Pokud v nás naděje pro Aleppo umřela ještě před lidmi v něm, potřebujeme soucit víc než oni

Apokalypsa v Aleppu

Sociální síť Twitter se proměnila ve sbírku posledních přání a rozloučení obyvatel syrského Aleppa, kteří zůstali uvězněni ve vyvražďované části města. Místní obyvatelé hovoří o masových popravách a veřejném upalování civilních obětí, včetně dětí, vojáky syrské armády. Rozloučila se i sedmiletá Bana Alabed, která se stala symbolem obléhání východní části Aleppa.

Z internetových médií

Mezitím v Česku

„Pěkný den, skvělé. Souhlasím. A poradíte mi jak konkrétně to mám udělat? Bělobrádek“

„Proč nás spamujete? Tohle každého akorát naštve. Je vidět, že to je koordinované. Lepší e-petice, nebo hromadně podepsaný jeden email. Zahltit schránku fakt není vtipné -).“

Z reakcí Pavla Bělobrádka, předsedy KDU-ČSL, místopředsedy vlády, poslance Parlamentu ČR, na množící se emailové prosby (nekoordinovaných) soukromých osob a občanských iniciativ o vyvinutí tlaku politických představitelů ČR na záchranu 250 000 civilistů přežívajících pod těžkými útoky syrských a ruských vojsk

Umírá naděje stále ještě naposled?

Přesvědčení politiků, „že osud Aleppa je zpečetěn“ (a proto už nemusejí ani vážně a věcně odepisovat apelujícím občanům, natož vyvíjet jakoukoli vlastní aktivitu, zaštítěni představou, že stačí ještě chvíli odolat, zevlovat, vyčkat, až dodýchají poslední oběti, a pak si oni oddychnou od zahlcených emailových schránek), je nelidským kalkulem, zadušením základních instinktů, soucitu a citu, který z nás dělá lidi, tvořící lidskou, starající se společnost – kalkulem ve prospěch děsivé možnosti nebýt jimi. Nebýt lidmi, kteří potřebují cítit a uvolňovat bezpodmínečnou lásku k vespolnému životu, neodraditelní tím, kolik to zároveň obnáší procítit smutku a bolesti a nechat v sobě zrodit vlastních sil.

I po tisící ve mně, když takovému neoblomnému, zatvrzelému postoji čelím, ať už v osobních situacích nebo na geopolitických mapách světa, vyvolá úžas, nevěřícnost a přimknutí ke skálopevnému vědomí, že je nutné až do poslední chvíle pracovat důsledně na sobě, na tom tu urputnou snahu po necítění zvrátit v lidech skrze své nejryzeji nepopírané cítění a přiznávání pravého stavu věcí nazpátek.

Na světě, jak ho dodnes známe, dosud platilo téměř jako zákon, že „naděje umírá poslední“, a mnohokrát jsme to i každý sám pocítili jako mocný vektorový tah, který nám nedovolí v životě ničemu podlehnout. Dokud chováme naději, znamená to, že věříme v existenci dalších cítících lidí nablízku, kvůli nimž a s nimiž pracujeme k tomu, aby bylo možné rozvíjet se v přejícném společenství a vzájemně se zušlechťovat. Že vkládáme důvěru v ruku vedenou rozumem vedeným citem, která nakonec přece jen zabrání zlému a nechá nás excitovaně se ze sebe vzájemně vyvíjet ke světlu. Ve svoji ruku. V moji ruku. Vaši.  I jejich. V tomto světě máme naději, že to, o čem v hloubi duše víme, že se nesmí stát, se nestane. Že to nepřeváží. Že nebudeme nakonec rozervaní každý sám zírat do nekonečné černé propasti kolem sebe, a pak i do rostoucí prázdnoty v sobě, a trpně čekat, až se oboje spojí, a zanikneme. Proto tu jsme, k tomu pracujeme a všechno vydržíme, že cítíme naději, že v hloubi sebe víme, jak to má a ještě může být, a těšíme se, že se tím staneme, proměníme se ve smysl.

