Polemika s Vladimírem Justem: O kejklení s pravdou, absenci kritického myšlení a podpoře Ukrajiny

V ukrajinské armádě, statečně vzdorující ruské agresi, bojuje i velké množství žen (AdobeStock)

V ukrajinské armádě, statečně vzdorující ruské agresi, bojuje i velké množství žen | FOTO: AdobeStock

V rubrice Nová Orientace deníku FORUM 24 prof. Vladimír Just publikoval text Ukrajina jako bonmot? Jsme zamořeni floskulemi, které nám brání kriticky myslet. Byl reakcí na moje rozhovory s paní Barborou Tachecí v Českém rozhlase v pořadu Osobnost Plus. Text pana kolegy je pozoruhodný, protože se jedná o špatnou práci se zdroji, nepřesné citace, překrucování faktů a absenci kritického myšlení.

Tímto postupem pak na jednu stranu postaví kritizovaného „pana profesora“ (mne) a na druhou stanu „nás smrtelníky“ a text vystupňuje do „kejklení s pravdou“, jehož jsem reprezentantem.

Ruský tyran a válečný zločinec V. V. Putin  (Týdeník FORUM / Pavel Beneš / se svolením autora)

Překrucování faktů

Vladimír Just mne obviňuje ze „smazávání rozdílů mezi napadeným a napadajícím“. Docílil toho tak, že vzal dva mé výroky. Jeden o tom, že první obětí války je pravda. A další o tom, že ruští vojáci nejsou lidské zrůdy, protože podobný způsob chování je v okamžiku války pravidlem, nikoliv výjimkou, pouze ruská armáda vytváří podmínky, které toto chování ulehčují. Toto mé tvrzení označil za relativizaci obětí a kejklení s pravdou.

Není to relativizace obětí. Je to varovaní před tím, jak se lidé většinou ve válkách chovají. Odpověď na jeho dotaz, zda opravdu má každá armáda na svědomí nějakou tu Buču, zní – ano. Pro potvrzení si lze zajet do Srebrenice, Sarajeva, do Guantánama, do Iráku, do Alžírska, Kosova, Rwandy, Vietnamu nebo – abych zůstal doma – do Lidic, Terezína či Let u Písku. Nebo do Postoloprt, Brna, Ústí nad Labem či na Švédské šance u Přerova, kde po válce Češi masakrovali německé civilisty. Ano, i napadení se pod vlivem změněné situace chovají tak, jak bychom to od nich za standardních okolností nečekali.

To, že spojenci bombardovali civilní cíle (uváděl jsem Drážďany), ale nic nemění na faktu, že agresory byli němečtí nacisté. Násilí je nedílnou součástí války, pramení z frustrace, touhy po pomstě, odlidštění protivníků a vnitroskupinové soudržnosti. Postup, jak z toho Vladimír Just konstruuje sdělení o relativitě agresorů a obětí, je podle mne nešťastný.

Vojáci 7. mechanizované brigády Armády ČR v Hranicích na Moravě (ČTK/Peřina Luděk)

Špatná práce se zdroji

Zatímco ochotu pomáhat Ukrajině mi přiznává, méně přesvědčivý už podle něj bývám, jak píše, „v suverénních soudech o údajně klesající morálce ukrajinských, a naopak prý stoupající morálce vítězících ruských vojáků i civilistů“.

V odpovědi na dotaz, jaká je bojová morálka, jsem v rozhlase řekl, že nevím, ale mohu se pokusit o tom spekulovat na základě toho, že jsem s ukrajinskými vojáky po obsazení Krymu v roce 2014 ještě jako voják pracoval. Nebyl to tedy suverénní soud, ale spekulace. Je možné, aby tohle profesor Just nedokázal rozlišit? Nebo pravda pro něj není tak důležitá a jde o to, aby se rozdíl v našich postojích dramatičtěji vyklenul?

Vladimír Just dále říká: „Vidím, že čím více bomb dopadá na Ukrajinu, tím více vzrůstá – i u žen – ochota jít bojovat.“ Připomeňme, že ochota jít bojovat a bojová morálka jsou různé jevy. Vojáků, kteří byli ochotni jít bojovat, dobrovolně narukovali a pak neměli dostatečnou bojovou morálku, je dost. Bojová morálka znamená schopnost snášet stres, čekat, abyste mohli spěchat, a spěchat, abyste mohli čekat – dny a týdny – v podmínkách bombardování, nespat, ale přitom vydržet dávat pozor, žít v bahně bez toalet, bez teplého jídla, vidět mrtvé kamarády, nejít jim na pomoc, když to rozkaz nedovolí, a naopak vyrazit do útoku, když se to zdá zbytečné a hloupé. To není pro každého.

Militarizace a agresivita komunistické Číny ohrožuje celý Indopacifik (wikimedia commons (volné dílo))

Tomu, že by ukrajinští vojáci v situaci masivních ztrát, několikaměsíčního ústupu a trvale nedostatečné podpory spojenců nepodléhali psychickým zraněním, jejichž součástí je pokles bojové morálky, jako psychiatr a voják nevěřím.

Podobných nepřesností a překroucení je v textu více. Nedomnívám, se, že prací profesorů je přít se o nepřesnosti a přeřeknutí. Myslím ale, že autor zaštítěný svým titulem má nabízet expertizu z tohoto titulu vyplývající.

Ukrajincům nepomůžeme planou naději, že nepřátelskou palbou vzrůstá ochota bojovat. Uvědomme si, že naši přátelé prohrávají, a musíme jim tedy intenzivněji pomáhat. Smyslem mého původního sdělení nebylo posilovat defétismus, ale spoluvytvářet tlak na politiky, aby Ukrajincům pomohli s tím, co potřebují nejvíce. Dodávat jim více zbraní. Asi tak desetkrát.

Možná, že prohlášení, že první obětí války je pravda, je prázdnou floskulí, ale jednáme podle toho? Ve zpravodajství, které o sobě válčící země poskytují, čistou pravdu nevidíme. Co tedy vidíme? Divadlo. Divadlo hrané agresory, ale i divadlo hrané obětmi. A hraje se více než dříve, protože jeviště jsou díky sociálním sítím všudypřítomná. Tady by mne názor teatrologa prof. Vladimíra Justa velice zajímal.

Prof. MUDr. Jan Vevera, Ph.D. přednáší na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni a je přednostou Psychiatrické kliniky tamní Fakultní nemocnice, v minulosti byl armádním psychiatrem a působil ve dvou vojenských misích v Afghánistánu.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články