Polemika dvou potomků komunistických rodin aneb Česko není Pyčobaňa, pane děkane!

ČTK / Švancara Petr

Stranická legitimace člena Komunistické strany Československa | FOTO: ČTK / Švancara Petr

Pan děkan FF UK Pullmann ve svém rozhovoru i starší knize hrubě zkresluje realitu socialistického Československa. Nepolemizuji jako pravicově smýšlející pamětník s jeho interpretacemi nepamětníka-postmarxisty, ale s nepřesnými, nepravdivými a nevědeckými informacemi, které publikuje. Jeho popis poměrů za socialismu neodpovídá realitě, jeho vidění tehdejší doby je „třídním pohledem“, ne vědou. Poměřuje socialistický režim hodnotovým systémem a ziskem nejnižších vrstev obyvatelstva, komunismem nově privilegované menšiny. Jeho třídní pohled na dějiny zato odpovídá nejpřísnějším požadavkům vědeckého komunismu a plně vychází z filosofických principů marxismu-leninismu. Je to propaganda lůzy.

repro YouTube.com

Než jsem dostal možnost napsat tento článek, dolehly ke mně zvěsti, jak je pan děkan napadán za svůj původ z komunistické rodiny. Což nesnáším a odsuzuji. Když jsem pak ty „útoky“ při přípravě textu četl, viděl jsem, že šlo o pouhou novinářskou povinnost zeptat se zpovídané osoby, jak jej ovlivnilo jeho dětství. Pokud byl někdo pod palbou výčitek za své rodiče, tak to byla Greta Thurnberg. A i mně před pár lety jeden jedinec sdělil, že mám držet hubu, protože jsem z komunistický rodiny. Nedržel jsem pak chvíli hubu, ale jeho krk. Panu děkanovi nikdo z novinářů nic nevyčítal ani nepředhazoval, normálně se ptali. A to ty svině novinářský fakt dělávaj, protože je to důležité pro pochopení toho zpovídaného člověka. Jsou to prostě šmejdi! Takže za sebe: Moje dětství v neúplné rodině s matkou docentkou marxismu-leninismu je tím nejhlubším kořenem mého celoživotního antikomunismu. Díky dětství mezi maminčinými soudruhy kamarády a soudružkami kamarádkami vím nejlíp a zblízka, jaká byli nositelé komunistické moci pakáž. Pan Pullmann to má jinak. Podobně jako já vyrostl v rodině stranických elit, ale řekl o sobě Echu: „Jsem spíš postmarxista. Marxista jsem asi byl v 90. letech, kdy jsem Marxe a západní marxisty četl.“ Asi měli jeho rodiče soudruhy kamarády chytřejší, hezčí, méně páchnoucí a lepších charakterů než soudruzi z bubliny mé soudružky matky. Přestože rok byla i na Městském výboru KSČ v Praze a půl roku v Moskvě!

Já neo- či postmarxismus panu děkanovi neberu, ale když obhajuje marxisticko-leninský režim před listopadem 1989, neměl by uvádět nepravdy, zkreslení a biasy. Připomínám – pana Pullmanna neobviňuji z toho, že je lhář. Zrovna tak může být jen špatný a metodologicky nepřipravený historik bez jakýchkoliv znalostí psychologie. Bez ohledu na důvod je však řada jeho výroků o životě v socialistickém Československu nepřesná, nepravdivá, a sem tam se najde i úplný nesmysl. Nehodlám samozřejmě dělat co pan Pullmann, který vidí v socialistickém předlistopadovém zřízení mnoho výhod jako novomanželské půjčky, opačně. Takže nebudu vysvětlovat, co vidím na komunismu špatného. Jen uvedu na základě vlastní zkušenosti a vzpomínek ze života v tom režimu fakta. Mně bylo 25, jemu 15, když šla vláda jedné strany tam, kam patří. Takže jsem na rozdíl od pana děkana zažil ten režim jako dospělý.

