Po mnohatýdenním mlžení zveřejnila vláda premiéra Borise Johnsona alespoň základní obrysy toho, čím by chtěla nahradit tzv. irskou pojistku v dohodě o brexitu mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií. Johnson už prohlásil, že jde o ústupek z britské strany a že doufá, že Evropa pochopí, že dál už prostě zajít nemůže. Juncker se obratem vyjádřil v tom smyslu, že jde o posun správným směrem, ale že rozhodně nejde o plnohodnotnou náhradu pojistky obsažené ve stávající dohodě, kterou však britská dolní sněmovna opakovaně odmítá.
Faktem je, že britská vláda zdánlivě částečně ustoupila, když připustila možnost, že by Severní Irsko zůstalo i po skončení přechodného období součástí společného trhu, díky čemuž by se sice vyřešila většina obtíží s pevnou hranicí mezi oběma částmi rozděleného irského ostrova. Místo toho by ale Severní Irsko přestalo být součástí společného trhu s Velkou Británií. To doposud tvrdě odmítala Demokratická unionistická strana ze Severního Irska, která před vzpourou v konzervativní straně zajišťovala vládě křehkou většinu. Jenže při bližším pohledu se na její pozici nic nezměnilo a alternativa pojistky vlastně vůbec žádnou jistotu nepřináší.
Nejprve je potřeba zopakovat, proč se vlastně otázka irské hranice stala neuralgickým bodem v jednání mezi Británií a Evropou. Jde totiž o to, že pokud by se během přechodného období nepodařilo vyjednat řešení, které by umožňovalo zachovat volný režim na přechodech mezi Irskem, které je členem EU, a Severním Irskem, které z ní má vystoupit, bude automaticky celé Spojené království i nadále členem nejenom společného trhu, ale i celní unie. Kvůli tomu nebude moci uzavírat vlastní obchodní dohody, což je jedním z hlavních cílů zastánců brexitu.
Zároveň, a to je pro mnohé ještě horší, nebude moci tento stav jednostranně změnit. Bez souhlasu EU prostě z celní unie nepůjde vystoupit. To je v Británii logicky a docela správně vnímáno jako omezení suverenity. Na druhou stranu bez tohoto kroku pojistka ztrácí svůj smysl, protože žádnou skutečnou jistotu Irsku neposkytuje. Pokud by pojistka umožňovala Londýnu bez dalšího z celní unie vystoupit, aniž bude otázka hranice z pohledu EU a Irska vyřešena, pak by ztratila smysl. Jenže přesně tohle teď Johnson v podstatě Irsku nabízí.
Podstata jeho „řešení“ je totiž v tom, že by Severní Irsko zůstalo součástí společného trhu, nikoliv však celní unie. Zavázalo by se tak respektovat evropské normy týkající se zemědělských produktů, potravin a zboží. To by skutečně zamezilo drtivé většině přeshraničních kontrol týkajících se norem a standardů, které by jinak musely být prováděny. Ty by se přesunuly obrazně řečeno do Irského moře a probíhaly by tak vlastně uvnitř Spojeného království, které by tak mělo jedny vlastní normy fungující pro Anglii, Wales a Skotsko a druhé evropské pro Severní Irsko. Pro Irskou republiku tato část nevypadá nepřijatelně, ale potíž je v něčem jiném.
Jediný způsob, jak zajistit, aby s tím severoirští unionisté souhlasili, byl podmínit zavedení takového režimu s jejich souhlasem. Ten by museli vyslovit do skončení přechodného období, tedy do roku 2021. Každé čtyři roky by pak navíc tento souhlas museli vyslovit znovu. To je alespoň zřejmé z veřejně známých rámcových obrysů britských návrhů. V tom je ale kámen úrazu, protože tak by pojistka opět přestala být pojistkou. Nejenom, že by mohla být kdykoliv zrušena, ale vzhledem k tomu, že severoirské shromáždění (tedy místní parlament) už od ledna roku 2017 nezasedá, neměla by EU ani žádnou záruku, že bude takový systém vůbec do roku 2021 projednán, natož schválen.
Demokratická unionistická strana totiž i nadále prohlašuje, že jejím cílem je, aby Británie vystoupila z EU jako jedna země, a nepřipustí žádné oslabení ekonomických vazeb na Londýn. Dá se tedy vsadit na to, že až nastane okamžik hlasování, bude 40 z 90 hlasů severoirského shromáždění pevně proti. Pokud tedy na ono hlasování vůbec dojde. Když minule došlo k přerušení zasedání, trvalo to pět let. Mimochodem, kvůli sporům mezi unionisty a nacionalisty bylo od roku 1999, kdy na ně byly přeneseny některé pravomoci dolní sněmovny ve Westminsteru, zasedání tohoto tělesa přerušeno v součtu úctyhodných sedm a tři čtvrtě roku. Neexistuje tedy žádná záruka, že sněm bude o věci vůbec jednat. Naopak je poměrně pravděpodobné, že i v případě, že se k ní sejde, ji zamítne.
Navíc je otázka, jestli by novou dohodu odlehčenou o pojistku britský parlament vůbec schválil. Pro zastánce tvrdého brexitu okolo Jacoba Reese-Mogga, který je teď jednou z hlavních tváří toryů, šlo vždy především o záminku a nejviditelnější terč. Nigel Farage už ostatně Johnsona varoval, že pokud si myslí, že jeho voličům bude stačit tato změna, tak se mýlí. Labouristé pak chtějí dílem brexit daleko měkčí a dílem žádný. Jejich předseda, Jeremy Corbyn, ale hlavně chce být premiérem a bude zuby nehty bránit tomu, aby jeho strana jakoukoliv, byť nepravděpodobnou dohodu ve sněmovně podpořila. Nabízí se tedy jediný logický závěr. Johnsonovým cílem je odchod bez dohody, ale zároveň potřebuje, aby to vypadalo, že ho vlastně nechtěl a že k němu došlo vinou EU. Jen tak totiž může vyhovět radikálním voličům své strany, které nic jiného neuspokojí, a zároveň nenaštvat ty umírněnější, kteří tvrdému brexitu nefandí.
