Může být jedním ze zdrojů spojenectví Miloše Zemana a Andreje Babiše byznys? Nic takového nelze s jistotou říci, určité indicie ovšem existují. Kromě již popsaného případu sponzoringu Zemanovy ČSSD panamskou firmou spojenou s Babišovými spolupracovníky je zde nová, dosud neznámá věc: vztahy lidí pohybujících se kolem financování Zemanovy kampaně s lidmi spojenými s Andrejem Babišem.
Nebude to žádná láska na život a na smrt. Spojenectví mezi prezidentem Milošem Zemanem a šéfem hnutí ANO Andrejem Babišem je sice po květnové vládní krizi nezpochybnitelným faktem, zdrojem vzájemně výhodného mocenského paktu se však zdá být především aktuální politický kalkul a pragmatismus. Mohou zde ovšem být i další okolnosti.
Před dvěma a půl lety jsem do magazínu Reportér napsal článek o tajném daru panamské firmy Beltomate, která v roce 1997 poskytla pět milionů korun ČSSD. Tehdy vedl stranu Miloš Zeman a za firmou Beltomate stáli spolupracovníci podnikatele Andreje Babiše.
Nyní jsem se dostal k další pozoruhodné historii styků Zemanových a Babišových spolupracovníků. Na tuto stopu jsem narazil náhodou. Asi před půl rokem jsem si procházel v obchodním rejstříku všechny firmy, v nichž působil podnikatel Pavel Švarc, někdejší významný manažer spojený s aktivitami Andreje Babiše.
A přišel jsem na jednu anomálii, která mi nedávala ve Švarcově kariéře smysl.
Tehdy jsem vůbec netušil, kam mě toto malé pátrání zavede…
Babišův Švarc
Pavel Švarc se narodil v roce 1956 a v byznysu je považován za velmi schopného a loajálního manažera. Na počátku devadesátých let byl krátce generálním ředitelem Pražské cukerní společnosti, pak pracoval pro francouzskou cementárenskou firmu Lafarge.
V roce 1997 se ovšem stal šéfem chemičky Lovochemie a dva roky poté generálním ředitelem tehdy ještě státního petrochemického gigantu Unipetrol.
Do vedení Lovochemie si ho vybral Andrej Babiš, jehož Agrofert později lovosického výrobce průmyslových hnojiv úplně ovládl. Švarc byl také šéfem představenstva pardubické Synthesie, což byla další firma, kterou získal Agrofert do svého holdingu.
Když pak dělal šéfa státního Unipetrolu, měl tu Švarc výsadní postavení a přehled. Působil ve vedení dalších šesti chemiček, které pod Unipetrol spadaly.
To vyhovovalo zejména Babišovi. Ten od druhé poloviny devadesátých let s Unipetrolem intenzivně spolupracoval a také usiloval o privatizaci některých jeho chemiček.
Poté, co vláda v roce 2004 schválila prodej Unipetrolu polskému ropnému koncernu PKN Orlen, Švarc postupně chemické podniky opustil.
V roce 2005 se ale stal – za významné Babišovy podpory – předsedou představenstva a generálním ředitelem jiného strategického podniku: státní společnosti Čepro. Ta má po celé zemi síť podzemních produktovodů a také obří zásobníky, v nichž se skladují pohonné hmoty.
I s Čeprem měl Agrofert obchodní vztahy.
V Čepru vydržel Švarc tři roky. V prosinci 2008 pak státní sektor opustil. „Už to nebylo sexy,“ řekl tehdy serveru Motejlek.com a v deníku MF DNES dodal: „Svou misi v Čepru jsem splnil a jsem připraven uplatnit své zkušenosti a znalosti v nové práci.“
Švarc poté nastoupil do služeb jiného miliardáře Karla Komárka, který se zaměřuje na byznys s ropou a zemním plynem. V jeho společnosti KKCG měl na starosti aktivity v Rusku. Vypadalo to tedy, jako by Švarc v Česku skončil a jako kdyby se s Babišem úplně rozešel.
Jenže jejich podnikatelský vztah trval – byť v omezené míře – dál.
V srpnu 2008 se totiž Švarc objevil nejdříve v představenstvu neznámé firmy Zuccherina. Tu podle notářského zápisu z února 2009 vlastnil jako jediný akcionář, blízký spolupracovník Andreje Babiše a jeho letitý právník Alexej Bílek; ten je dnes také šéfem jednoho ze svěřenských fondů, kam musel Babiš kvůli loni přijaté novele zákona o střetu zájmů vložit svůj majetek. V současné době je jediným akcionářem firmy Zuccherina Pavel Švarc.
Další firma, v níž se objevili Babišovi manažeři a pak i Švarc, se jmenuje Inko, a. s.
Švarc do vedení firmy vstoupil v roce 2011. Před ním byli šéfy Inka manažeři blízcí Agrofertu či Unipetrolu. V říjnu 2007 se stal předsedou představenstva firmy Inko Daniel Bureš (dříve Unipetrol). V roce 2008 ho vystřídal Jan Landa. Ten tam byl až do roku 2011. Landa je po Švarcovi druhým nejdůležitějším Babišovým bývalým manažerem. Většinou působil ve stejných chemičkách jako Švarc.
Se vstupem Andereje Babiše do politiky zaznamenal výrazný posun i Landa. Nejdříve byl náměstkem ministra životního prostředí Richarda Brabce (i on je exmanažer Babišova podniku Lovochemie). Nyní je Landa dokonce státním tajemníkem celého resortu.
Firmy Inko i Zuccherina spojené s Babišovými lidmi sídlí na stejné adrese v pražských Čakovicích v Ouhrabkově ulici. O něco důležitější je pro příběh firma Inko. Tato firma totiž vykazuje jisté zvláštnosti, které mě – jak jsem naznačil na začátku textu – zaujaly.
Malá firma, velké obraty
Inko je nenápadná stavební a montážní firma, která se specializuje na pokládání plastových potrubních systémů při výstavbě a rekonstrukci plynovodů a ropovodů. V devadesátých letech měla sídlo v Brně a majiteli byla šestice lidí, kteří se v oboru pohybovali delší dobu. Největší podíl měl ve firmě brněnský podnikatel František Fišer (26,2 procenta). Pět dalších lidí mělo po 14,7 procenta. (O Fišerovi bude v textu ještě řeč, proto je dobré si jeho jméno zapamatovat.)
V roce 2002 se firma přemístila do pražských Čakovic. A o pět let později, v roce 2007, se akcionářská struktura změnila. Jak a kdo byl vlastníkem akcií od této chvíle, není z veřejných listin patrné. Ve výročních zprávách nejsou tyto údaje uvedeny.
Sídlo firmy Inko v pražských Čakovicích nevypadá – slovy Pavla Švarce – vůbec sexy. Je to přízemní nemovitost, která připomíná spíše omítnutou stavební buňku jen s tím rozdílem, že je o několik metrů delší. Je jako vystřižená z nějakého týdeníku z osmdesátých let, kdy se podobné dělnické kanceláře hojně vyskytovaly. A docela snadno ji v zástavbě domků v okrajové části Prahy přehlédnete
Článek vyšel v magazínu Reportér.. Předplatné zakoupíte zde.