Polsko si letos oficiálně připomíná lednového povstání proti Rusku z roku 1863. FOTO: Agencja Informacyjna / Public Domain
FOTO: Agencja Informacyjna / Public Domain
Právě v těchto dnech si připomínáme 160. výročí vypuknutí lednového povstání proti Rusku. Proč si připomínat tuto vzdálenou a mimo hranice Polska nepříliš známou událost? Podstatná a nelehká otázka – „Bít se za svobodu vlastní země, nebo nebít?“ – se vrací do Evropy i dnes.
Smysl a význam činu lednových povstalců nepochopíme bez porozumění dějinnému kontextu vývoje té části Evropy, kde se rozkládá dnešní Polsko, Ukrajina, Litva a Bělorus.
Dvě tradice polsko-litevského státu
Během třísetleté existence polsko-litevské Rzeczpospolité obývalo a spoluvytvářelo tento region přibližně deset generací občanů, pro které klíčovým aspektem byly tradice svobody a občanství. Tyto tradice byly zformovány sejmy (sněmy), jichž se za tu dobu uskutečnilo více než dvě stě, potažmo lokálními shromážděními, tzv. sejmíky, jichž proběhly za ta tři století tisíce. Hluboké kořeny oné tradice občanství, které se projevuje v diskusi a účastí na rozhodování o věcech veřejných, způsobily, že lidé, kteří čerpali z duchovního dědictví polsko-litevského státu a vyrostli na příbězích, jež jim předávali jejich předkové, se nedovedli smířit se životem v porobě.
Národy dnešního Polska, Ukrajiny, Litvy a Bělorusi si v minulosti samy vybíraly své panovníky a požívaly osobní i majetkové svobody, která jim byla bezpečnostní zárukou před násilím ze strany státu. Nihil novi sine communi consensu čili „Nic nového bez souhlasu celku“ – tak zněl princip, jenž byl základním pilířem politického života Rzeczpospolité. Právě tento princip je základem svobodného ducha, který vzdoroval tomu, aby mu kdokoli zvnějšku nařizoval nějaký způsob života, o nějž nestál. Právě odsud pramení touha po nezávislosti a ochota bojovat o to nejcennější – důstojnost a svobodu.
Vedle étosu Rzeczpospolité tu existuje dědictví spjaté s obdobím jejího úpadku – s tradicí povstání proti cizí moci, která se rodí v průběhu 18. století, kdy se země dostává stále hlouběji pod nadvládu okolních mocností, a nakonec o nezávislost úplně přijde. V roce 1733, když ruská vojska vkročila do Rzeczpospolité s cílem vnutit jí panovníka, který by se líbil ruské carevně a rakouskému císaři, a znemožnili vládnout tomu, koho si zvolili polští občané, byla reakcí takzvaná Dzikowská konfederace, první ze série ozbrojených a zdola inspirovaných vystoupení proti cizí moci.
Dalším ozbrojeným pokusem o odpor proti cizí moci, kterou Polákům vnutili z vnějšku, byla takzvaná Barská konfederace (1768–1772). Ta byla odpovědí na pokoření, které senátorům Rzeczpospolité přichystal ruský vyslanec, když je nechal unést z centra Varšavy a deportoval je hluboko do ruského vnitrozemí. Následně vypukla kościuszkovská vzpoura (1794) a následně velkopolské povstání (1806), které přiblížilo zřízení Varšavského knížectví v roce 1807, a pak to nejznámější povstání – listopadové v letech 1830–1831. Po něm následovaly ještě méně známé pokusy o vzpouru – krakovské povstání (1846) a pak řada povstání během „jara národů“ (1848).
Sečteme-li to, dospíváme k výsledku, že během 130 let (tedy v době mezi léty 1733 až 1863) byla povstání součástí života každé generace. Znamená to, že ve velké části rodin šlechtického původů a v nejedné rodině měšťanské, a někdy dokonce i v selských rodinách se udržovalo vědomí, že o svou důstojnost je třeba bojovat, a to i v situaci, kdy je to boj zdánlivě marný. Přežívalo zde vědomí, že setrvávat v postoji schýleném a pokořeném deformuje lidskou povahu, a je tedy nezbytné pokoušet se skloněnou hlavu opět narovnat.
Malé velké povstání
Rozhodnutí stanovit začátek vzpoury na leden 1863 se pojilo s takzvanou „brankou“ – nuceným verbováním mužů do ruské armády. „Branka“ byla reakcí na setrvalý rozvoj konspiračního hnutí, do něhož se pod přísahou zapojilo přibližně 20 tisíc mladých lidí. V období mezi listopadovým a lednovým povstáním získalo v letech 1832–1855 Ruské impérium z Polského království – maličkého státního útvaru se 4 až 5 miliony obyvateli – přibližně 200 tisíc rekrutů, z nichž 175 tisíc v Rusku nenávratně zmizelo.
Malá země na řece Visle tedy přišla o 175 tisíc lidí jen proto, že byli přinuceni bojovat za Ruské impérium. Reakce povstalců byla vyjádřením nesouhlasu s tím, že místní mládež umírala na kavkazské frontě nebo v Kazachstánu za čest a slávu ruského imperátora. Právě proto se rozhodli uskutečnit vzpouru v lednu 1863.
