Krize v Kazachstánu: O co jde v aktuálních protestech obyvatelstva?

Vojáci kontrolují občany v největším kazašském městě Almaty, centru protivládních protestů (10. 1. 2021) (ČTK/AP/Vasily Krestyaninov)

Vojáci kontrolují občany v největším kazašském městě Almaty, centru protivládních protestů (10. 1. 2021) | FOTO: ČTK/AP/Vasily Krestyaninov

Po několikadenních nepokojích v Kazachstánu dostal režim prezidenta Tokajeva všelidovou nespokojenost pod kontrolu a podle prezidentových slov byl na většině území této největší středoasijské země obnoven „ústavní pořádek“. Jenže příčiny celospolečenského výbuchu jsou mnohem hlubší.

Protesty začaly minulou neděli, když se na západě země lidé vzbouřili proti stoprocentnímu nárůstu cen zkapalněného plynu, který přišel takříkajíc přes noc. Přitom na zkapalněný plyn jezdí 90 % Kazachů a lidé ve zmíněném regionu jsou oprávněně rozhořčení. Právě u nich se totiž plyn těží a zpracovává, odsud se také vyváží, aniž by byly nejdříve uspokojeny domácí potřeby. A Kazachy to přestalo bavit.

Když prudký nárůst nevole obyvatelstva a následné protesty zaznamenal prezident Kasym-Žomart Tokajev, bývalý kariérní diplomat a vzděláním sinolog, zareagoval okamžitě: za příčinu společenského rozhořčení označil vládu, kterou přiměl nejprve ke snížení ceny zkapalněného plynu a pak k demisi. Poté vyhlásil výjimečný stav, povolal do země vojáky Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti vedené Ruskem a povolil palbu do protestujících.

Dědictví Nazarbajevovy éry

V čele Bezpečnostní rady státu nahradil až doposud neodvolatelného Nursultana Nazarbajeva, někdejšího šéfa kazašských komunistů a prvního prezidenta nezávislého Kazachstánu, který usilovně budoval zdejší „vertikálu moci“. Vlastně tak vyslyšel volání protestujících, kteří na náměstích skandovali „šal, ket – táhni, dědku!“ Nazarbajev stál v čele země od roku 1989 a byl to nepochybně on, kdo se stal katalyzátorem a roznětkou výbuchu nespokojenosti.

Banner Nová Orientace Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg (ČTK/AP/Olivier Matthys)

Původně vystudovaný hutní odborník si vybudoval přímo zářivou partajní kariéru, díky níž se dostal až na samý vrchol. Roku 1984 se stal předsedou rady ministrů svazové republiky a 22. února 1989 prvním tajemníkem Nejvyššího sovětu. V této funkci působil do 24. dubna 1990, kdy byl zvolen prezidentem Kazašské SSR. Roku 1991 vyhlásil nezávislost Kazachstánu a 1. prosince 1991 zvítězil v prezidentských volbách se ziskem 91,5 % hlasů. Byl ostatně jediným kandidátem.

Jeho vláda brzy získala autoritativní charakter s všudypřítomnou korupcí a nepotismem. V referendu v roce 1995 si nechal schválit prodloužení mandátu do roku 2000. Poté byl ještě čtyřikrát zvolen prezidentem, naposledy v roce 2015, kdy získal 97,7 % hlasů. V roce 2019 se kvůli pokročilému věku rozhodl prezidentské křeslo přenechat Tokajevovi. V loňském roce rezignoval i na funkci předsedy Shromáždění kazašského lidu a lídra vládnoucí strany Nur Otan (Světlo vlasti), kterou kdysi založil.

Na počátku současné krize přišel Nazarbajev za nejasných okolností o vlivnou funkci předsedy Bezpečnostní rady státu, jíž se ujal rovněž Tokajev. Nejasnost spočívá v tom, zda si Tokajev tuto funkci uzurpoval sám, na čemž by u vědomí aktuálních zmatků nebylo nic divného, anebo mu ji Nazarbajev dobrovolně postoupil, jak tvrdí exprezidentův tiskový mluvčí. Ten ostatně Kazachstán i zbytek světa přesvědčuje, že Nazarbajev i s rodinou neuprchl, ale dále se nalézá ve vlasti.

Alena Schillerová a Andrej Babiš (ČTK)

Mocenské pozadí kazašských nepokojů

Nazarbajev byl za posledních třicet let v Kazachstánu přítomen doslova všude. Na jeho počest byly pojmenovány ulice i náměstí a jeho jméno nese i hlavní město Astana, nyní Nursultan. Jakmile vypukla zatím největší lidová rebelie od vyhlášení nezávislosti, najednou se vytratil – i se svým posledním titulem „elbasy“, tedy otec či vůdce národa.

Záhadou zůstává mocenské pozadí aktuálního konfliktu, který již přinesl téměř dvě stovky mrtvých. Prezident Tokajev nechal 6. ledna zatknout bývalého premiéra a zároveň bývalého šéfa Národní bezpečnostní centrály, třiapadesátiletého Karima Masimova, který byl obviněn z velezrady. Zatýkání vysokých důstojníků tajné policie v následujících dnech pokračovalo, a tak je otázka, v čem spočívá jejich velezrádné jednání. Je samozřejmě možné, že jim za vinu bude kladena trestuhodná nedbalost, kvůli které v zemi došlo k masakrům. Stejně tak se proslýchá, že za zatýkáním nutno hledat tichý souboj staré nazarbajevovské mocenské kliky s dnešní vládnoucí špičkou.