Říkáme-li, že naděje umírá poslední, je to proto, že i sami v sobě soukromě víme o té síle a směru, a že s tímto vědomím můžeme naději jednak upřímně poskytnout každému strádajícímu, a jednak se jí sami přidržet, protože na tuto živou lidskou sílu spoléháme i v ostatních. Drží se tím pro nás jediná skutečně cenná možnost, že to nakonec ještě může dobře dopadnout a všechno násilí, příkoří a bezcitnost jsou přece jen shora limitované, nelze je stupňovat do nekonečna, že vždycky narazí na hranici nepřípustnosti a budou vykoupeny odpovídajícím procitnutím, poznáním, soucitnou katarzí a očištěnější lidskostí: zvýšenou nadějí, stmelením a obrozenou silou v nás. Nově dosaženou omračující hloubkou sdílené žité zkušenosti, která zpevní směr.

Jen pokud je tato možnost otevřená, je důvodem, že nás život nade vše zajímá, že na něm participujeme s láskou. S nadějí, že bude pokračovat, a generovat tak pořád nově svůj vlastní, čím dál hlubší smysl života, a tím i smysl každého z nás.

Jak tedy nepocítit ozvu smrtelné hrůzy, když se ve světě přihlížejících najednou začaly ozývat hlasy a zastávat postoje, že naděje umřela v Aleppu ještě před lidmi?

Kdokoli je schopen to říct, aby se podle toho zachoval, je především sám vnitřně zmrtveným člověkem, neschopným nejen dát, ale ani jen ponechat zoufajícím naději. Jako takové morální hyeny se mohou k utrpení druhých stavět jen ti, kdo už necítí lidskost v sobě ani soukromě, a nespoléhají na ni v ostatních. Lidé bez skutečného vědomí naděje, nový cynický druh, předjímající příchod nového cynického světa, který a v němž by nebylo možno milovat. Smysluplně v něm existovat.

Tím se mi, myslím, podařilo nahrubo zachytit, v čem pro mě osobně v tyto vteřiny vrcholící hrůza té už celé měsíce se nakažlivě nenápadně šířící, eskalativně sílící, předčasné, nepochopitelné rezignace na milost pro Aleppo spočívá: pokud by byla pravda, že naděje v okolním světě skutečně zemřela dříve než poslední doufající člověk v Aleppu, pak jsme přelomili dějiny a vstoupili do světa nejen po pravdě, ale i po naději, kde už nikdo živý nezůstal a mrtvou ztěžklou hmotu lidských těl čeká nekonečný strmý pád zpátky do nerozlišené tmy, než se cestou dolů navzájem nevědomky požerou a anihilují.

Není to tak ještě. I protože to tak nechci, se to nestane. Chci zůstat živá, jsem živá, budu živá a osobně budu do posledního dechu věřit v lidi, i když se chovají sebekrutěji, budu pořád vědět, že pro každého člověka v Aleppu, dokud neumřel, je naděje, že na něj už nedojde. Že vyvázne. Že jeho už nepopraví, neusmaží zaživa. Že ho nepostižitelná míra vespolné lidskosti vykoupí. Že se to nakonec ještě překlopí. I jen moje vlastní, i kdyby jediné, ryzí vědomí té možnosti, moje žité přiznání její platnosti, jim (a nám všem) pořád dává naději a nutí mne v jejím smyslu se všelidského dění účastnit. Dobývat ji, posilovat, konat. Nelze přestat dřív. Něco se pořád může stát, a k tomu v sobě a také s vámi pracuji. I teď. Nepřetržitou noční prací. I kdyby tam právě nyní bylo posledních pár tisíc nebo set nebo desítek zubožených lidí naživu, nebo jen jeden poslední člověk, a především i kvůli poslednímu člověku tam, je nutné vyvolávat mezi sebou eskalativně sílící tlakovou vlnu soucitu, která tu  zkázu nedovolí dokonat nečinně a pohřbít tam zaživa i všechnu naši naději na lidskost.