archiv

Úplně nejdřív se musím vyjádřit k opravdu urážlivému – celonárodně urážlivému – názoru pana děkana na lidi (ne lid!) v tehdejším Československu. Echu řekl: „Určitá část obyvatelstva tehdy vnímala výkony socialistického státu jako civilizační posun.“ Ano, pravda pravdoucí. Ovšem šlo o obyvatelstvo Pyčobaně a Bobrdovic pod Mrdníkem. Soudruzi v uvedených lokalitách pracovali jako čeledíni, bačové a hovnometaři. Pan děkan zřejmě neví, že Česko bylo průmyslově nejrozvinutější součástí Rakouska-Uherska a že masarykovská republika byla vysoce civilizačně rozvinutá a plně technologizovaná evropská demokracie. Civilizační posun přinesl socialismus malé, snad patnáctiprocentní skupině nejnižších vrstev společnosti v nejzaostalejších koutech země. Vrstev mnohem nižších než pražský dělník. Ve slovenských osadách na východ od Tater asi socialismus kulturu pozdvihl. Ve zbytku republiky naopak kultura poklesla. Žiji v činžovním domě v pražské Bubenči, což je normální bytová čtvrť. Ne luxusní – to je zde Hanspaulka či Ořechovka. Tato čtvrť byla určena pro „normální lidi“, ostatně za rohem stojí dům s bronzovou deskou „Dům knihtiskařů“. Ten dům, kde bydlím, nemá komín napojený na jednotlivé byty. Když ho ve dvacátých letech stavěli, nikoho ani nenapadlo, že by se v něm mohlo topit jinak než ústředním topením napojeným na domovní kotelnu (dříve uhelnou, nyní plynovou). Na venkově (v Praze takové nejsou) jsem viděl desítky a desítky bytovek postavených o čtyřicet let později, ale za socialismu, s vývody do komína z každého bytu. Soudruhy stavitele nenapadlo, že by se mohlo topit jinak než doma v kamnech – nebo možná nevěděli, že to jde. Nelze zobecňovat zlepšení, týkající se patnácti procent občanů z řad velmi málo civilizované venkovské spodiny, na celou společnost. Socialismus přinesl celostátní civilizační úpadek, který jsme dodnes úplně nedohnali.

Pavel Hofman

Dalšího marxistického metodologického přešlapu se pan děkan dopouští jen o pár řádek dál v témže rozhovoru: „Zkuste se zeptat tehdejší uklízečky ze Žďáru nad Sázavou, jestli měla představu, co jsou Alpy. Nechci vaši zkušenost zpochybňovat, ovšem zase v určitých vrstvách byla imaginace jiná, představa dovolené se odehrávala na Vranovské přehradě. To byla socialistická riviéra.“ Připomínám, nemusí jít o nekompetentnost pana děkana. Může jít o takzvaný „třídní pohled“, komunisty vypracovanou a oblíbenou metodu falzifikace dějin i současnosti. Svět byl vykládán z pohledu nejnižších vrstev společnosti, kvalita systému se hodnotila podle toho, jak dobře se měly právě tyto vrstvy, a jejich nároky, tužby a cíle skutečně byly skrovné. Takže byli spokojení, že maj boty. Možná jen podobně, že jako existuje „pravicový sociolog“ Petr Hampl, je pan Pullmann „levicový historik“. Pokud se však věda kroutí, jedno zda doleva či doprava, není to věda, ale propaganda.

To, co říká pan děkan o tužbě po cestování, je asi pravda ve skladu košťat ve Žďáru nad Sázavou. Je ovšem povinností historika k takovému výroku dodat: Šlo o stejné sociální vrstvy, jaké si dnes netroufnou jinam než do Chorvatska, ale jen do blízkosti měst, ve kterých najdou vepřovou s knedlykem (ypsilon není chybou korektora, popsaní konzumenti poptávají knedlyk s tvrdym, pyčo). V celém zbytku společnosti – tedy kromě uklízeček z městeček na Vysočině – byla nesvoboda cestování vnímána jako klíčový problém. Či naopak a přesněji řečeno: Svobodně cestovat bylo jedním z nejčastějších snů všech, které jsem znal. A to jak vně sociální bubliny profesionálních bolševiků, tak mimo ni. Ve světě, který jsem jako dítě a mladý dospělý vídal v Jindřichově Hradci, kde žila moje babička. „Ven“ jsme chtěli všichni, jeden měl jako sen Itálii, jiný Londýn, spousta lidí USA, a my, chovatelé drobných domácích plazů, jsme snili o exotických zemích plných kober. A nikam jsme nesměli, což nám vadilo celonárodně. Tedy kromě obyvatel Pyčobaně a žďárských uklízeček. V rámci bolševické věrchušky existovala skupina reliktních mastodontů z padesátých let a těch úplně nejhloupějších mladších, kterým skutečně stačila ne Vranovská přehrada, ale Krym v Sovětském svazu. To však byli lidé, kteří by si „na západ“ netroufli. Alespoň podvědomě cítili, že jsou na to přílišní burani. I moje soudružka matka, která se po Sovětském svazu nacestovala dosyta, ihned po revoluci odjela autobusem do Vídně navštívit rakouskou část rodiny. Výrok pana děkana pro Echo: „Dnešní představa nám říká, že lidé mají právo cestovat. Já to samozřejmě považuji za výraznou hodnotu, ale nikdy bych se neopovážil to aplikovat mechanicky na minulost a očekávat, že to lidi nahlíželi stejně jako teď já. Disent měl stejnou představu o svobodě cestování jako my. Ale takových lidí bylo málo,“ je nepravdivý. Týká se několika procent populace, skutečně jen uklízeček ze Žďáru. Ale zobecnění „Čechy jsou tvořeny zapadlými městečky úrovně jednoho z nejchudších krajů obydlenými uklízečkami, průměrný Čech je socializován do levelu uklízečka ze Žďáru“ je dobré jen do rýpavých anekdot. Nelze to akceptovat jako historický výklad.

Dekomunizace.cz

Ze lži pak pana děkana usvědčili sami soudruzi komunisti. Jednou z nejzáviděnějších, nejoceňovanějších a k chlubení užívaných privilegií bolševické vrchnosti bylo, že ONI SMĚJ! Vycestovat na Západ bylo odměnou, to, že vám dovolili koupit západní měnu, bylo podmíněno po stranické linii schvalovaným „devizovým příslibem“ a „výjezdní doložkou“. A to dostávali až na velké výjimky jen soudruzi. Takže poptávka po cestování byla taková, že si je soudruzi drželi a chápali jako privilegium. Většinová realita byla zcela opačně, než pan děkan tvrdí.

Už v roce 2011, kdy vyšla panu Pullmannovi kniha, říkal v rozhovoru zcela zásadní nepravdy. Nejsem schopen rozlišit, zda jde o lži či neznalost, ale říkal: „Lidé do jisté míry věřili příslibům režimu a používali jeho slovník k vyjádření svých potřeb a komunistický režim byl postaven na určité formě celospolečenského konsensu.“ To je zcela nepravdivé. Společenský konsensus měl – opět – komunismus u čeledínů, které povýšil do funkce stranického dozoru kravína. Ale ani v bublině mé matky komunistky (stranicky vlivní, ale majetkově chudí soudruzi II. kategorie) nebyli přesvědčení komunisté či lidé, kteří by považovali socialismus za něco dobrého. Málokde se člověk doslech tolik politických anekdot proti komunistům jako na jejich večírcích. Smávali se mezi sebou při jejich vyprávění s výrazem „to jsme ty lidi ale osrali, že nás platěj za socialismus, kterej je na hovno“. Jediný celospolečenský konsensus, který za komunismu panoval, zněl „kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu“. Lidé mlčeli jednak ze strachu, jednak že se za socialismu dobře přikrádalo, vzpomeňte venkovských vil pracovníků JZD kompletně postavených z kradeného materiálu. Lidé byli loajální k socialismu ne proto, že by panoval konsensus nebo přesvědčení, ale protože je soudruzi platili nebo protože se jich báli. Pan Pullmann jako by nechápal, že malý odpor k režimu nebyl funkcí důvěry v ten režim, ale strachu z jeho všudypřítomného represního aparátu (bič) a skrovné, ale téměř bezpracné existence (cukr).

Dále tam říká: „Pokud by komunismus byl skutečně totalitní, lidé by vůbec neměli mít možnost autonomně jednat, dokonce ani samostatně myslet. Jenže právě prameny ukazují, že za fasádou proklamované jednoty se skrývala poměrně vysoká míra názorové plurality, lidé měli na spoustu věcí různé názory, které sice nemohli na všech fórech artikulovat, ale není to tak, že by o nich nemohli mluvit vůbec. Aby systém jako takový mohl zůstat stabilní, musí se spojit s určitým množstvím hodnot, cílů a přesvědčení, které lidé považují za přirozené. Pokud se tak nestane, systém se rozpadá.“

archiv

Je to úplně jinak. Lidé se nesměli ani autonomně obléct. Moje spolužačka Marie byla někdy v šestnácti letech cestou na nějaký koncert zatčena StB, odvezena a vyslýchána, proč má na tričku emblém nějaké námořnické organizace, na kterém je cosi připomínající americkou vlajku.

Lidé mohli skutečně panující vysokou míru názorové plurality, o které pan děkan mluví, realizovat doma pod peřinou. Nahlas ale ne. Oblíbenou anekdotou bylo, že není důležitá svoboda projevu, ale svoboda po projevu. Ale ono to moc k smíchu nebylo. Naše gymnaziální divadlo uvedlo naši vlastní hru Cesta do Řiti aneb S větrem v zádech, začínalo to v 19 hodin, v 8 hodin ráno druhého dne byla hra zakázaná. Průser nebyl, dva z nás byli z hornokomunistických rodin.

