Ivan Olbracht FOTO: Public Domain
FOTO: Public Domain
KOMENTÁŘ / Mám rád Olbrachtovu knihu Golet v údolí a ani Nikola Šuhaj loupežník mi nevadí. Jsem zásadně proti jakékoliv cancel culture. Ale chtít nazvat stanici metra, ulici či cokoliv jiného po fanatickém komunistovi a cenzorovi Ivanu Olbrachtovi je úlet, se kterým by Praha něco měla dělat. Jak upozornil mimo jiné i Ústav pro studium totalitních režimů, máme jiná jména, která si poctu zaslouží víc.
Kovaný komunista Olbracht se klidně může ve školách probírat – kriticky a objektivně. Měli bychom číst Goleta v údolí a největší „fajnšmekři“ ať si přečtou třeba i Annu Proletářku, ale nestavějme Olbrachtovi pomníky. Stydí se za něj i jeho rodné Semily.
Olbracht pobýval v roce 1920 v Sovětském svazu a posílal domů články, které popírají vše, co historici o zemi vědí. Vězni v trestaneckých táborech si prý malovali a hráli na hudební nástroje, všechno tam bylo v pohodě. Mnozí Češi tomu uvěřili, protože objektivní informace o říši na východě se tehdy těžko sháněly.
Historici považují za zvláštní i detail, že ho za války vyslýchalo gestapo, ale nic se mu nestalo. Po válce se Olbracht stává členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa a v roce 1946 je zvolen i poslancem.
Přestože byl spisovatelem, snížil se k cenzuře. Pracoval na ministerstvu informací v rozhlasovém a později v tiskovém odboru, kde se zabýval zákazy knih a jejich vyřazováním z knihoven.
V roce 1952 pak vydal pamflet o Rudolfu Slánském, který byl po politickém procesu popraven. Krátce na to, 30. prosince 1952, zemřel i Olbracht. Jeho rodné Semily už se od spisovatele dříve distancovaly, když ho zbavily čestného občanství.
Pojmenovávat po Olbrachtovi cokoliv je hrozný nápad. Mělo by se o něm učit, měli bychom kriticky číst jeho tvorbu, ale určitě by se mu neměly dělat žádné pocty. Názvy ulic nejsou jen praktická označení. Dáváme tím najevo, co je pro nás hodnotné. Stát a hlavní město Praha nám tím naznačují, že nemáme dost osobností, a hlavně že komunismus a cenzura jsou vlastně v pořádku.