Politický zápisník Bohumila Doležala

Eric Drooker

Publikujeme další díl unikátního politického zápisníku Bohumila Doležala:

 

Úterý 17. března: Zemanovci v ČSSD (Foldyna, Škromach, Tejc) poté, co na sjezdu příliš neuspěli, mluví o „nutnosti více barev uvnitř strany“. To je zvláštní: Kdo vícebarevnost není schopen realizovat, aspoň o ní teoretizuje. Prezident Zeman je na Primě veřejně podpořil. Bude se vícebarevnost opět kout na tajných schůzkách v Lánech? Zemanovi a jeho spojencům teď nezbývá, než aby čekali, až Sobotka utrpí nějakou pohromu. Podobný zájem má i Babiš. Nesnesitelnost situace spočívá v tom, že ČSSD jsou vlastně dvě strany: jedna sociálně demokratická, druhá rusofilsky normalizační (jejíž nekorunovanou hlavou je prezident Zeman). Protože ta sociálně demokratická se místo jasné politické orientace vymezuje jurodivými pitomostmi, jako jsou kvóty pro ženy, a její postoj k Západu zejména ve věci solidarity v ukrajinském konfliktu je kompromisem uzavřeným s úhlavními nepřáteli, tj. s rusofily a normalizátory, rusofilové a normalizátoři to mají snadné: Mají prvořadý zájem, aby teď ještě nemuseli vybalit karty, a Sobotka a spol. jim to umožňují.

Další neblahá věc je konflikt s Babišem. Pan Sobotka vede tvrdé řeči ohledně střetu zájmů a oligarchii, ale zároveň chce koalici s oligarchií udržet. Působí to dost nevěrohodně. Přitom opravdu hrozí, že „zemanovci“ v ČSSD se mohou dohodnout s Babišem a komunisty. Pak by proti nim stáli sobotkovci (t.č. v ČSSD – snad – ve většině, ale kdo to vůbec ví?) a demokratická opozice. Takové spojenectví by ovšem působilo velmi nevěrohodně, o to, aby nemohla jít s demokratickou opozicí do koalice, se ČSSD ve Velké protikorupční revoluci postarala. A pak je tam ještě ovšem Úsvit, momentálně rozhádaný a rozvrácený, ale hádejte, kam by se asi ti lidé přidali? Možná se dá počítat, že by se ve vyhroceném konfliktu mezi demokraty na jedné a rusofily a normalizátory na druhé straně pár jednotlivců z ANO přidalo na stranu demokratů, ale bude to stačit? Pomyslná a zásluhou ČSSD skoro nerealizovatelná koalice ČSSD – KDU-ČSL – TOP09 – ODS by měla většinu pouhých 6 hlasů a zemanovců je mezi poslanci ČSSD nepochybně víc než pět. Situace je vachrlatá, chtělo by to schopného, obratného, rozhodného a dost odvážného politika. Aniž bych se chtěl současného vedení ČSSD jakkoli dotknout, nikoho takového tam zatím nevidím. Na druhé straně ani pan Škromach, ani pan Foldyna už nepochybně žádnou díru do politického světa neudělají, ale pokud jde o pana Tejce, ten nepochybně schopný je. Bohužel úplně všeho.

V Babišově MfD píší, že do české politiky se vrací éra „těžkých vah“, posílených stranickými sjezdy. V naší politice je jen jedna opravdu těžká váha, a to těžká váha v tom nejhorším slova smyslu – vlastník této tiskoviny.

Jakkoli pro Václava Bělohradského nijak nehoruji, v jedné dílčí věci z jeho pondělního článku v Právu mu musím dát za pravdu: Naší tradicí nebyla parlamentní demokracie, ale nefungující parlamentní demokracie. V letech 1992–2013 nefungující čím dál tím víc. Jen to nebyl žádný důvod k tomu parlamentní demokracii zbourat.

V Babišově MfD taky píší, že rivalita mezi ČSSD a ANO je něco, co je u nás v polistopadové politice běžné. To prosím není pravda, taková rivalita a v takové domácí i zahraničně politické krizové situaci, tu ještě nebyla. Chápu, proč to v MfD podceňují: Kdyby to nepodceňovali, museli by z toho, tj. ze své účasti na provozu oligarchova média, vyvodit nějaké důsledky.

V „protiislámské demonstraci v Českých Budějovicích“ prohlásil v závěrečném vystoupení jeden „angažovaný občan“, že by „Češi“ neměli dopustit, aby se kvůli islámu museli vzdávat piva, Velikonoc a pěkných holek. To jsou strašně pitomé řeči, vždyť Češi se Velikonoc už dávno vzdali! Pokud ovšem pod Velikonocemi nerozumíme bujaré oslavy, během nichž po českých obcích pobíhají podroušení chlapíci a řežou své družky a vůbec osoby ženského pohlaví rákoskami. Myslím, že zrovna tohle by se islámským bojovníkům mohlo docela líbit. (Za pár dní se to ostatně zase stane aktuální.)

