Po říjnové revoluci vydali bolševici řadu vyhlášek, jak by měl vypadat doprovod milovaných zesnulých na poslední cestu v duchu nové doby. Svěřit poslední rozloučení s „novým člověkem“ církvi, jak se to dělalo po staletí, se nezdálo vhodné. Jenže církev s tím měla hluboké zkušenosti a soudruzi žádné, tak se muselo experimentovat.
V carském Rusku byla podoba pohřbu jasně dána obřady ruské pravoslavné církve. Pohřeb se konal v kostele za přítomnosti kněze. Již od poloviny 19. století se ale pokroková mládež pokoušela změnit pohřeb v politickou demonstraci. Tak například pohřeb básníka Nikolaje Někrasova v prosinci 1887 byl neobvyklý. Průvod nevedl kněz, ale skupina mladých lidí, kteří nesli obrovské věnce. Někrasovův církevní pohřeb byl doplněn civilním pohřebním obřadem.
Skutečným „rudým pohřbem“ byl pohřeb obětí únorové revoluce v roce 1917. Byl zcela politickou a uměleckou akcí. Pohřební průvod byl jasně organizován a rozdělen na šest proudů, které se na místo pohřbu přesouvaly za zvuků vojenské hudby. Na místě pohřbu byly vykopány čtyři masové hroby a dvě stě mrtvých v rakvích, pokrytých rudou látkou bylo uloženo do hrobů v přísně geometrickém pořadí. Na počest každého zesnulého bylo z Petropavlovské pevnosti vypáleno z děla.
To byla jen příprava na to, co přišlo po říjnové revoluci.
Nový pohřební obřad byl oficiálně formalizován řadou vyhlášek. Přímo nebo nepřímo byla z obřadu odstavena církev a byl zřízen alternativní systém – komunistický. Účast kněze se stala dobrovolnou, a pokud byl zesnulý ateista, tak nemožnou.
Někteří lidé přistoupili k novým rituálům tak horlivě a tak zvláštním tvůrčím způsobem, že bylo třeba je brzdit. Předseda Svazu bojujících bezbožníků Jemeljan Jaroslavskij hlásal, že „rudý pohřeb“ by se neměl proměnit v nějaký formalizovaný rituál, ale také varoval před excesy. Uvedl například, že jeden ze soudruhů „si přál, aby jeho mrtvola byla předána do továrny na mýdlo“, a tam z něj mýdlo také vyrobili. Ohledně církevního rituálu byl Jaroslavskij zdrženlivý. Nechtěl ho zakazovat, ale postupně nahradit.
Komunistický vůdce Lev Trockij také věřil, že změna bude trvat několik desetiletí, ale nakonec na to lidé přijdou. Nejradikálnější pohled vyjádřil lékař a spisovatel Vikentij Veresajev, který v roce 1925 pronesl přednášku „O rituálech nových a starých“ a věnoval se podobě ideálního „rudého pohřbu“. Věděl, že církevní obřad pracoval s tím, že obrací smutek správným směrem, a tak by i nový obřad měl být alternativou. I když bude rituál zpočátku vypadat podivně nebo dokonce komicky, tak soudil, že lidé si na něj zvyknou, protože jim umožní umělecky ztvárnit pořádání obřadů a „nasměruje, osvítí a prohloubí“ pocity, které prožívají příbuzní a přátelé zemřelého. Mínil, že slavné pohřby významných osobností mají nějakou úroveň, ale že při obyčejném pohřbu už to všichni přítomní chtějí mít rychle za sebou.
Veresajev byl přesvědčen, že nový pohřeb by měl být „interaktivní“, aby to pro přítomné byla „sjednocující kolektivní záležitost“ a mírnil se zármutek. Požadoval „akci“ s novými „kostelními“ písněmi: ne smutnými, ale připomínajícími nádherný život, vedoucí ke katarzi a očištění.
Obřadu by se měly účastnit dívky v bílých šatech, které by třímaly zelené větvičky nebo hořící pochodně. Je přípustné používat různá vykuřovadla (analogie s kadidlem).
Jak to nakonec vypadalo v praxi? Průvod býval doprovázen hudbou, hrála se Marseillaisa, revoluční hymny a Chopinův pohřební pochod. Komunisté nesli rakev se soudruhem. Nosiči rudých vlajek zpívali spolu s hlavním sborem. Na hřbitově se konal obřad s čestnou stráží a smutečními projevy. Povinnými atributy byly rudá rakev, rudé pásky na rukou účastníků a rudé vlajky.
Pohřby „nových lidí“ bývaly docela hojně navštěvovány, ovšem mimo jiné proto, že lidé byli zvědaví, jak teď vláda pohřbívá „bez kněží“.
Snaha to byla velká, ale jak se nakonec ukázalo, církevní obřad stejně přežil svou rudou alternativu a nakonec i režim, který se ji pokoušel prosadit.
(Zdroj: topnewsrussia.ru)
