratoří americké farmaceutiky a pořad „Čas ukáže“ (время покажет) z 7. 12. 2020 dokonce nechutně uvedl, že britská vláda přednostně očkuje starší lidi proto, aby se této rizikové a finančně nákladné demografické skupiny zbavila. Vždyť Pfizer přece nemá spolehlivou vakcínu!
Během roku se však hovořilo i o dalších problémech Západu – o vládních opatřeních proti migraci, vztahu evropských vlád k islámu nebo propagaci „netradičních“ sexuálních orientací. Ruská propaganda pravidelně poukazovala na projevy nesouhlasu evropských občanů s vládní politikou a na jejich údajné brutální potlačování. Neustále přitom zdůrazňovala, že policie evropských zemí pravidelně brutálně mlátí protestující občany. Předpokládaný účinek tohoto zdůrazňování je dvojitý: evropský divák má získat dojem rozkladu demokracie v Evropě, zatímco ruský divák si má uvědomit, že policejní složky se chovají brutálně všude, bez ohledu na typ režimu.
Snaha rozdělit Západ
Důležitou metodou ruské propagandy a dlouhodobým cílem ruské geopolitiky je oddělení Evropy od Spojených států, což znamená mimo jiné útoky na americko-evropské vztahy a Severoatlantickou alianci, kterou ruská propaganda nadále ukazuje jako nástroj diktátu americké politiky. „Mezinárodní rozhledy“ (международное обозрение) z 18. 12. 2020 například uvedly, že USA bezdůvodně obviňují Rusko z hackerských útoků v rozporu s názorem Donalda Trumpa. Reportáž v pořadu „Místo setkání“ (место встречи на нтв) 16. 12. 2020 zase hovořila o masovém produkování „fake news“ v USA, když přinesla zprávu, že konkurz na zpravodaje deníku The New York Times v Rusku údajně požadoval, aby kandidát produkoval pouze materiály protiruského charakteru. Americkým diktátem se pak údajně inspiruje také macešský přístup Bruselu vůči členským zemím EU. Na základě této propagandistické linie Rusko v Česku nadále podporuje dezinterpretace a názory volající minimálně po nezapojování naší země do záležitostí NATO a EU. Do výkladu ruských médií zapadá i podpora extrémně euroskeptických názorů (evropská integrace je chápána jako ztráta suverenity, která završuje zkažené fungování východoevropských států po roce 1989).
Tradiční kličkou ruské propagandy je metoda, kterou bych pojmenoval „podsouvání domnělého spojence“. Spočívá v tom, že se do televizního propagandistického pořadu zapojí řečník, který jakoby obhajuje pozice druhé strany – liberalismu nebo Ukrajiny – proti útokům ze strany ruského hardlinu. Výsledkem této zmanipulované obhajoby se zpravidla stává další diskreditace protivníka v očích ruské veřejnosti.
Na tuto metodu bych chtěl upozornit v souvislosti s tím, že se v minulém roce začala naplno projevovat i v praktické politice. Jde o samotného Alexeje Navalného, o němž ruská propaganda hovoří jako o hlavním spojenci Západu a který dnes díky barbarskému pokusu o jeho zavraždění požívá podporu a soucit. To je v pořádku, pokud jde o ochranu života, a můžu jen litovat, že se Rusko s takovou reakcí nesetkalo mnohem dříve v souvislosti s jinými temnými případy. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se o Navalném začíná hovořit normativně. Navalnyj je možná zcela oprávněně považován za oponenta prezidenta Putina, povrchní přehled jeho politického profilu nicméně ukazuje, že se podstatně vymyká západním liberálním hodnotám, protože neodsuzuje agresivně expanzivní politiku Ruska (v Čečensku, Gruzii, na Ukrajině nebo v Sýrii). Jeho bezpodmínečná podpora z některých západních kruhů může tedy potenciálně být jen podporou odlišné formy ruského imperialismu.
Vydává Pravý břeh.