Pondělí 16. března: volební den na pražském sjezdu ČSSD proběhl bez velkého překvapení. Vnitrostranická opozice v ČSSD zjevně čeká na svůj den, dala o sobě vědět jen při volbě prvního místopředsedy Chovance. Ten prošel až na podruhé, ale v prvním kole mu ke zvolení chyběly jen 3 hlasy, mj. i proto, že v něm kandidoval jako třetí i Jiří Dienstbier. V druhém kole byl už Chovancův náskok dostatečný. Současná hlava protisobotkovské opozice Jeroným Tejc však dal na vědomí, že se s ním do budoucna musí počítat. Chovancovi nepochybně uškodilo i to, že v krizových dnech bezprostředně po volbách do PS v říjnu 2014 postupně zradil nejdřív Bohuslava Sobotku a pak i své spoluzrádce a prezidenta Zemana, který celý pokus o vnitrostranický převrat v ČSSD nepochybně zbuntoval. To zjevně budí jakési rozpaky i v tak specifické straně, jako je ČSSD. Na dobu, po kterou se asi nebude nic moc dít (tj. do podzimu příštího roku, kdy budou volby do krajských samospráv), má pan Sobotka ve straně asi vystaráno, protože útoky Andreje Babiše ČSSD spíše spojují a útoky Miloše Zemana zatím nenacházejí až takový ohlas.

Jeroným Tejc obvinil místopředsedu strany Zaorálka, že hlasování po volbách 2014 o tom, kdo má být ve straně kandidátem na premiéra, nevyvolal nikdo z pučistů, ale právě on. Nemyslím si, že by to Zaorálka nějak kompromitovalo, díky tomu hlasování a jeho výsledku se teprve se vším všudy ukázalo, o co jde. Prezident si ostatně může dovolit jmenovat premiérem, koho chce, a kdyby to bylo aspoň trochu, trošičku šlo, byl by to bezpochyby taky udělal. V důsledku zvoraného puče pak musel nakonec jmenovat toho, koho nechtěl.

O zvláštní povaze ČSSD svědčí i to, že jejím podle výsledků předsednických voleb nejúspěšnějším politikem byl zatím Jiří Paroubek. V roce 2006 dostal 91,9 % hlasů.

Předseda Sobotka řekl na sjezdu mj.: „Problémem je fakt, že se předseda ANO Andrej Babiš po vstupu do vrcholné politiky nevzdal svého ekonomického a mediálního vlivu. Koncentruje politickou, ekonomickou a mediální moc v rozsahu, který nemá od roku 1989 obdoby. Dostává se do permanentního rizika střetu zájmů. Naše zákony nebyly na nic takového připraveny.“ Přesněji řečeno: Pan Babiš možná po formální stránce není v rozporu se stávajícím ošetřením střetu zájmů v našich zákonech. To nic nemění na tom, že stav, v němž se jeden člověk dopracuje k tak velké hospodářské, politické i mediální moci, je už dost svízelné nazvat demokracií, a půjde to nepochybně čím dál tím hůř.

Státní zastupitelství (to pražské městské) iniciovalo stažení obvinění exprimátora Svobody těsně předtím, než se v PS hlasovalo o jeho vydání trestnímu stíhání ve věci auditu na smlouvy dopravního podniku. Předem bylo jasné, že žádost má v PS napříč všemi stranami minimální podporu, a pokud by byla odmítnuta, bylo by rozhodnutí PS v této věci definitivní. Státní zastupitelství požaduje doplnění vyšetřování v té záležitosti a podle Svobody pak bude žádost vznesena znovu. Svoboda je kromě toho obžalován v kauze Opencard, ale zde o došetření věci (aspoň podle sobotního Práva) požádal soud. Zdá se, že Velká protikorupční revoluce v Praze vázne. K čemu by taky byla, už ji má pod kontrolou Babiš.

Na otázku, jak horké je to s řečmi některých politiků o konci demokracie, odpověděl v sobotním Právu politolog Petr Just: „Ukazuje to, že ti, kdo hrozí nástupem nové oligarchie, nemají pro svá varování veřejnou podporu. Naopak jsme byli svědky toho, jak Andrej Babiš svou protestní rétorikou mobilizoval velkou část společnosti, a všimněte si, že ani vstup do vlády ho nepřiměl tuto rétoriku změnit.“ Musím říci, že tomu nerozumím. Především konstatování z titulku, jímž je rozhovor opatřen, „na Babiše reagují tradiční strany zbytečně hystericky“ (za titulek ovšem ten, s nímž je rozhovor pořízen, často přímo nemůže): Nevím, zda ho mám vzít na sebe, nejsem tradiční strana ani politik. Nicméně o nástupu nové oligarchie píšu soustavně od roku 2013, nepovažuju to ani za zbytečné, ani za hysterické, a budu to dělat, dokud to půjde. Těší mne, že to po mne dnes už opakuje čím dál tím víc lidí. Míň už mne těší, že ten počet se zvětšuje úměrně s tím, jak nástup babišovské oligarchie nabývá na síle a na průbojnosti. Protože nejsem politik, netíží mne až tolik, že nemám pro svá varování veřejnou podporu, přesněji řečeno není to pro mne důvod, abych s tím přestal, ale naopak, abych, dokud to půjde, pokračoval. Mluvit v souvislosti s panem Babišem o protestním hnutí, jako to dělá pan Just, je možné jen tenkrát, když doplníme, že jde o protestní hnutí proti demokracii. A to, co provádějí politologové typu pana Justa, je nestranný a nezaujatý komentář v situaci, která nestranné a nezaujaté komentáře vylučuje. Uvedu příklad, jistě poněkud nadnesený: Když před vámi někdo znásilňuje bezbrannou holku, můžete to taky nestranně a nezaujatě komentovat – jen budete, víte co? A uvádět, že si za to aspoň částečně může sama, může být taky pravda, ale zároveň je to, víte co?

