Andrej Babiš (ANO) FOTO: ČTK / Deml Ondřej
FOTO: ČTK / Deml Ondřej
Slabomyslný marketingový trik „paní Monika dostala poštou náboj“ je ve své hlouposti jen o krůček před fotografií Andreje Babiše s kolouškem. Pan velkouzenář zapomněl, že mafie si posílá ne celý náboj (ten by mohl v třídicím stroji pošty v obálce bouchnout), ale jen střelu – lidově kulku.
Můžeme samozřejmě diskutovat o mravním profilu bodyguardů, kteří pracují pro Andreje Babiše. Stejně jako můžeme diskutovat o etice Babišových novinářů. Na rozdíl od autorů Babišpressu však u jeho ochranky nemůžeme zpochybňovat profesionalitu. Vytvářet textovou vatu a dělat servilní rozhovory se svým zaměstnavatelem a pak je vydávat za novinařinu dokáže každý blbec.
Ovšem někoho účinně chránit žádný blbec nemůže. A Babišovi zcela jistě záleží na tom, aby jej chránili skuteční profesionálové, kteří vědí, co dělají. Musí si být vědom krajní neobliby u velké části národa, a jaké odplatyhodné sviňárny provedl svým obchodním partnerům v době před vstupem do politiky, ví jen on. Každopádně je velmi vysoce motivován k tomu, aby si jako ochranku najal ty nejlepší. A má peníze na to, aby je platil královsky. Takže můžeme s určitostí počítat s tím, že Babišovu ochranku tvoří stoprocentní profesionálové.
I Babiš přece musí vědět…
Jakožto agent Státní bezpečnosti byl Andrej Babiš jistě seznámen s jedním z velkých počinů StB v boji proti světovému imperialismu: vraždou manželky štrasburského prefekta. Dne 17. května 1957 ve 12:54 vybuchla v rukou manželky štrasburského prefekta Andrého Tremeauda, sedmačtyřicetileté Henrietty Tremeaudové, dopisová bomba.
Dva důstojníci Státní bezpečnosti – defektoři Stanislav Tomeš a Milan Michel – ji maskovali do krabice s kubánskými doutníky. Zaslali ji prefektovi v naději, že ji otevře osobně na recepci zasedání Evropského společenství uhlí a oceli – předchůdce dnešní Evropské unie. Socialistický blok chtěl integraci západní Evropy narušit, a tak přichystal regulérní teroristický útok dopisovou bombou. Tu však otevřela prefektova manželka a nepřežila to. Výbuch jí doslova rozprášil levou ruku, ve které krabici držela – končetina se nikdy nenašla. Žena sama byla na místě mrtvá.
Francouzští policisté a tajné služby brzy autorství té bomby vypátrali, ale až do pádu komunismu nebylo možné nic dělat. Oba destruktoři – rozuměj pracovníci StB specializovaní na teroristické útoky – už byli dávno doma v Praze, za železnou oponou. Ale tato zmýlená jistě byla u příslušníků Státní bezpečnosti často vyprávěnou veselou historkou, a tak ji Babiš, když byl agentem, jistě někdy slyšel.
A i kdyby ne, na webu iDnes.cz, který dnes vlastní, najdeme články o tom, jak se ani po revoluci nepodařilo teroristy odsoudit. „V polovině devadesátých let vyšla kniha Josefa Frolíka Špion vypovídá a svědectví dalšího přeběhlého špiona Ladislava Bittmana. ‚Na Úřadu vyšetřování zločinů komunismu jsme se rozhodli otevřít vzpomínky dvou takzvaných defektorů, tedy bývalých příslušníků I. správy rozvědky ministerstva vnitra Josefa Frolíka a Ladislava Bittmana,‘ uvedl vyšetřovatel Pavel Gregor. Milan Michel a Stanislav Tomeš, jediní živí z teroristické skupiny, byli obžalováni z vraždy. Milan Michel však zemřel. A stíhání Tomeše bylo zastaveno v roce 2012. Podle znaleckého posudku nebyl schopen účastnit se líčení. Přitom mu v té době byla prodloužena platnost řidičského průkazu,“ stojí v článku.
Vědí to i bodyguardi
Nejen díky tomuto teroristickému útoku, ale díky mnoha a mnoha dalším útokům dopisovými bombami po celém světě si už chráněné osoby svou korespondenci přečtou teprve tehdy, když obálka projde rentgenem, detektorem kovu a je vizuálně zkontrolována. Historka, že pan Babiš ráno v papučích dostane od ochranky tisíce děkovných dopisů, při snídani se jimi probírá a pak zvolá: „Moniko, to je pro tebe!“ a předá manželce obálku, do které je vložen nápadně těžký pevný předmět, je fajn. Tedy – je fajn do televizní komedie. V realitě je vyloučena. Chráněné osoby si poštu – ani obálky, natož balíčky – buď vůbec neotvírají samy, nebo k nim dorazí až po důkladném prověření obsahu technickými prostředky. Kauza „náboj pro Moniku“ je hloupá a směšná marketingová lež a lze z ní vyvodit jediné: už ani Marek Prchal nemá nápady, jak totálně zkompromitovaného Babiše prodat voličům.
Kdyby totiž nějaký dopis s nábojem skutečně dostal, tak by ochranka podezřelý nález odhalila a nepředala by ho panu Babišovi ani jeho ženě, ale policii. V případě nálezu – když se podezřelý obsah ukáže na rentgenu či když je spatřen při otevření obálky – nemůže obálku či balíček osahávat, otvírat, natož někomu dávat. Musí tu obálku – v gumových rukavicích, za růžek nebo pinzetou – vložit do igeliťáku a předat policii. Rozhodně ji nesmí předat adresátovi, aby nezničila otisky prstů a DNA jak na obálce, tak na tom podezřelém předmětu – v našem případě náboji.
A jak psáno výše – Babišova ochranka na rozdíl od Babiše samotného tento postup zná. Kdyby poštou skutečně náboj Babišově ženě přišel, tak panu velkouzenáři do telefonu šéf jeho ochranky řekne: „Přišel vám poštou náboj, vezeme to na policii.“ A zcela jistě bodyguardi tu obálku, ať už otevřenou, nebo ještě zalepenou, nedají Andreji Babišovi.
