Dobrý politik musí být dobrým prodavačem nadějí. Měl by ve veřejnosti vzbuzovat respekt a důvěru zároveň. Zjednodušeně řečeno existují tři základní typy politiků: model lev, model liška a model králíček. Ideální je kombinace lva, který vzbuzuje důstojnost i úctu a chytré lišky, která se umí vyhnout léčkám. Nejčastější kategorií je bohužel ustrašený králíček, který si o sobě omylem myslí, že je lev. Možný je bohužel také vyhraněný sólo model ulhané a mazané lišky, schopné jakékoliv lsti a podrazu, která se až pitoreskně maskuje do polohy majestátního lva. Známe to aktuálně z každodenní produkce náčelníka politické divize jedné velké korporace z pražského Chodova.

Onen zmiňovaný náčelník je symbolem podvodu a degradace hodnotové politiky. Pro lidi, kteří ho volí, je zosobněním údajného manažerského řízení firemního státu, které žádnou politiku nepotřebuje, tedy ani „zbytečné“ demokratické politické procedury. Vyhovuje mu, že se ostatní přizpůsobují jeho dominanci, kterou si náležitě užívá. Jeho převaha je institucionální, ekonomická a mediální. Díky tomu posouvá realitu podle svých momentálních potřeb. Stal se rovněž symbolem zvrácenosti a zmaru, ale taky bezzásadovosti a nekompetence.

Čeho je symbolem dnešní ODS a její vedení po právě skončeném jejím kongresu? Vzbuzuje nějaké naděje?

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

ODS vznikla jako vyvažující prvek Havlova symbolu vzdoru proti totalitní moci, se silným akcentem na lidská práva a osobní svobody. My jsme to tehdy doplnili symbolem transformace a ekonomického progresu. Pravdu a lásku vyvažoval pragmatický přístup k posunu do standardních poměrů vyspělých zemí na západ od nás s nepřerušovanou demokratickou tradicí. Součástí těchto modelů byl a je tradiční stranický systém pluralitní parlamentní demokracie. Proto vznikla na půdorysu Občanského fóra Občanská demokratická strana. Klasická politická strana s celoplošným záběrem, s demokratickými mechanismy, s relativně početnou členskou základnou, s manažerským řízením i zázemím, s vertikální strukturou a s jasně vyprofilovaným programem. Pojem politická strana sám o sobě vzbuzoval jisté emoce a animozity, natož s deklarovaným pravicovým programem, který se hlásil ke konzervativním kořenům západní Evropy. Přesto se to povedlo. Nebylo to tak samozřejmé, a v mnoha jiných zemích se k tomuto výsledku ani nepřiblížili.

Již záhy po velkém vítězství ve volbách 1992 se projevily mnohé neduhy ještě nezralého tělesa. Od roku 1993 došlo k oslabování institucionální podoby, jejího manažerského a analytického zázemí. ODS nedostatečně vzdělávala a profesionalizovala své reprezentanty na různých úrovních, ale i řadové členy. Příliš brzo a velmi nepatřičně došlo k sebeuspokojení. Vrcholem tohoto trendu bylo zhoubné heslo, s nimž šla ODS do volební kampaně v roce 1996 – „Dokázali jsme, že to dokážeme“. Otevřenou politiku s přímou komunikací s veřejností začala nahrazovat falešná loajalita v uzavřených sítích. Oponenti a kritici se stávali nepřáteli. Pokračoval rozkol mezi Václavem Klausem a Václavem Havlem, který měl více psychologický než politický fundament. Docházelo tak k zásadnímu oslabování demokratické prozápadně orientované části společnosti a jejího politického spektra. To posilovalo pohrobky minulé éry a také nově se formující levici na půdorysu ČSSD. ODS začala být vnímána jen jako buldozer privatizace. Se všemi plusy, ale samozřejmě i nemalými minusy. Stala se symbolem rychlé změny vlastnických poměrů, ale také terčem různých silně motivovaných nájezdníků. Mnozí z nich měli přímá či zprostředkovaná pouta z minulého režimu.

Z nich začali růst silní hráči českého raného kapitalismu a snažili se politickou scénu formovat podle svých potřeb. Velkou roli v tomto procesu hrál tehdejší bankovní sektor a absentující právní prostředí. ODS v té době ne zcela dostatečně chránila svá základní programová vymezení a principy – osobní svobodu, individuální odpovědnost, parlamentní demokracii, právní stát, tržní hospodářství a naši hodnotovou příslušnost k Západu. K tomu je třeba přidat solidaritu odpovědných, nezadluženou budoucnost, levný a funkční stát. Vznik ODS byl přelomem. ODS mnohá svá předsevzetí alespoň dílčím způsobem naplnila. Je na co navazovat, bez ohledu na všechny následující turbulence, osobní příběhy a přicházející výhry a prohry. Některým tehdy stačilo říct – nemám rád komunisty, jsem tedy pravičák a konzervativec. To bylo ovšem žalostně málo. Bohužel. Verbálně ODS obstála, ale ne vždy tomu tak bylo později v reálné praxi. Opravdu nevím, co má společného se západoevropskou pravicovou politikou názorový posun prvního předsedy ODS směrem k Putinovi a Číně, jeho sympatie k nacionalistickým extremistům v Evropě, jeho vypjaté antievropanství, hysterický antiekologismus, jakož i averze ke všemu, co souvisí s lidskými a občanskými právy. To je smutná karikatura dříve přesvědčivého pravicového propagátora, který se po volbách v roce 1998 dohodl na dělbě moci se svým hlavním ideovým „odpůrcem“. To přispělo k následnému rozmazání hodnotových kritérií politiky a předznamenalo tak pozdější nástup nepolitických podnikatelských projektů. 

Odchod značky VK z ODS, kterou symbolizoval syn prvního předsedy, je pro srozumitelnost a přesvědčivost dnešní ODS krok správným směrem. Korektní můžete být jedině tehdy, když vám tu korektnost někdo oplácí stejnou mincí a nepovažuje vaši slušnost za slabost. Pokud nejde o vztah opírající se o vzájemnou důvěru a respekt, tak nemůže dlouhodobě fungovat. Politika je o symbolech a nadějích. Volič chce mít naději, že volí to, čemu může věřit a symbolem té jeho víry jsou osobnosti, které tu jeho naději personalizují. Takovou osobou určitě nebyla a nemohla být nedávná „první dáma“ ODS paní Udženija, rozená Pecičová. Ona držela v ODS ten minusový symbol kontinuity se světem, od něhož se chce a musí ODS odpojit. Nejde jen o blízký vztah jejího otce se seniorem. Její víkendové nezvolení má také výraznou symboliku. Je to také vzkaz i pro pana předsedu, aby dělal jen ta rozhodnutí, o nichž je přesvědčen, že jsou skutečně správná, a nejen momentálně výhodná. Pak může být nositelem té nové naděje. Náhradní řešení se Zbyňkem Stanjurou je nejlepší možné. On se stal symbolem vzdoru části ODS proti praktikám politické divize Agrofertu a jejího bosse.

Pokud nám tím vším dnešní ODS říká, že je jí cizí nacionalistický radikalismus značky VK, diktát domácích korporací naší politice a hledání mocenské dohody s predátorem, tak je to první dobrá zpráva. Tou druhou by byla ta, kdyby ODS dokázala to, co se jí také podařilo v době jejího vzniku, kdy se stala integrujícím jádrem tehdy rodící se české pravice. Porazit bezbřehý populismus, podporovaný mocnými oligarchy a extremisty všeho druhu nebude snadné a vyžaduje si to i hodně odvahy, trpělivosti, kreativity, pokory a nadhledu. Teď musí jít ega jedinců stranou. Jde o hodně. Doporučuji sledovat blížící se volby na Slovensku. Rozdrobená opozice tam ztrácí a může se stát, že vyhraje Fico a Kotleba, a všechny ostatní pak společně postaví mimo hru. A nepomůže potom ani milá paní prezidentka. 

Volič ocení i samotnou dohodu. Potřebuje skutečně silné a srozumitelné signály a symboly, aby si udržel naději. ODS bez značky VK a bez své včerejší tzv. první dámy má šanci takovou naději naplnit ve shodě s některými dalšími opozičními stranami. To je dobrá zpráva z vysočanského rokování z ledna 2020. Je to však také velký závazek. Doporučuji se chovat tak, jako by ty volby byly už za rohem. Vlkodlak jede svoji kampaň bez přestávek. Teď není čas na odpočinek, a už vůbec ne na nějakého bobříka mlčení. Predátorovi je třeba denně opakovat, že demokracie není vládou účelově stvořené většiny (v našem případě KSČM, ANO, Zeman, SPD, ČSSD… plus zájmy československých oligarchů), nýbrž je vládou pravidel, pevných zásad a práva.