Jacísi manželé si objednali sňatek u agentury: Sňatek byl stanoven na den, který jim předpověděla „numeroložka“, konal se na střeše obchodního centra v Brně a agentura dodala i farářku (která nikdy předtím ty, co oddávala, neviděla). Mne vlastně zajímá vlastně jen jedna věc: Co to bylo za farářku, která se nestydí zúčastnit takové opičárny. Vzhledem k tomu, že šlo o ženu, je katolická církev z obliga, pokud jde o protestantské, nechce se mi tomu věřit.

Tažení proti České televizi pokračuje. Senátor a předseda SPO (momentálně bez Z) Veleba žádá, aby byl zvýšen podíl regionálních studií na vysílání ČT (z pětiny na třetinu). Dá se předpokládat, že by to působilo jako spolehlivý repelent na obtížný divácký hmyz. V této věci je jakási shoda mezi Zemanem a Babišem, který potřebuje získat výrazný vliv v Radě ČT. A protože o složení rady ČT rozhoduje Poslanecká sněmovna, přijdou ke slovu ti poslanci, kteří mají dojem, že se ve zpravodajství dostanou na obrazovku příliš málo, a to jsou skoro všichni. Bylo by dobré v této situaci nějak České televizi pomoci, to by ovšem musela mít aspoň minimální snahu bránit se taky sama.

V rozhovoru pro Babišovy Lidové noviny řekl nový statutární místopředseda ČSSD Chovanec mimo jiné: „Takže já určitě Andreje Babiše nepovažuji za neřízenou střelu, ale spíš za člověka, který musí dozrát a dospět v tom, že pochopí, že zákonitosti politiky jsou jiné než v byznysu.“ Pan Chovanec se mýlí, pan Babiš není ani náhodou neřízená střela, ví velmi přesně, co chce, a taky to poměrně důsledně a úspěšně provozuje. A zralý na to, co provádí, je taky až až. Nechápu, jak si mohou sociální demokraté myslit, že si mezi sebe vzali nezkušeného politického puberťáka. Mopslíci poskytli útočiště hladovému vlkovi a považují ho za hravé štěňátko. Přitom z nich už létají chlupy.

Taktéž v Babišových Lidových novinách vyšel velký rozhovor s Václavem Bělohradským. V úvodu si vyřizuje účty s Pavlem Šafrem, cituji: „Na existenci pražské kavárny nevěřím, ale v existenci jakéhosi „pražského stupínku“ ano. Je groteskní, když se na takový stupínek staví i Pavel Šafr, který „v roli šéfredaktora zohavoval jedno české médium po druhém“, jak napsal výstižně Jakub Patočka.“ Protože jsem bezděčným viníkem tohoto rázného odsudku (zhodnotil jsem tu minulý týden obdivuhodnou dráhu Václava Bělohradského luhy a háji českého novinářského lobbismu a mé zhodnocení pak Šafr převzal ve Svobodném fóru), doplňuji ještě, že já jsem zase, často pod ochrannými křídly Pavla Šafra, ale už předtím a taky potom, zohavoval jedno české médium po druhém, teď už mám naštěstí utrum, ale moc mne to netrápí, jsem na to zvyklý z let 1970–1989 (přesněji řečeno z let 1970–1991). Lidové noviny jsem začal výrazně zohavovat v roce 1997, poté, co se v nich stal šéfredaktorem právě Pavel Šafr a liberální politická kultura (včetně mohutného protiněmeckého štvaní, zejména v souvislosti s vyhnáním sudetských Němců, které tam provozovalo duo Václav Bělohradský a již zesnulý Dušan Třeštík), se tam rozvíjet přestala. V rámci zohavování si i nadále myslím, že turistika napříč lobbistickým spektrem, kterou provozuje Václav Bělohradský, je zároveň odpudivá a směšná. Nelze zároveň upřít, že Bělohradský má v lecčems pravdu: Např. když vytýká Jiřímu Pehe, že jej obvinil z legitimizace babišovského hnutí a zapomněl vzít nahlas v úvahu, že ještě více legitimuje Babišovo hnutí ČSSD tím, že s ním sdílí vládní koalici. Taky nelze upřít, že Bělohradského někdejší označení divoké protikorupční rétoriky za politický kýč je přesné. A konečně upozornění na potřebu, aby výkon moci byl legitimizován, je taky docela na místě, jen se mi zdá, že v praxi je pro pana Bělohradského dostatečnou legitimací moc sama.

