Petr Fiala (ODS), Andrej Babiš (ANO) FOTO: ČTK/Vít Šimánek
FOTO: ČTK/Vít Šimánek
Nikdo si toho zvlášť moc nevšiml, ale Česká republika prožívá právě největší politickou krizi ve své krátké historii. Kapitulantství ze strachu už příliš pokročilo. Je otázka, co se dá vůbec ještě dělat. Není toho moc.
Nejprve stručná rekapitulace toho, co se stalo v posledních čtrnácti dnech.
Ve čtvrtek 11. února odmítla poslanecká sněmovna návrh vlády na prodloužení nouzového stavu o 30 dnů. Nouzový stav měl v důsledku toho skončit o půlnoci ze 14. na 15. února.
Vláda poté vedla po tři dny usilovná neformální (rozuměj kabinetní) jednání s hejtmany. Dosáhla nakonec toho, že jeden každý z nich (hejtmani dohromady nejsou žádná ústavní instituce) ji požádal o vyhlášení nového nouzového stavu (každý z nich na to má ze zákona právo). A vláda pak 14. února (ještě v době platnosti dosavadního nouzového stavu) nový nouzový stav opravdu vyhlásila. Smí to udělat jen tenkrát, když je k vyhlášení jiný právní důvod, jiná skutková situace (cituji ministryni Schillerovou). Novou skutkovou situaci navodila vláda tím, jak tři dny zpracovávala hejtmany, až se to povedlo.
V pondělí 15. února pak vláda projednala návrh nového „pandemického“ zákona (v zásadě ho měla pohromadě už od jara minulého roku).
V úterý 16. února se pak sešla rovněž neformálně (rozuměj kabinetně) s představiteli opozičních stran (tedy některých). Dohodli se, že ve čtvrtek 18. února zasedne poslanecká sněmovna a zákon, plným jménem „o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění covid-19 a o změně některých souvisejících zákonů“ projedná. Ze schůzky vzešel pozměňovací návrh, pod který se podepsali vedoucí představitelé ANO, ČSSD, ODS, Pirátů, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN. Z toho se dá vyvodit, které strany se kabinetního jednání zúčastnily. Že tam nebyly KSČM a SPD, samozřejmě ani náhodou neznamená, že by v ně člověk mohl vkládat nějakou naději.
Zákon pak hladce prošel. Proti byla jen SPD, někteří nezařazení poslanci a část KSČM (zbytek KSČM se zdržel). Teď zbývá už jen projednání v senátu, podpis prezidenta (s nímž nebudou problémy), a neprodleně nabude účinnosti.
Zákon stanoví pojem „stav pandemické pohotovosti“ (zjevně na úrovni např. stavu nebezpečí nebo stavu nouze). Na rozdíl od „stavu nouze“, o němž bylo v ústavním zákonu 110/1998 stanoveno, že se vyhlašuje vždy na 30 dnů, a pokud poslanecká sněmovna před uplynutím této lhůty nevysloví souhlas s jeho prodloužením, končí, v tomto novém zákonu se praví jen, že platí do 28. února 2022. Stav pandemické pohotovosti je možné přepínat ze stavu vypnuto do stavu zapnuto. Jaké to má důsledky pro platnost zákona a co znamená, že stav je ukončen nebo obnoven, ze zákona vůbec neplyne.
Jednání s hejtmany i s představiteli některých politických stran mělo povahu zákulisní politické manipulace. Hejtmani se zjevně zmanipulovat nechali, někteří nejspíš rádi. Demokratické politické strany podlehly nátlaku. Všichni dohromady fakticky uzavřeli jakousi „opoziční smlouvu“ s vládou. Jejich motivací byl strach.
Pandemie je velké a vážné nebezpečí. Čelit jí je nezbytné, dělají to všude na světě, opatření nelze předem a šmahem odmítat. Je ovšem legitimní vždy znovu zvažovat, zda a nakolik zvolená opatření ohrožují to základní, co máme – a to není podnikání, a už vůbec ne „chlastání v hospodě“, jak veřejnosti s oblibou předhazují lidé jako Petr Kamberský, ale svoboda a demokracie.
Zároveň nelze přehlížet, že brutální porušování právního řádu České republiky, na němž se podílí exekutiva, činovníci regionální samosprávy a parlamentní opozice, se snad dá strachem o „holý život“ (také politický) vysvětlit, ale nikoli ospravedlnit.
Kapitulantství ze strachu už příliš pokročilo. Je otázka, co se vůbec dá ještě dělat. Není toho moc.
Především, „pandemický zákon“ bude v příštích dnech projednáván v senátu. Senát jej může sice odmítnout, ale s velkou pravděpodobností pak bude přehlasován.
Jistě nejde o to, vytvořit stav právního vakua a naprostého chaosu. Na druhou stranu je povinností politiků, kteří nesou zodpovědnost za to, že nám teď stav právního vakua hrozí, aby si vymysleli, jak se s tou hrozbou vyrovnají jinak než další kapitulací.
Za druhé, je tu Ústavní soud. Může rozhodnout až dodatečně a teď už ne o tom, zda bylo vyhlášení dalšího nouzového stavu v pořádku nebo ne, ale o celém tomto strašidelném řetězu kroků z hlediska ústavnosti velmi problematických. Ústavní soud si zaslouží podporu, pokud jde o nezávislost jeho rozhodování.
A za třetí, je tu politická zodpovědnost volených orgánů: od exekutivy včetně prezidenta přes legislativu po krajské samosprávy a jejich představitele. K této zodpovědnosti by měli být občany povoláni: co nejrychleji to půjde a dokud ještě to půjde.
Čas na nás totiž tlačí. To, co se tu v posledních dnech děje, se děje ve stínu výročí Vítězného února. Je to hrozivá symbolika.
