Václav Klaus na sjezdu německé strany AfD (2016) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KOMENTÁŘ / Německé volby patří k těm, které mohou rozhodnout nejen o směřování našeho souseda, ale také o tom, co bude s Evropou a s námi. Vysoké preference AfD (podle průzkumu dosahovala až 21 procent hlasů) jsou nesporně povzbuzením i pro politické síly u nás, které s touto stranou podezřívanou z extremismu souzní. Exprezident Václav Klaus a jeho okolí se jistě těší, že budou moci ohlásit nějaké další „malé vítězství“ svého institutu. Autoritářské a proruské síly drží německým souputníkům palce.
Extremisté pochopitelně nikdy nepřiznají, že by byli nějak extrémní, ale ve své věci není nikdo soudcem. Německé úřady, zejména Úřad na ochranu ústavy, řadí AfD mezi potenciálně pravicově extremistické strany a důvody tu jsou.
Část AfD, zejména tzv. křídlo kolem vlivného politika a šéfa durynské organizace Björna Höckeho, používá jazyk a zastává postoje, které se dají interpretovat jako nacionalistické, xenofobní a protidemokratické. Loni se před soudem v Halle zodpovídal z opakovaného použití zakázaného nacistického hesla „Vše pro Německo“ (v němčině Alles für Deutschland). To používaly úderné oddíly SA nacistické strany NSDAP. Höcke, profesí učitel dějepisu, tvrdil, že význam hesla neznal. Politik také hlásal konspirační teorii „velké výměny“, čímž se myslí, že etničtí Němci mají být jako většinová populace nahrazeni imigranty. Opakovaně také používal výraz „Lebensraum“ (životní prostor).
Jeden ze zakladatelů strany Alexander Gauland v roce 2017 vykládal, že Německo by mělo být „hrdé“ na své vojáky v obou světových válkách a lidé by už neměli Němcům „vyčítat“ druhou světovou válku. „Jestliže jsou Francouzi právem hrdí na svého císaře a Britové na Nelsona a Churchilla, my máme právo být hrdí na úspěchy německých vojáků ve dvou světových válkách. Když se rozhlédnu po Evropě, žádný jiný národ se nevypořádal se svými minulými křivdami tak jasně jako Němci.“
Existují zprávy o kontaktech politiků AfD se známými krajně pravicovými skupinami nebo jednotlivci, jako jsou neonacisté nebo identitářské hnutí.
V listopadu 2023 se podle odhalení mediální organizace Correctiv setkali v Postupimi politici AfD s rakouským pravicovým extremistou Martinem Sellnerem a jeho soukromými příznivci a diskutovali o plánu, který počítá s vyhoštěním milionů lidí z Německa.
Correctiv také zjistil, že se poslanci AfD a pravicoví extremisté setkali ve Švýcarsku. Byl tam poslanec Spolkového sněmu Roger Beckamp a poslankyně braniborského zemského sněmu Lena Kotré. Za neonacisty dorazili členové Blood and Honour, v Německu zakázané neonacistické organizace. Lena Kotré na setkání prosazovala privatizaci deportací. Chtěla by použití vzorků DNA a jazykové analýzy k určení původu uprchlíků, aby je bylo možné deportovat do domovských zemí. Naturalizovaným Němcům chce odebírat občanství, pokud (podle jejího názoru) nedodržují zákony.
Témata ventilovaná AfD se musí „konzervativcům“ a „autentické pravici“ líbit. Strana zastává výrazné protiimigrační postoje, požaduje přísnou ochranu hranic, odmítá klimatickou politiku, integraci EU a multikulturalismus. To by ještě mohlo být samo o sobě legitimní, ale nápady, jak problémy řešit, jsou někdy poněkud… extrémní.
Velká část strany podporuje Rusko, jeho zahraniční politiku a jeho spojence. Podle Thomase Haldenwanga, bývalého šéfa Spolkového úřadu pro ochranu ústavy, jsou částí AfD šířeny ruské narativy a přispívají k rozšiřování pravicového extremismu. Členové a aktivisté AfD udržovali úzké vazby s ruskými politiky a přijímali z Ruska peníze. V roce 2023 zveřejnila různá německá média, jako Der Spiegel, ARD, Süddeutsche Zeitung a další, svá zjištění o vazbách AfD na Rusko. Na základě prohlášení zmapování cest a projevů byl pozorován „systematický posun AfD“ směrem k Rusku.
Úřad na ochranu ústavy sleduje AfD již několik let a Spolkové stranické sdružení podezřívá z extremismu, zatímco jednotlivá zemská sdružení, jako je Sasko a Sasko-Anhaltsko, byla kategorizována jako „rozhodně pravicově extremistická“. Vrchní správní soud v Münsteru v květnu 2024 pravomocně potvrdil kategorizaci AfD jako podezřelého případu Úřadem na ochranu ústavy, což ukazuje, že existují konkrétní náznaky extremistických tendencí, i když to strana popírá.
S tímhle dosti toxickým spolkem mají někteří čeští politici bližší vztahy a je jim sympatický.
Exprezident Václav Klaus už v roce 2016 v rozhovoru pro ČTK ocenil „mimořádný vzestup“ AfD a sdílení jejích postojů. Opakovaně se účastnil akcí strany v Německu, například vystoupil na jejich sjezdu v dubnu 2016 a jeho podpora pokračovala i v dalších letech, kdy vystupoval na předvolebních mítincích. V roce 2017 označil jejich volební úspěch za „úžasný výsledek“.
Hnutí SPD Tomia Okamury má s AfD vztahy užší a institucionalizovanější. Obě strany mají podobné protiimigrační a populistické postoje a od roku 2019 byly spojeny ve stejné frakci v Evropském parlamentu – Identita a demokracie (ID). SPD uzavřela s AfD deklaraci, v níž se německá strana zavázala, že nebude otevírat historické otázky, jako jsou Benešovy dekrety, což usnadnilo jejich spolupráci.
V červnu 2023 se v Ústí nad Labem zástupci SPD (například Milan Urban, Josef Nerušil a Jan Čížek) setkali se členy mládežnické organizace AfD Junge Alternative (JA). Mezi účastníky byl i Kurt Hättasch, později zatčený v Německu v souvislosti s extremisty ze „Saských separatistů“. V září 2024 Tomio Okamura sám prováděl delegaci saských mládežníků AfD naší sněmovnou.
Petr Bystroň, český rodák, je od roku 2017 za AfD poslancem Bundestagu. Bystroň, zapletený do aféry Voice of Europe (poskytování rozhovorů proruskému médiu fungujícímu za ruské peníze a platby politikům AfD za politickou činnost proti vlastní vládě) udržuje kontakty s Václavem Klausem a Milošem Zemanem.
Je celkem jasné, že kromě jisté záliby ve vládě silné ruky a snahy nabídnout rázná a jednoduchá řešení velkých problémů je tady ještě jedna vazba. Klause, Zemana a Tomia Okamuru spojuje s AfD silný proruský tón, který se samozřejmě maskuje jako boj za mír a obchod bez ideologických předsudků, a všichni svorně kritizují údajný „socialismus“ Evropské unie. Řečeno přímo, chtějí vycházet Rusku vstříc a napadají domácí i evropský politický systém.
Dokud je Alternativa pro Německo přes své preference na okraji německé scény, bylo to jen varovné. Kdyby se někdy dostala ke skutečné moci, byli bychom v Česku najednou sevřeni ze dvou stran Německem i Ruskem do kleští, které by nás mohly dost nepříjemně sevřít. Jak by se pak projevovala naše vzývaná národní suverenita, můžeme odhadnout. Už nijak.