Nazývat živé „masovým hrobem

Nesmíme nyní přestat vnímat vlastní nitrosrdeční tlak nad vývojem situace v Sýrii a jej poslušni musíme jej dále proměňovat v tlak na naše politické představitele, aby se kvůli nám, když ne i kvůli sobě, zasazovali o nápravu a trvali na ukončení nepřípustného teroru v Sýrii do poslední vteřiny, kdy tato situace potrvá. A nikoli jen kvůli obnově důstojné reprezentace ČR v otázkách lidskosti venku, ve světě. Ale i kvůli tomu, že ve chvíli, kdy se naši zastupitelé chovají nejméně jako živí lidé a představitelé empatických a senzitivních bytostí v jimi spravované obci, musejí pocítit náš živoucí přetlak uvnitř, v naší zemi, adekvátní té hrůze, protože když ho k nim ani zčásti nedopravíme, když ho nepocítí, když se nic nezachvěje, tak s těmi zmasakrovanými v Aleppu umřeme svým způsobem všichni, a to důkladnější smrtí než ti tam, kteří byli do poslední chvíle skutečně naživu.

Některým politikům jsem na jejich cynické či rezignované a z odpovědnosti se vyvlékající odpovědi na můj první soukromý dopis s výzvou, aby pro Aleppo cokoli podnikli, psala nazpátek tak, abych do svých slov propsala tu hrůzu, jež mne jímá z jejich obezděných srdcí, a dala jim možnost se sebe zaleknout a vzchopit:

[…] Je nutné to udělat a dělat dál. Pokud nic než neustálý tlak a do omrzení opakované popudy k dispozici nemáme, tak popouzejme a tlačme, připomínejme a žádejme. Jsme živí, cítící lidé. Tlučme. Nelze povolit, nebo v tu chvíli jimi přestaneme být.

Není lidsky přípustné, abyste vy lidé-úředníci-zastupitelé-zmocněnci, na něž se obracíme, pouze krčili rameny a o stále živých lidech v Aleppu (o lidech, kteří hladoví a v slzách píší na internet, podávají o svém zoufalství a o své naději v nás zprávy, prosí o přímluvu, živými slovy volají svět, aby je nenechal zavraždit – mezi nimiž jako dychtiví supi sledujeme online novodobý deník Schrödingerovy sedmileté Anny Frankové Aleppské v přímém procesu psaní!!, její ruka právě běží po řádkách mezi bombami, její oči se neustále zvětšují a my máme její souřadnice – a na krátkých záznamech – ach ta technika, dokonce slyšíme její prosebný hlas, vidíme Aleppo zevnitř očima možná už zavražděné možná ještě živé Bany Alabed a její jméno už teď zná celý svět a polovina z něj už o ní v hlavě sleduje příští dojemný film, film o tragické oběti ve světě bez soucitu, a přitom smrt té dívky je ještě pořád nerozhodnutá a záleží i na nás, kteří se díváme, a s padesátiprocentní pravděpodobností z ní druhá Anna Franková nebude, protože pořád ještě nemusí být – za podmínky, že pořád ještě žijeme ve světě, kde existuje naděje!) – není lidsky přípustné, aby o těchto lidech tam jste mluvili či smýšleli již dnes v poraženeckých frázích jako o tragických obětech a město samo nazývali místem, z nějž brzy bude masový hrob, jaký nám historie nepromine. Nezažila jsem toho málo, ale tohle je přece jen poprvé, kdy se o takové nepřípustné! věci mluví dopředu jako o něčem, co se stane, a čeká se trpně, až se to stane.

Mluvit předem jako o masovém hrobu o místě, kde přežívají doufající lidé, může jen člověk vnitřně zmrtvený, který bere naději a právo na život nám všem. Vnímáte, jaká je to zbaběle protiživotná a nesmyslná rétorika a defétismus, jestliže se lidé a jejich političtí představitelé, místo aby se vydávali z posledních sil a jakkoli se napírali k tomu té hrůze osobně pomoci zabránit, raději předem nečinně smiřují s tím, že ponesou příští vinu, a zkouší si zkroušené slušivé obličeje? Jenže po Aleppu už nebude jiných než hladkých zrcadel ukazujících křivou tvář! Aleppo ukazuje, kdo jsme, a ukáže, kým se staneme. Není možné předem nazývat místo, kde se nám skrze vražděné, doufající, ubývající rukojmí uděluje možnost něco dobrého, správného, převratně důležitého v té věci vykonat i vzhledem k artikulaci vlastního svědomí a citu, masovým hrobem a lámat hůl nad svou osobní zkouškou dřív, než jsme se jí pokusili projít ze všech sil. Neochotou procítit, co strašného se to děje, a nevůlí pod tlakem z vlastního nitra najít cestu, jak svými silami zasáhnout, se tu v každém z odhlížejících lidí vyžírá masový hrob společné  lidskosti.

Pokud se světu nepodaří se vzchopit, zakročit a pokusit se zachránit z Aleppa poslední živé včas, pokud to vzdáme předtím, než zemřou, jakožto lidská společnost ve světě, který jsme dosud znali jako svět, v němž existuje naděje, v něm umřeme s nimi. Věřte, že nás je stále hodně, kdo pečlivě sledujeme všemožné kroky, které povedou k podpoře těch, již nyní měří svědomí lidstva, těch, s jejichž smrtí se nehodláme předem smiřovat  a s jejichž utrpením, zoufalstvím a nezměrným a stále se prohlubujícím zklamáním, se nesmíříme ani nikdy později.

Na takové psaní mi zatím ještě od nikoho odpověď nepřišla. Ne, že by to bylo potřeba. Stačí, pokud to už nějak pracuje na obrodě uvnitř nich.

Hodinky existenciální sebereflexe

V návaznosti na vše shora psané se mi pořád vrací na vířící mysl mezi jinými ještě jedna rozumná věc, která by se měla právě nyní dělat. Alespoň tak to chápu v souladu s tím, jak sama prostupuju nerozhodnutým životem dál. Nemám ještě zpřesněnou představu, jak (nikoli zda) je to prakticky proveditelné, ale k tomu zase bude vědět své kdekdo z pestré palety mých minulých, současných, i mých příštích známých a přátel a souputníků, i z vašich řad, kteří se tímto mým textem, tímto mým konajícím citem a rozumem, nechají oslovit, dotknout a přizvat. Kdekdo z mých příštích vás. Nás.

Je teď moderní propichovat komunikační bubliny. Můžeme začít vytipovávat množinu (a třeba i velkou) svých zastupitelů, poslanců, ministrů… Pojďme si s nimi opravdu domluvit první ostýchavé schůzky a obejděme je v nejbližších dnech v menší skupince, či klidně v několika hloučcích, abychom si s nimi s každým zvlášť popovídali z očí do očí o symbolice Aleppa a o tom, jak se cítí jako politici ve světě, kde k tomu došlo a oni nic nedělali a nedělají, nevymýšlejí horečnatě žádnou vlastní podporu, byť to po nich i žádáme. Bez předsudků, bez zášti, poslechnout si, co začnou říkat. Reagovat na to rozvážně, od srdce, citem vedeným rozumem. Dodržovat dekorum a logiku, nechat pracovat soucit. Naživo a zblízka. Je teď moderní propichovat komunikační bubliny. Pojďme to po nich i po sobě a po sobě navzájem, všichni vy mnou vnitřně dotčení, oslovení, na něž se už nyní upřímně těším, chtít právě teď.

Nemá-li smysl jim psát, jako se snad ještě dalo dřív, protože nad textem se už dnes nezastydí, delší větu se složitější strukturou nepochopí, protože jsou příliš roztěkaní, nesoustředění, ustydlí, digitálně odstřihující, pokud tam s nimi naléhatel a pisatel není živě a horoucně fyzicky přítomen, aby to nedopustil, zbývá ještě logická možnost je osobně obejít a u každého žádat audienci, slyšení, a při něm jim svěřit jakožto našim představitelům, že si nejsme jisti, jestli dostatečně chápou, co nás tíží, proč přesně nás to tíží a jak strašlivě a naléhavě a že necítíme, a potřebujeme cítit, že to tíží je jako naše zastupitele a že pod tou tíhou prohnutí konají, co je potřeba. Bez kamer, bez zápisníků, bez mikrofonů. Jen s ušima a očima a srdcem a tíhou v něm.