Vypuknutí lednového povstání vedlo na evropské politické scéně k diplomatické krizi. Sblížení Pruska a Ruska, jež bylo odpovědí na výbuch povstání, vyvolalo reakci Francie, Velké Británie a Rakouského císařství. Dokonce se pak v květnu 1863 zdálo, že dojde k válce mezi Ruskem a západními mocnostmi. Lednové povstání se nejčastěji prezentuje jako zoufalý akt, který neměl šanci na úspěch. Převaha regulérní ruské armády nad povstalci byla opravdu obrovská, nicméně tato perspektiva nebere v potaz mezinárodní kontext. Ve skutečnosti totiž žádné povstání nebylo tak blízko tomu, že vyvolá evropskou válku, v níž by měla polská strana šanci domoci se vnější pomoci od západních států, než právě toto.
Málo známá je skutečnost, že právě v té době přišlo Rusko v důsledku lednového povstání o Aljašku. Hrozba války s Velkou Británií a Francií zmnohonásobila ruský dluh, což ve spojení s vysokými náklady na pacifikaci lednového povstání vedlo k situaci, kdy byl ruský státní rozpočet de facto před bankrotem. Tamní ministr financí úpěnlivě prosil cara, aby prodal Aljašku a získal tak finanční prostředky – nakonec to bylo pouhých 7 milionů dolarů – na to, aby Rusko vzdálil přízraku bankrotu. Byl to tedy nepřímý důsledek lednového povstání, a to je nutno si rovněž připomínat.
Pozoruhodný byl i nadnárodní ráz lednového povstání. Symbolem této vzpoury, jež byla posledním společným povstáním národů dávné Rzeczpospolité, byl trojitý erb, který obsahoval nejen polskou orlici, ale také litevskou a běloruskou pahoňu a svatého archanděla Michaela – symbol Kyjeva a Ukrajiny, kde toto povstání také rezonovalo. Iredentismus na Litvě, tj. na území dnešní Litvy a Bělorusi, byl v roce 1863 mohutný a týkal se tentokrát i selských vrstev, které se vzbouřily proti témuž okupantovi, s nímž bojovala polská šlechta – proti Rusku. To je totiž zbavilo nejen politické svobody, ale také svobody náboženské.
Dříve, například během kościuszkovského nebo listopadového povstání, šla šlechta litevského původu, často hovořící polsky, bok po boku s takzvanými „Koroniarzy“ (tedy občany Polského království, etnickými Poláky) a společně s nimi bojovala proti společnému nepříteli. To jen potvrzuje, že Rzeczpospolita nepřestala být do roku 1863 jediným celkem. V roce 2023 můžeme konstatovat, že v duchovní sféře jím nepřestává být ani dnes, čehož svědectvím je úzká spolupráce a solidarita zemí tohoto evropského regionu s bojující Ukrajinou.
Paměť, která inspiruje
Už v 18. století, prostřednictvím kampaně financované ze strany ruské imperátorky Kateřiny II. a pruského krále Fridricha II., byla Rzeczpospolita prezentována jako zpátečnická země a její občané popisováni jako šílenci a romantici, kteří se vrhají do beznadějného boje. Pořádek a pokrok měl přinést svět rozdělený mezi velká impéria.
I když všechna zmíněná povstání skončila prohrami, dnes žijeme opět ve svobodné zemi, což je nejlepším důvodem k tomu, že přece jen poražena nebyla. Bez ustavičného připomínání, že Polsko žije a nesmířilo se s verdiktem mocností, by se Polákům nepodařilo v roce 1918 znovu získat nezávislost. Vytrvale se hlásit o svobodu je součástí polské identity. Po první světové válce se geopolitická mapa pochopitelně změnila. Roku 1918 nevzniklo jen Polsko, ale i řada dalších států, třeba i menších a slabších, které byly z perspektivy zájmů mocných impérií odsouzeny k neexistenci.
To, že dnes existují nejen Polsko, ale též Ukrajina, Litva, Česko nebo Slovensko, je do jisté míry výsledkem urputného zdůrazňování práva národů na nezávislost a antiimperiálním étosem, jehož nejhlasitějším mluvčím a inspirací pro ostatní bylo právě Polsko. Právě to je náš hodnotný odkaz. Samozřejmě lidem, kteří uctívají impéria a soudí, že pouze tyto říše mají vládnout světu, neboť jsou garanty řádu, přijde tradice polských povstání neracionální a zavrženíhodná. Proto si je však připomínáme.
Prof. Andrzej Nowak je historik, expert na ruské a východoevropské dějiny. Působí na Jagellonské univerzitě v Krakově a v Historickém ústavu Polské akademie věd, zároveň je členem kolegia Ústavu národní paměti ve Varšavě.
Text byl v rubrice Nová orientace na FORUM 24 publikován ve spolupráci s polským měsíčníkem Wszystko co Najważniejsze v rámci historického projektu realizovaného Ústavem národní paměti ve Varšavě a Polskou národní nadací. Překlad: Martin Veselka (redakčně upraveno).