Hluboké vrásky musela kazašská krize vyrýt i do čela hlavního obyvatele Kremlu. V době, kdy se prezident Putin dopouští stále arogantnějších výroků vůči Západu a jeho zemi čekají nelehká mezinárodní jednání o ruském angažmá při ukrajinské hranici, se ukazuje, že „kazašský týl“ zdaleka není tak spolehlivý.

Navíc je v tom všem jasné varování, že náhle oslabená může být jakákoli potenciální či faktická diktatura. Podle mnoha západních expertů si ruské politické špičky případný vpád na Ukrajinu alespoň na čas rozmyslí. Což je vedlejší, ale jistě vítaný efekt aktuálního celospolečenského pohybu v Kazachstánu.

Památník Hladomoru v ukrajinském Kyjevě (27. 11. 2021) (ČTK/ABACA)

Mylné kazašské prognózy?

Vraťme se však přímo do kazašské přítomnosti, a sice se známým ruským politologem Vladislavem Inozemcevem, který se k situaci v Kazachstánu pravidelně vyjadřuje. Tento odborník a zároveň ředitel Centra pro výzkum postindustriální společnosti je přesvědčen, že události posledních dnů v Kazachstánu se řídí známými klišé: vyznavači „stability“ v nich hledají důsledky vlivu „kolektivního Západu“, který se rozhodl podlomit úspěšný rozvoj prosperující postsovětské pospolitosti, liberálové zase další důkaz toho, že každá diktatura má své meze a mohutné všelidové hnutí ji dříve či později vyprovodí na smetiště dějin.

Dvojí je podle Inozemceva i představa vyústění podobných protestů: buď vítězství nové „revoluce důstojnosti“ a proměna Kazachstánu v „normální“ demokratickou zemi, která ctí liberální hodnoty, anebo „kruté potlačení protestů, přecpané kriminály a málem doživotní tresty pro opoziční předáky“.

Citovaný expert se domnívá, že oba přístupy, a tudíž i obě následné prognózy jsou mylné. Jistě, protesty Kazachstán už zažil, třeba v letech 2011 a 2016, jenže tentokrát je aktuální protestní dění ovlivňováno mnoha politickými zvláštnostmi výlučného okamžiku: na rozdíl od Běloruska v roce 2020 a docela pravděpodobně i Ruska o pár let později, se v Kazachstánu vládnoucí elity svorně rozhodly odstřihnout se od věčného ztotožňování prvního kazašského prezidenta s celou zemí a společností – a pro něco takového objektivně existuje více důvodů než v dnešním Rusku i Bělorusku.

Jak skončí rebelie v Kazachstánu?

Letošní kazašské protesty skoro určitě nebudou potlačeny s takovou brutalitou jako ty běloruské. A pak – výměnu premiéra, vysokých bezpečnostních hodnostářů a dalších politických exponentů můžou protestující považovat za své vítězství, ostatně stejně jako sám Tokajev a ten ještě spíš než jeho lid: země má k dispozici dostatek peněz a vláda dostatek postupů, jak přímo demonstrativně uspokojit požadavky občanů, totiž snížit ceny sociálně citlivého zboží, přistřihnout křidélka „nazarbajevcům“ a nakonec přerozdělit základní finanční toky, jež současný prezident doposud ani zdaleka nekontroloval do té míry, jak by mu oficiálně příslušelo.

Vladimir Putin (ČTK/AP/Uncredited)

Tokajev jako bývalý diplomat rozhodně nebude pobíhat kolem prezidentského paláce s kalašnikovem v ruce a s protestujícími se na „demokratizaci v mezích zákona“, jejíž potřeba už dávno nazrála, nakonec nějak dohodne. Naopak Nursultan Nazarbajev nikam nezmizí, ale stane se figurou vyloženě symbolickou, bez jakýchkoli mocenských pravomocí. Zato jeho rodina bude muset své majetkové choutky víc než podstatně přibrzdit.

V jedné ze svých „kazašských“ úvah Inozemcev říká: „Z těchto událostí můžeme vyvodit ještě jeden důležitý závěr: Obyvatelstvo jakékoli země v jisté vývojové etapě, často pod vlivem generačních proměn ve společnosti, přestane pokorně souhlasit s tím, jaké ceny oligarchové stanoví jeho výrobkům a jaké daně a další poplatky hodlá stát od svých občanů vybírat. V některých případech se podobné procesy, odstartované neopatrnými elitami, mohou těmto elitám šeredně vymstít…“

K tomu už jen dodejme, že nikdy nevíme, kdy a kde to nakonec zabere – i kdyby to jako hypotéza znělo sebesympatičtěji.

Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus, v němž se podílí na přípravě pořadů „Názory a argumenty“ a „Den podle…“. Z ruštiny přeložil mimo jiné díla Michaila Bulgakova, Vladimira Sorokina, Eduarda Limonova či Sergeje Lukjaněnka.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]