Se dívat, být tam, vnímat je a odrážet svoje vnímání, a ustát to, prožívat to a ptát se na to a dožadovat se porozumění. Opravdu s nimi ten taneček fyzicky zatančit. Bez ohledu na to, jak bolestivé a tristní bude to vstřebat. Aby si oni prožili a zapamatovali třeba i naši husí kůži, co to znamená, že se někomu zodpovídají. Abychom si to ostatně připomněli fyzicky i my. Abychom pocítili a zvěděli rozložení duševních a morálních sil v té zamotané síti a zvedli její účinnost. Místo e-mailů, které se jen kopírují a mažou ze schránek, místo tiskových zpráv a veřejných happeningů, které nedávají prostor pro vzájemnou soustředěnost a reflexi zblízka, úctu a touhu a ostych a stud.

Chtěla bych cosi jako tichý, reflektivní, usebraný happening bez mediálního záznamu. Který ani není happeningem, ale pravým a odvážným a odhodlaným lidským ohledáním těch necitlivých zatvrdlin, které se stávají z politiků, když se příliš obrní. Chtěla bych rozpoutat vlnu, aby i další lidi na vlastní pěst tvořili skupinky a chodili klepat politikům na dveře, na hlavu a na srdce a čelit i sami sobě, i sobě navzájem, při takových setkáních. Zdvihat a rozpoutávat tlakovou vlnu soucitu, ať už vědomou či nevědomou, ale nepolevující, nýbrž neustále sílící.

Vypadá to možná naivně, ale není, protože si to neklade žádný naivní cíl. Jde jen o tu chvilku soukromé spolupřítomnosti, která bude pro ně i pro nás nejspíš děsivá svou skutečností. Politici, kteří píší takové odpovědi, jaké mi přišly na můj lidsky nezbytný apel, jsou lidé zlhostejnělí až k mrtvosti, cítí se chráněni před prožíváním důsledků svých netečností a komunikačních selhání, před reflexí, nejsouce na ni už zvyklí – peticím a vřavám a e-mailům už se snadno mentálně uniká. Tak co mi na to kdo řeknete, že bychom za nimi začali docházet (jsem k tomu připravena a půjdu i jediná), aby při tom nebyli sami, že bychom poseděli a pobyli, upřímně se jich zeptali, co jim nedochází, a jako vylekaným dětem jim vysvětlili, co víme, že chtějí nevnímat?

Nejde o to, co odpoví, co udělají, ale že budou chtít, aby to přestalo. Že se budou ošívat. Přát si, aby se to neopakovalo. Že začnou zase cítit, co to dělá uvnitř, co to je prožívání svědomí. Že to budeme přesněji cítit i my sami. A my bychom za nimi pořád chodili, povídat si a čelit, vnímat a soucítit, opakovalo by se to. Chodili by za nimi další, jiní, nenechali bychom je jedinou návštěvní hodinu samotné bez existenciálních prožitků. Lidé by měli chodit za svými politiky, děsit je prožíváním, vracet jim ztracenou reflexi a vzbuzovat v nich pevné přesvědčení, že už s tím nikdy nepřestanou. Že se tohle bude už napořád vázat k postu veřejného zastupitele. Hodinky existenciální sebereflexe, pranýř svědomí. Pojďte to rozpoutat. Pojďte to vymoct. Rozepisovat si morální hlídky, chodit k nim na návštěvy s kosou přes rameno a hřejivým úsměvem. Jistě by se pak alespoň o tom prvním kolečku, které zvládneme uspořádat, dal napsat soubor fejetonů, reflexí, zpovědí… osobní, nakažlivý a návodný. Dál se uvidí, kam to může vést, vize je.

Je to každopádně jedna zdravá, svůdně se nabízející metoda, jak oboustranně a třeba i poprvé poctivě prožít a zakusit, co všechno je politika v součinnosti s lidskostí zvláště v napjatých chvílích, a v reakci na prožitek a zkušenost se mohou otevřít mnohé nové dveře, jak si vymoci, aby takový svazek zdárně prospíval i v časech zdánlivě bezpečnějších a klidnějších.

Autorka je nezávislá myslitelka

[ctete-foto]90057[/ctete-foto]

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner