Na stránkách „Svobodného fóra“ vyšel ve dnech 21. a 22. 12. t. r. text politologa Bohumila Doležala s názvem „Politický odkaz Václava Havla“.

Titulek onoho článku plně vyjadřuje jeho obsah: jeho autor zde rozebral a zhodnotil ten – bezpochyby jedinečný a neopakovatelný – způsob, jakým se V. Havel zapsal do popřevratové fáze české politiky. Nutno přiznat – B. Doležal s veškerou kompetencí zkušeného politologa – tuto Havlovu úlohu hodnotí celkově vyváženě, s jejími klady i zápory. Nelze přehlédnout, že onen prezident-básník (či spíše: prezident-amatér?) si nezískal přílišné Doležalovy sympatie; nicméně i on uznává, že i takovýto Havel byl stále ještě přijatelnějším nositelem prezidentské funkce nežli oba jeho následovníci.

B. Doležalovi tedy v žádném případě nelze vytýkat nedostatek objektivity či nějaké zásadní zkreslení Havlova počínání v jeho prezidentském úřadě. Nicméně, zůstává zde jeden zcela zásadní bod, kdy Doležal zcela principiálně zpochybňuje veškeré Havlovo pojetí politiky; a tento bod je pro nás i za dnešních dnů, čtyři roky po Havlově smrti, naprosto klíčový.

Připomeňme si: B. Doležal nemůže, nedokáže v žádném případě přijmout a strávit Havlovu proslulou „nepolitickou politiku“. Tedy ono principiální východisko, že – všední, každodenní – politika nemá, respektive nesmí mít své kořeny sama v sobě, nýbrž že nad ní stojí ještě jiná sféra, totiž sféra absolutních a nezpochybnitelných hodnot. A že politika – má-li mít nějaký skutečně humánní smysl – se musí těmito hodnotami řídit, být jim podřízena.

Právě toto je pro Doležala nepřijatelné: on je zastáncem a propagátorem tradiční „politické politiky“, tedy politiky ryze pragmatické. Se zjevným despektem se vyjadřuje o Havlově výzvě k „existenciální revoluci“, která jediná by mohla mít potenciál celou společnost osvobodit od pout slepého konzumu a odosobněné, odcizené techniky, která čím dál tím víc do pozadí potlačuje autenticky humanitní dimenzi lidské existence. Podle Doležala jsou toto všechno pouze plané ideály, chiméry, které v praktické politice nemají co dělat. Špatná politika má být prostě nahrazována lepší politikou; toť vše. Všechno ostatní je prý v politice cizím elementem.

Položme si tedy u této příležitosti znovu onu zásadní otázku: kdo tady má vlastně pravdu, Doležal, nebo Havel? Jaká má být vlastně politika – pragmatická a věcná, anebo idealistická?

Nutno konstatovat, že V. Havel svým kritikům jejich dílo sám velice usnadnil: ten způsob, jakým se snažil ideály antické obce naroubovat na novodobou průmyslově-tržní společnost, byl skutečně namnoze až trapně směšný a jeho známé heslo o „Pravdě a lásce“ velice rychle zdegenerovalo ve vyslovený kýč. A Doležal nemá vůbec tak zcela nepravdu se svým poukazem, že mezi touto vyprázdněnou moralistní floskulí a mezi oním „Proletáři, spojte se“ Havlova proslulého zelináře není vzdálenost zas až tak příliš velká.

Ale přece: přes všechnu naivitu a přes všechno snílkovství, s kterými se Havel snažil své humanitní ideály prosadit do světa rálné politiky – znamená to skutečně bez dalšího, že pravdu má výhradně Doležal se svým vlastním postulátem ryze pragmatické politiky? Jestliže Doležal tvrdí, že jedinou legitimní odpovědí na špatnou politiku je lepší politika – v čem vlastně má záležet tato „lepší politika“? Jak máme poznat, v čem je „lepší“ – když jsme předem odhodili všechny vyšší humanitní hodnoty, a tedy všechna kritéria pro posouzení, co je z hlediska člověka lepší a co horší? Anebo opravdu jediným kritériem „dobré“ politiky má být neustále stoupající materiální konzum?

Bohumil Doležal odmítá zdržovat se úvahami o tom, co je to komunismus a to je to posttotalitní společnost; s tím, že něco takového může velmi snadno sklouznout k planému teoretizování. Ano, dozajista může; jenže když předem odmítneme rozebírat zcela základní kategorie lidské společnosti a lidských dějin, pak to znamená, že přestáváme myslet vůbec. Ten Doležalův postoj je v podstatě plně srovnatelný s tím, jako by se prohlásilo: „Co bychom si lámali hlavu nějakým Einsteinem a všemi těmi složitostmi teoretické fyziky – na vyměření naší parcely si přece naprosto vystačíme se starým dobrým Newtonem!“

Jistě, není pochyb o tom, že každodenní, všední politika musí být v prvé řadě praktická – musí vycházet z reality tohoto světa a respektovat ji. Věci opravdu nelze lámat přes koleno. Ale – pokud tuto ryze pragmatickou politiku vyhlásíme za jediný platný program, pak nám hrozí velice akutní nebezpečí, že se plně utopíme v její přízemnosti. Že nás plně pohltí řešení všech těchto zdánlivě „věcných problémů“ a my zcela ztratíme schopnost dávat tomuto světu věcí autenticky lidský charakter. Takováto ryze pragmatická politika vede nakonec k tomu, že člověk přestává sám aktivně utvářet svůj vlastní, lidský svět a pouze pasivně reaguje na to, co se jako problém dne zrovna ocitlo na úředníkově či politikově stole.

Ony totiž ty „věcné problémy“, které má prý výlučně řešit ona pragmatická politika, nejsou hodnotově nijak neutrální, jak se nám snaží namluvit zastánci tohoto druhu politiky. Za různých rámcových společenských podmínek totiž vznikají zcela specifické problémy, a především cesty k jejich řešení. Pro srovnání: asi poněkud jinou sortu politických úkolů vytváří systém tržního kapitalismu a jinou zase antická obec, jejímž ideálem není nekonečná maximalizace zisku, nýbrž důstojný život svobodného občana v harmonii se svými spoluobčany, a nakonec s celým univerzem.

Takže závěrem: přes všechnu zmíněnou naivitu Havlových pokusů ty ideály antické obce lineárně přetransformovat do dnešní zvěcnělé a až přímo cynické tržní společnosti, právě tento moment jeho působení v politice, který mu B. Doležal nejvíce předhazuje, zůstává tím nejcennějším jádrem Havlova politického a mravního odkazu.