„Svět může být lepší a spravedlivější než dnes, pokud se o to zasadíme, ale i horší a krutější, pokud to připustíme,“ napsal (rovněž v Babišových LN) Roman Joch. To je docela hezky řečeno.

Sobota 14. března: 55 % lidí je u nás spokojeno s fungováním demokracie, zjistila agentura CVVM. Je to o sedm procent víc než loni v říjnu. Něco se tedy změnilo. Je jen otázka, zda demokracie, jaká u nás dnes funguje („Nové pořádky“), je ta pravá.

Komentáře v Právu (Alexandr Mitrofanov, Lukáš Jelínek) vyjadřují znepokojení z koaličního partnera sociálních demokratů (Andrej Babiš). „Dnes a zítra se … může rozhodnout, zda bude další etapa vývoje České republiky v souladu s pravidly parlamentní demokracie, anebo jestli začne postupné, ale jisté posouvání jinam.“ Pan Jelínek zase trochu depresivně píše: „Mezitím se připravme na politicky aktivní oligarchy bez ohledu na to, jaké jméno nesou, jakým majetkem disponují a jaký stranický trikot oblékají.“ Pana Jelínka je třeba do jisté míry uklidnit. Žádní další už nebudou, ten jeden, kterého nám sociální demokraté ve Velké protikorupční revoluci vybojovali, pan Babiš, je tak veliký, že pro žádného dalšího už v naší malé zemi není místo. A pokud jde o pana Mitrofanova, „jisté posouvání“ probíhá od roku 2013. Posouvání od demokracie k režimu, který bych nazval „buranokracií“ (termín jsem ukradl jednomu kamarádovi, který jím charakterizoval před léty jednu konkrétní variantu posrpnové „normalizace“). Tak jako Masaryk viděl kdysi politický zápas, na němž se účastnila i česká společnost, jako zápas „demokracie“ s „teokracií“, v němž nakonec v první světové válce zvítězila demokracie (Masaryk byl, jal vidno, nenapravitelný optimista), já bych byl v našem případě skeptičtější. Zdá se mi, že od roku 1945 u nás probíhá zápas buranokracie s demokracií, se střídavými úspěchy, přičemž ovšem demokracie většinou výrazně prohrává. K tématu se vrátím. Prozatím jen konstatuji, že nyní, v závěrečné fázi „jistého posouvání“ si sociální demokraté (zdaleka ne všichni) a jejich mediální předvoj konečně všimli, že se ocitli v koalici s krokodýlem. Reakce je natolik zpožděná, že je obtížné z ní mít radost. V rezoluci odsouhlasené sjezdem ČSSD se mj. říká: „Náš demokratický systém se nesmí stát předmětem manipulace ze strany bohatých oligarchů, vlastnících a kontrolujících současně firmy, média i politická uskupení. Proto, abychom tu brzy neměli jen parodii na demokratický systém, v níž místo politických programů a demokratických stran budou spolu o vliv na budoucnost státu soupeřit jen bohaté podnikatelské klany, potřebujeme v zákonech jasněji definovat střet zájmů, zpřísnit pravidla pro financování politických stran a volebních kampaní a zpřesnit mediální legislativu.“ Na závratnou smělost této formulace už předem v Právu upozorňoval šéf tiskové lobby ČSSD Lukáš Jelínek. Je to moc pěkné, pouze za slovy „bohatých oligarchů, vlastnících a kontrolujících současně firmy, média a politická uskupení“ měla následovat věta: „Jeden takový je teď dokonce náš hlavní koaliční partner.“ A to všechno bylo aktuální někdy ke konci roku 2013. Dnes už je spíše pozdě.

Kmenový přispěvatel ruského koutku Práva Miloš Balabán kritizuje tamtéž Romana Jocha za to, že žádá, aby střední Evropa měla svůj vlastní odstrašující jaderný arzenál. Upřímně řečeno, pokud jde o ČR, považuji za krajně nežádoucí, aby v dnešní situaci měli Babiš se Zemanem vlastní jadernou pumu. Jinak pan Balabán je optimista, myslí si totiž, že ani za dnešní velmi napjaté situace k velké válce nemusí dojít. Já jsem taky optimista, pokud dokáže Západ stát na svém a stát na svém pevně (jako to dokázal např. Kennedy v roce 1962), udělá protistrana totéž, co udělal Chruščov v roce 1962: Podělá se. Ruské impérium není s to vyvolávat a vést do konce úspěšné agresivní války. Troufne si jen na připochcíplé kusy. Jedním takovým je v současné době bohužel naše vlast. (Tím nechci nijak zpochybňovat obdivuhodnou schopnost Rusů bránit se proti nevyprovokované cizí agresi.) To je taky např. důvod, proč považuji za absolutně ujeté úvahy Luboše Palaty o tom, že „opakování legendární bitvy pod Varšavou, kde Poláci v roce 1920 zastavili pochod sovětského Ruska do Evropy, by zřejmě skončilo rychlým polským fiaskem.“ Aritmetický poměr tanků a stíhaček může být velmi zavádějící.