Režim byl stabilní ne proto, že by byl spojen určitým množstvím sdílených hodnot, cílů a přesvědčení, ale sdílením strachu, strachu až do třetího pokolení. Komunisté a nacisté trestají až do třetího i čtvrtého pokolení, což dříve bývalo vyhrazeno Hospodinovi. Komunisté se mstili na dětech i vnucích – a báli se všichni včetně jich samých. Vnitrostranická čistka (změna mocenských poměrů uvnitř KSČ) hrozila neustále. V momentě, kdy se režim zesměšnil tak, že přestal vyvolávat strach – za to zaslouží poděkovat třeba Milouši Jakešovi za jeho slabomyslný projev na Červeném Hrádku, který unikl mezi lidi – se ten režim rozpadl.

Zásadní věc, kterou pan Pullmann neřeší a jako marxista řešit nemůže, je podíl viny. V každé stressové situaci – jak píše psycholog Daniel Štrobl v knize Psychologické aspekty zabití – se populace rozdělí na tři skupiny. Patnáct až dvacet procent vojáků při vyvraždění civilistů ve vesnici Mỹ Lai vraždilo s chutí a nad rámec rozkazů. Patnáct až dvacet procent na druhé straně Gaussovy křivky se dle toho, kolik měli síly, postavili aktivně či pasivně proti masakru civilistů. Jeden americký voják si prostřelil nohu – tak měl omluvenku, nemohl vraždit. Velitel jednoho z vrtulníků sedl se svým strojem mezi skupinu prchajících vietnamských civilistů a americké vojáky – svoje druhy ve stejných uniformách – kteří je pronásledovali. A nechal na ně namířit hlavně kulometů vrtulníku. Skupina Vietnamců díky němu přežila, a střílet nemusel. Ti, co chtěli zabíjet bezbranné civilisty, se po zahlédnutí kulometu posrali a vrátili se vraždit bezbranné bezpečněji, do vesnice. Osmdesát procent vojáků s nechutí, váháním a nevolností jen dělala to, co měla. Tedy vraždili neozbrojené civilisty, ale jen proto, že to měli nařízené, a navíc to dělali všichni.

Repro Youtube

Jeden a půl milionu komunistů a neznámo kolik – pár set tisíc – přisluhovačů, kteří z nějakých důvodů ve straně nebyli, jsou plně zodpovědní za čtyřicet let komunistické totality, jsou to pachatelé a zločinci. To, že špičkoví komunisté nebyli potrestáni, dopadá na naši zemi dodnes formou vlády agentů StB. Těch patnáct procent z druhé strany – disidenti a všichni, kdo se dokázali třeba pasivně režimu postavit – mělo nesmírnou odvahu, já je obdivuji, a nikdy mě nepřestane mrzet, že já k nějakému odporu nenašel koule. A když jsem při posledních volbách už na fakultě alespoň nechtěl jít volit, řekl jsem to omylem matce, ta mě někam udala, a na katedře mi pak můj učitel a ochránce potajmu řekl, že to u mne bude kontrolovat, a jestli tam nepůjdu, tak bude malér. Tak jsem se posral a šel. I za to se dodnes stydím.

No a ta mlčící většina uprostřed, co socialismu nevěřila, potichu doma jej nesnášela, chtěla cestovat, chtěla knížky a porno a kokakolu, jsou mlčenliví spolupachatelé. Pan Pullmann nezkoumá to nejpodstatnější – proč je tolik Čechů sráčů, když naše elity – bojové jednotky – jsou mimořádně stateční a úspěšní vojáci od Jana Žižky až po současnou misi v Afghánistánu. Čeští vojáci se nepokáleli ani před Velkou říjnovou socialistickou revolucí a probili se přes Sibiř zpět domů. Termín Běločech (protikomunistický český legionář z období po I. světové válce) je dodnes na Sibiři obávanou legendou. Čeští občané zato káleli před Hitlerem, Gottwaldem, Husákem, Jakešem, a teď si na to zvolili Babiše. Na naše (nejen bojové) elity můžeme být historicky hrdí, za náš lid se musíme historicky stydět.

V jednom však musíme s panem Pullmannem plně souhlasit: Některé prvky stalinismu v Sovětském svazu skutečně demokratické byly. Především panem děkanem (jako demokratický prvek) uváděná skutečnost, že dělníci mohli v SSSR za stalinského teroru odsuzovat své inženýry. A mluví i o tom, jak dělníci u nás psali dopisy žádající popravy lidí – Milady Horákové i Rudolfa Slánského. Ano, zase třídní pohled – je přece dobré, když můžou nejnižší vrstvy svým kumulovaným řevem dokřičet své nepřátele na šibenici. Navíc nepřátele, které jim vybrala Strana.  Říká se tomu ale nikoliv demokracie, ale socialistická demokracie. Je to projev tak vysoké demokracie, jaký v Evropě zatím kromě Stalina dosáhl jediný Adolf Hitler svým projektem nacionálně socialistické demokracie. Ten zase dal německé a ukrajinské lůze nezcizitelnou demokratickou možnost vyvraždit ukrajinské Židy. Pokud se podíváme na vznik SA, dobře vidíme, že jde o stejnou sociální skupinu (lumpenproletariát, white trash, lůza), jaké dal panem děkanem zmiňovaný civilizační pokrok v Československu socialismus. Režim a třída, stojící na stejném ideovém základě jako pan děkan – na marxismu. V jeho případě pak díky plynutí času postmarxismu či neomarxismu. Jen Lenin ví, jak si teď soudruzi vlastně říkají.

archiv

Závěrem dovolte malou úvahu na téma, zda by měl pan Pullmann rezignovat. Myslím, že ano, ale ne proto, že je neopostmarxista či jiného náboženského vyznání. Já bych jen chtěl, aby mou Alma Mater vedl vědec na vyšší metodologické úrovni, který by si takový bias jako pan Pullmann prostě zakázal. I kdyby byl levicový, pravicový nebo předozadní. Pan děkan totiž zcela vynechává subjektivní složku lidského bytí, uvažuje jako behaviorista z 50. let (rozuměj z doby kamenné v oblasti psychologického poznání). Píše, že „komunistický režim byl postaven na určité formě celospolečenského konsensu“, skutečnost je taková, že byl postaven na nechutné formě celospolečenské přetvářky, vykazování a předstírání poslušnosti, bez kterého by byl soudruh občan potrestán, či alespoň zkrácen na možnosti dosáhnout středoškolského vzdělání svých dětí. Existence komunistického režimu byla z výrazné míry podmíněna celospolečenskou předposraností. Klíčovým problémem pochopení chování českého národa nejen za normalizace, ale i za stalinismu a nacismu, je vysvětlit, proč je zde sráčství národním rysem a proč máme tak málo Palachů a Gabčíků. Česko čeká na svého Grabera, který ve své knize Historie SS zásadním způsobem objasnil vnitřní pohnutky členů SS a sociálně psychologické mechanismy doby. A tím vysvětlil celý ten děsivý fenomén beze zbytku. K pochopení socialismu musíme nejprve přijít na to, proč jsou Češi ve srovnání s (třeba) Poláky, ne-li Prusy a Japonci, tak neuvěřitelně zbabělí a vždy připravení za kus žvance ohnout hřbet. A za zády toho šéfa či režim pomlouvat a nenávidět.

Nakonec bych chtěl marxisty, neomarxisty, komunisty, anarchisty, klinikáře, squattery a všechny ostatní, co mají mravní nárok říkat si soudruhu, pozdravit tradičním zvoláním z veselejších schůzek obvodního výboru KSČ na Praze 6, který soudruzi začali vykřikovat po třetí lahvi Pražského sklepmistra. Hned, jak odešel Franta Dvořák, o kterém se vědělo, že se jmenuje jinak, je důstojníkem StB a je přesvědčenej. Jak za ním zaklaply dveře, hned to někdo s velkým řehotem zařval. Někdo ne z těch prostých občanů, kteří se dle pana děkana identifikovali s cíli režimu. Někdo s větší vinou, větší komouš, někdo z držitelů „malých klíčů“, nějakého obvodního stranického orgánu. A všichni soudruzi jak to slyšeli, tak se smáli, až se za rudé hvězdy popadali. Po deseti minutách to někdo zopakoval a občas to zaznělo až do chvíle, kdy začali zpívat budovatelské písně a častušky. Říkali ten pozdrav či zvolání bez ohledu na přítomnost snad deseti či dvanáctiletého dítěte, kterým jsem tehdy byl a v rohu si četl Tři mušketýry. Takže ten pozdrav soudruhů z obvodního výboru KSČ po třetí lahvi: Čest, sráči!

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner