Máme se jich bát a navíc je obdivovat. Okázalý humbuk v černých kuklách či neprůstřelných vestách, který policie spustí takřka při každém zatýkání státního úředníka, si totiž jinak vysvětlit nelze. Jakkoliv může mít indicie, že jde o lotra, spektakulární manévry s křikem a se zbraněmi při zásazích na státních úřadech mají nejspíš avizovat „velkou rybu“ v policejní síti. Nenápadní chlápci v civilu, kteří stejnou policejní práci odváděli v tichosti, aniž by vyděsili k smrti celá ministerstva od sekretářek až po uklízečky, patří historii. Hříšní lidé končili na „direkci“ i bez policejní exhibice; nešlo totiž o slávu, ale o věc.

Zda jde dneska o úzus moderní policejní metodiky, nebo spíš o vnější efekt pro veřejnost, se asi nedozvíme. Pochybnosti přesto zůstávají. „Bílý límeček“ v poutech, postrkovaný černými kuklami do policejního auta za přihlížení jeho kolegů, podřízených a zaměstnanců, a pokud možno médií, totiž budí očekávané vášně i doma u televizních zpráv. Vášně projevované nadáváním na prohnilé politiky bez výjimky a slovním lynčem politiky jako takové. Forma policejní razie a průběh zatčení jako v mafiánském doupěti tak nesou své ovoce. Vina a trest jsou přitom v nedohlednu.

Včerejší zatýkání ministerského náměstka socialistky Maláčové kvůli informačním systémům úřadu neproběhlo o moc jinak. Jako před ním u celé plejády státních úředníků či papalášů samosprávy. Zda policie očekávala náměstkův ozbrojený odpor jako u galérky z podsvětí, sice nevíme, ale samotný způsob zatčení evokuje nedávnou historii. Před sedmi lety totiž obsadila Úřad vlády armáda policejních těžkooděnců. Kdo tenkrát projížděl kolem vládní budovy jako autor těchto řádek, nabyl nutně dojmu, že došlo ke státnímu převratu. Zahrada Strakovy akademie tehdy zčernala kuklami se samopaly a policejními antony a samotného zásahu se zúčastnily stovky lidí. Mezitím v televizi exhiboval policista Šlachta a prokurátor Ištvan řečmi o tunách zlata a kdovíjakém klientelismu.

Aby divadelní představení získalo v očích veřejnosti na významu, svoji roli v něm sehrál i Miloš Zeman. Že šlo nakonec o zástupnou šmíru s nezdaněnými kabelkami premiérovy milenky a hanebným šmírováním manželky, která zjevně posloužila politickému převratu v zemi, je holý fakt. Nic na tom nezmění ani současná servilita expremiéra Nečase ausgerechnet k Zemanovi, který se na jeho pádu osobně podílel. Zda jde u Nečase o stockholmský syndrom nebo spíš o čínské kšefty, v nichž teď expremiér nachází se Zemanem společnou řeč, je nepodstatné. Sídlo vlády, po jehož chodbách s křikem běhají zakuklení ozbrojenci místo diskrétních policistů v civilu, navíc s takřka nulovým výsledkem, ale nadlouho zůstává mementem nebezpečné hry na policejní stát.

Že se žádné demonstrace síly nekonají v případě kauz Andreje Babiše, kde se spíš v tichosti přešlapuje, ovšem není divu. Fotografie policejních špiček z Olomoucka, uctivě defilujících před trestně stíhaným předsedou vlády, výstižně ilustruje dvojí metr při setkávání policie s podezřelými. Útoky, které vede Babiš proti každému, kdo zpochybní jeho integritu, totiž zdaleka nekončí jen verbálně, ale i existenčně. Policii nevyjímaje. A za povzbudivého aplausu Hradu. Strach z konců, jaké potkaly bývalého ředitele GIBS Murína, je stále aktuální. Pozadu ale nejsou ani úslužní policejní kmáni, kteří mocným odezírají ze rtů každé jejich přání. Policejní slídění po tibetských vlajkách za okny občanů jsme už také zažili. Doby obav občanů z budíčku ve stylu „dobré jitro přeje vnitro“ se doufejme nevrátí. Upuštění od teatrálních, uřvaných razií a zatýkání tam, kde stačí jen odměřený profík v civilu, je v civilizovaných demokraciích normální. Policii, která si zakládá na strachu občanů a sama se bojí mocných, jsme tu už měli.