Podle zprávy z Babišových Lidových novin se chystá frontální útok na Českou televizi. Je zjevné, že se situací v ČT už dávno není spokojen Miloš Zeman (považuje ČT za baštu TOP 09 a vadí mu „jednostrannost zpravodajství“, zjevně pokud jde o ruskou agresi na Ukrajině). O tom, že ČT je pod vlivem Miroslava Kalouska, mluví i Andrej Babiš a velmi se prý snaží jeho mediální pravá ruka Martin Komárek. Komunisté se rádi přidají ke každé špatnosti a ČSSD je podle svého zvyku rozdělena na rusofily a neutrály. Spor se zjevně vyhrotí kolem zprávy o hospodaření ČT za loňský rok. Zprávu dostala PS loni v září, volební výbor ji bez problémů (s jedním zdržením, ostatní pro) doporučil k odsouhlasení, od té doby se nic neděje, nyní má konečně dospět k projednání. Pokud PS zprávu o ČT dvakrát po sobě zamítne, je to důvod k odvolání Rady ČT. Ohrožena je prý i pozice generálního ředitele Dvořáka. Předseda SPO (bez Z) Veleba s dalšími senátory přišel s návrhem, aby ti, o nichž ČT přinesla nepravdivou zprávu, nemuseli pět let platit koncesionářské poplatky, prezident Zeman už předtím navrhoval, aby koncesionáři mohli poplatek věnovat na jiný společensky prospěšný účel, budou-li si to přát. Je vidět, že ČT je i při svých velkých zvláštnostech pořád ještě moc nezávislá na to, jaká se u nás prosazuje norma. Jakýsi poslanec ANO prohlásil, že negativní názor na ČT převažuje napříč politickým spektrem. Rozvržení „napříč spektrem“ je takové, že strany s jakýmsi demokratickým přídechem (ODS, TOP 09, ČSSD a KDU-ČSL) mají dohromady 106 hlasů. Zejména ČSSD ale není v podobných věcech ani náhodou jednotná, co udělá KDU-ČSL, je jako vždy ve hvězdách, a situace je jako stvořená k tomu, aby různí skunkové říkali: Jistě, nezávislost veřejnoprávních médií je důležitá, ale víte, ona ta ČT taky není ideální… Babišův šéfkomentátor Kamberský ostatně už něco podobného zformuloval, jen naruby: „Dilema zní takto: změna k lepšímu by ČT prospěla (televize je „bez veřejné podpory“, já podotýkám, že bez veřejné podpory prezidenta, Babiše rusofilů, politiků – jistě napříč spektrem –, kteří mají dojem, že se jim dost nevěnuje, bd), ale kdo upřímně věří, že by změna byla k lepšímu?“ Totéž ostatně platí nejen o ČT, ale o všem a všech, i o panu Kamberském. Myslím, že v příštích dnech a týdnech bude o čem psát. Věc je dosti zásadní. Problém je, že ČT je poměrně neschopná klást jakýkoli odpor pokusům o znásilnění. Takovým se těžko pomáhá.

Šéfredaktor Léko na komentářové stránce LN odvážně demaskoval předsedu TOP 09 Karla Schwarzenberga. Zpupný aristokrat předbíhal ve frontě. Hezký příklad novinářské odvahy v zásadní věci.

Pátek 13. března: Podle rozhodnutí soudního dvora Evropské unie v Lucemburku je třeba na tlusťochy pohlížet jako na zdravotně postižené, bez ohledu na to, zda za svou tloušťku mohou, nebo ne (dovedu si představit, že míra odpovědnosti se stanoví dosti obtížně). Z toho plyne podle českých expertů, že „odmítnutý obézní kandidát, zejména pokud je dlouhodobě nezaměstnaný, bude před soudem v podstatně lepší pozici. Zaměstnavatel bude muset předložit soudu přesvědčivé argumenty, proč přijal štíhlejšího kandidáta.“ Od rozhodnutí tohoto typu vede, řekl bych, přímá cesta k zákazu diskriminace šered při volbách královny krásy.

Před sjezdem ČSSD probíhá celkem mohutná antikampaň proti straně, resp. nepřímo proti předsedovi Sobotkovi. Ozval se Miloš Zeman, jehož si vedení ČSSD nepochybně z dobrých důvodů na sjezd ani nepozvalo: „Sám bych si přál, aby sociální demokracie více přemýšlela, proč v posledních parlamentních volbách měla nejhorší volební výsledek od roku 1992. Dokonce i ten Paroubek měl o dvě procenta hlasů víc a musím uznat, že se zachoval jako chlap a rezignoval. A já dosud nevím o nějaké sebereflexi sociální demokracie…“ To ale není nic proti komentáři, který napsal do nezávislé Babišovy MfD její šéfredaktor Jaroslav Plesl. Stojí za obsáhlejší citování. Nejprve se autor zabývá estetickými vadami, pokud jde o kandidátovo vzezření (je plešatý a nosil rovnátka) a seznamuje čtenáře s tím, jak vtipně to kdysi komentoval poslanec ANO Martin Komárek. Velmi působivé, jen nevím, zda by se pisatel těch řádků neměl dřív, než se do nich dá, pro jistotu podívat do zrcadla. Pak vypočítává dva případy, kdy se předseda ČSSD ocitl na hranici politické smrti a „přežil jen s odřenýma ušima“. Nejprve když musel v roce 2009 vysvětlovat, za co si koupil byt. „Podruhé šlo Sobotkovi o krk bezprostředně po minulých parlamentních volbách na podzim roku 2013, když se na jeho politické popravě domlouvali u prezidenta Zemana na zámku v Lánech jeho dlouholetí vnitrostraničtí oponenti v čele s jihomoravským hejtmanem Michalem Haškem. V tu chvíli už byl Sobotka skoro na lopatě, ale z průšvihu ho vytáhli jeho poradci v čele s právníkem a lobbistou Radkem Pokorným a s pomocí vlivné PR agentury Bison & Rose. Hašek a jeho spojenci včetně současného ministra vnitra Milana Chovance tak okamžitě získali nálepku pučistů a za Bohuslava Sobotku se v tu chvíli dokonce postavily pražské liberální kruhy obvykle pracující pro Miroslava Kalouska a jeho TOP 09.“ Tuto poněkud jednostrannou informaci je třeba ještě doplnit o konstatování, že Hašek a jeho spojenci nejen získali nálepku pučistů, ale že se jako nefalšovaní pučisté taky od začátku do konce chovali, a když někdo vypadá jako kachna, kváká jako kachna a navíc ještě má na výběhu napsáno „Kachna domácí (Anas platyrhynchos f. domestica)“, pak není třeba pochybovat, že máme před sebou opravdickou kachnu, a je obtížné považovat za podezřelé, že např. i takový vyvrhel jako pan Kalousek dojde ke stejnému závěru. Taky to, že nyní fandí panu Sobotkovi na svém facebookovém profilu „ekonomický novinář Miroslav Motejlek, který v poslední době čím dál častěji varuje před politickým hnutím Andreje Babiše“, není definitivní rána do zátylku pana Sobotky, protože pan Sobotka má jen velmi málo prostředků, jak v té činnosti panu Motejlkovi zabánit, pokud o ní vůbec ví. Pokud by se ho pokusil např. usmrtit (čímž by jeho škůdcovskou činnost nepochybně ukončil), měl by i v režimu „Nových pořádků“ nejspíš pořád ještě oplétačky. A článek končí sdělením: „Před sjezdem ČSSD jsme samozřejmě stáli o rozhovor s Bohuslavem Sobotkou a byli jsme připraveni poskytnout mu (Sobotkovi, bd) dvě redakční strany. Premiér již před časem avizoval, že by o takový rozhovor stál i on. Tento týden ho však bez vysvětlení zrušil. A tak dnes místo rozhovoru s předsedou vlády najdete v MF DNES rozhovor s bývalým členem ČSSD Milošem Zemanem, který se na sjezdu ČSSD neobjeví. Najdete v něm i pár úderů, kvůli nimž si Sobotka sice žádný límec nasazovat nemusí, ale jednou se mu budou sčítat.“ Myslím, že takovýto způsob šéfredaktorského psaní ponechává v MfD poměrně málo prostoru pro to, aby tam psali taky slušní lidé. Snad si toho časem někdo z nich všimne.

Poslanecká sněmovna se v současné době trápí dvěma problémy: Jak ústavou omezit samovládné a politicky destruktivní ambice prezidenta Zemana a jak omezit možnosti, aby se Andrej Babiš soustavně dostával do střetu svých neobyčejně bohatých zájmů se zájmy dalších. Pan Babiš by se napříště podle navrhované změny musel vzdát akcionářských práv ve svých firmách. Taková ústava, která by byla schopná zabránit zvoleným autokratům a oligarchům uplatňovat vševládné ambice, ovšem neexistuje. Jediný účinný lék je nevolit je. Tentokrát je na to už pozdě, tak snad aspoň příště… pokud ovšem ještě vůbec nějaké příště bude. Před Babiši a Zemany nás nezachrání žádná ústava. Musíme se před nimi chránit sami. Zatím nám to bylo fuk.

V Babišových Lidových novinách píší o návrhu, s nímž přišli poslanci TOP 09 a podle něhož mají všechny společnosti s majetkovou účastí státu (ČEZ, MERO, ČEPRO ad.) spadat napříště pod ministerstvo průmyslu a obchodu (a ne pod ministerstvo financí, tedy pod Babiše). Sociální demokraté normu ve Sněmovně přímo neodmítli, jen požádali navrhovatele (mj. exministra financí Kalouska) o odklad projednávání po stranickém sjezdu ČSSD, navrhovatelé neměli námitky. ANO se zlobí („Z Kalouskovy strany je to kapric. Je to opoziční politik, který tím vráží klín do vládní koalice,“ prohlásil předseda poslaneckého klubu ANO Faltýnek. Inu, to opozice čas od času dělává). Předseda klubu ČSSD Faltýnek řekl, že stanovisko klubu budou formulovat až po jeho projednání s ministrem Babišem“. Jsou tu dva problémy: Za prvé, co řeší přesun kompetencí a jaké jsou jeho věcné důvody, zvlášť když fakticky jde o přesun z resortu oligarchy Babiše do resortu rusofila a zemanovce Mládka (v téhle vládě si člověk jen tak nevybere). A za druhé, kdysi chtěli údajně něco podobného provést občanští demokraté svým koaličním partnerům z TOP 09 (ministrem financí byl tehdy Miroslav Kalousek). Panu Kalouskovi se to prý tenkrát moc nelíbilo. A kromě toho: Nevěřím tomu, že by pan Sobotka byl v takové mocenské pozici, že by mohl v tak citlivé věci opravdu účinně uchopit pana Babiše pod krkem. A nevěřím, že by zrovna tohle nevěděl taky pan Babiš. Konflikt, který otřásá českou společností, se nedá vyřešit na prostoru nějakých dílčích zákonných nebo ústavních úprav. Jakýkoli pokus převést ho do této podoby (změny prezidentských pravomocí v ústavě atd.) znamená vlastně zastírat jeho povahu. Je zjevné, že změny musí proběhnout na terénu vymezeném ústavou a zákony, ne však na terénu, vykolíkovaném babišovsko-respektovským nechumelismem (neděje se nic zásadního, jde o standardní problémy standardní demokracie), a že právě tohle by se mělo říci taky na půdě Babišova tiskového impéria. Pokud se to nestane, musím říci jen jedno: Nepochybuji o dobrých úmyslech některých žurnalistů, a to stejně, jako jsem nikdy nepochyboval o dobrých úmyslech českých komunistických reformátorů z let 1963–1967. Zároveň je těžké přehlédnout, že stejně, jako se oni tenkrát pokoušeli legitimizovat „socialismus“ jeho vylepšováním, usilují i tihle lidé legitimizovat babišovsko-zemanovské Nové pořádky. Jistě bezděčně, protože jim nic jiného nezbývá. I to je stejné. Paradox je, že stejně jako tenkrát i teď se dá upřímnost jejich snažení nejlépe doložit jen tím, že nakonec dopadnou jako sedláci u Chlumce.

Rovněž v Babišových Lidových novinách píší o tom, jak díky dlouhodobému dělostřeleckému ostřelování vznikly v Brdech jedinečné přírodní lokality, „jedny z nejkrásnějších ploch s čolky a kuňkami“, jak pravil jakýsi vědec – krajinný ekolog. „Je potřeba zavčasu se začít věnovat tomu, aby se z těchto perel nestaly pouze běžné louky.“ Recept je ovšem jednoduchý: Protože, jak zní titulek v LN, „výbuchy střel prospívají brdské přírodě“, je třeba to zařídit tak, aby se tam v hojném počtu rozléhaly i poté, co bude celá oblast předána civilnímu sektoru. Vzhledem k tomu, jak se místní samospráva tamních obcí chovala v době, kdy šel spor o radarovou základnu v Brdech, musel bych v případě realizace tohoto superzeleného projektu bojovat s velmi nehezkým pocitem škodolibého zadostiučinění. Ještě štěstí, že nic podobného nehrozí.

Ludvík Vaculík měl údajně kdesi před časem prohlásit: „Komiks je ideální žánr pro toho, kdo neumí psát ani kreslit.“ To je docela pěkně řečeno.

Čtvrtek 12. března: Česká republika se zjevně octne na pranýři, pokud jde o pohlavkování dětí, přečetl jsem si v dnešním Právu. Jde po ní Rada Evropy. Proboha, ti mají starosti! Naše právní úprava je přitom docela rozumná: Systematické trestání dětí bitím je jistě zvěrstvo, v denní praxi se člověk občas neobrání, aby svému potomkovi jednu netrhl. Je to jistě problém, ale je to jeho osobní problém a žádná Rada Evropy se mu do toho nemá co plést.

Andrej Babiš uzavřel ve svém tažení za samovládou jakýsi neformální pakt s právními revolucionáři z Rekonstrukce státu (původně to vypadalo tak, že je už nebude potřebovat). Ukazuje se však, že zákony, které Výbor pro veřejné právní blaho připravuje, budou v šikovných rukách ministerstva financí nejlepší klacek na Babišovy politické konkurenty. Hodí se taky jako ideologická omáčka: Nejde přece o Agrofert, ale o spravedlnost! Kromě toho postihnou daleko víc malé a střední podnikatele než obrovité postkomunistické koncerny. ČSSD, která svým třídním bojem se zrádnou pravicí dláždila Babišovi cestu k moci, pravdoláskařské děti čistého živého, které věřily, že v boji za nepolitické ideály Václava Havla bude Babiš ten pravý, s nímž se mohou spojit k destrukci klausovského kapitalismu, a konečně KDU-ČSL, ztělesnění politické prodejnosti v českém prostředí, utřou hubu. Bohužel, při tom při všem nám z polistopadové demokracie brzy zbude jen Letiště Václava Havla. Je to trochu málo. Pan poslanec Chvojka (ČSSD) napsal na Facebooku expresivně: „Andrej Babiš si našel další užitečné idioty. Z jednání koaliční rady o registru smluv píše SMS představitelům Rekonstrukce státu. Bohužel ne pravdivé. A aktivisti o průběhu jednání referují on-line dle not pana Babiše. To je svoloč.“ To je moc fajn, jen by pan poslanec mohl během času v rámci popisu užitečných idiotů najít i pár kritických slov o své straně, která ve snaze dostat od válu své už dost zdecimované politické konkurenty forcírovala různé protikorupční revolucionáře a otevřela prostor pro Babiše. Užitečných idiotů tu bylo bohužel mnoho, příliš mnoho na tak malou zemi.

Středa 11. března: V Právu se radují: „Nároky dědiček majetku Salmů může zastavit nově nalezený dokument.“ Jde o text, který sepsali zástupci národních rad průmyslových podniků v Rájci bezprostředně po válce, jakési kolektivní udání. Historik a předseda Českého svazu bojovníků za svobodu v Boskovicích Jiří Jaroš Nickelliho tvrdí, že ten dokument nemůže být označen za výplod bolševismu, protože pochází z doby těsně po osvobození a „rezoluce… potvrzuje i následný protokol vyšetřujících komisařů tehdejšího ministerstva vnitra“. Takže „jde o rezoluci“, tedy výtvor kolektivního práskačství, který se pak bohatě uplatňoval poté, co národní a demokratická revoluce přerostla v socialistickou, žánr u nás odedávna oblíbený. Když o vás několik tisíc klidí řekne, že jste např. pedofil, nikdo s tím přece nehne, že. Vznikl v atmosféře porevoluční davové hysterie, kdy se komunisté s národními socialisty trumfovali o to, kdo strhne veřejnost vášnivějšími a divočejšími postoji (jak známo, nakonec tu soutěž 10 : 0 vyhráli komunisté). Ministerstvo vnitra, řízené od počátku komunistou Noskem, soustavně pečovalo o infiltraci „bolševismu“ do našeho policejního aparátu a následně do veřejného života a jeho komisaři jsou důvěryhodní asi jako Miroslav Pich-Tůma (ostatně, nebyl i on jedním z nich?). Pokud nějaký soud vezme takový dokument vážně, bude to jen svědectví o tom, jak vypadá naše justice v dnešních Babišových a Zemanových „Nových pořádcích“.

Jiří Zimola může být v budoucnu pro Bohuslava Sobotku nepříjemným soupeřem. V současné době, před sjezdem ČSSD, ho podporuje, ale bude hlasovat proti kvótám pro ženy v orgánech strany. Citlivě si vybral tu největší kravinu, kterou si teď dalo vedení strany do programu. Ten návrh je příklad nejpokleslejšího populismu, jaký si lze představit, totiž populismus pro intelektuály: pro jurodivý intelektuální dorost v ČSSD. Příznivý dojem udělá na rozvášněné modré punčochy z „pražské kavárny“, které ovšem většinou v ČSSD organizovány nejsou. Ani jedni, ani druzí pana Sobotku nevytrhnou.

V Karlovarském kraji se nakonec domluvily všechny strany v krajském zastupitelstvu proti komunistům (ANO v krajském zastupitelstvu není, poslední volby se konaly v roce 2012). Mimo novou koalici zůstala jen jedna strana, která ovšem volbu nového vedení bez komunistů podpořila. To je dobře, situace, kdy jedinou opozicí jsou komunisté, je krajně neblahá. Pozitivně působí hlavně to, že se vůbec dovedly domluvit ČSSD, ODS a TOP 09. Zřejmě konečně začínají cítit, že jim společně teče do bot. Bohužel na to přišly příliš pozdě.

Poslanecká sněmovna se zabývala (zatím jen na semináři) změnami ústavy. Změny ústavy se teď jeví být něčím samospasitelným, ale ani náhodou nejsou. V trochu normálním politickém prostředí by ústava mohla fungovat tak, jak je, a vymyslet ústavu, která by vyvážila úděsné nevýhody dnešního nenormálního politického prostředí („Nových pořádků“) prostě nelze. Neexistují zákonné normy, které by dokázaly ochránit nějaké společenství před hloupostí a amorálností politiků a dezorientovaností těch, kteří je volí. Vymyslet si ústavu, která dokáže držet na uzdě dnešního neposedného prezidenta, je dokonale nemožné, dalo by se to zařídit jen za tu cenu, že by se úplně ochromil provoz státu. To, čeho je třeba, jsou politické změny, a ne změny legislativy. Změny legislativy může přinést jen změněná politická situace a politická atmosféra v zemi. Naopak to nejde. A předpokladem takových změn je naše reflexe nad současnou situací, včetně uvažování o tom, v čem jsme se my, řadoví občané, rozhodli špatně. Nechybují jen politici, chybuje každý, a přiznat si i chyby a poučit se z i z nich není žádná ostuda, ale ctnost.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner